ČSSD si konečně zvolila nového předsedu - starého předsedu Bohuslava Sobotku. Strana se tak dobrovolně přihlásila k populismu Jiřího Paroubka.
Ze Sobotkových projevů, které trochu připomínají hospodské monology někdejších dělnických vůdců - jen bez pivního zapálení či osobního šarmu, si pamatuju pouze slova o radikalizaci: nový šéf ČSSD totiž stále chápe svět jako třídní boj; boj chudých s bohatými, boj kapitálu s prací, boj soukromého se státním, boj o poslanecké diety na drahý byt….
Po chvíli jeho džihádu jsem byl sám boje tak plný, že jsem měl chuť jít bojovat na bar s lahví kořalky – tedy kdyby na brněnském Výstavišti nějaký byl. Řekněte mi, proč od ČSSD nikdy neuslyšíte nic o chytré alokaci kapitálu, o podpoře soukromého podporujíc státní, o soužití chudých s bohatými – tedy běžnou rétoriku moderní západní levice? Vždyť většina lídrů ČSSD si v soukromém životě umí alokovat cizí kapitál ještě lépe než pravice!
Můžou za intelektuální devastaci strany igelitky Stanislava Grosse, neviditelné zdroje Vladimíra Špidly či dívčí romány Petry Paroubkové? Snad od všeho trochu. Každopádně je to ironie: nejúspěšnější - a de facto jediný úspěšný - lídr ČSSD byl totiž rozumný pragmatik; jmenoval se Miloš Zeman a dobře věděl, že třídní boj u nás skončil koncem roku 1989. Právě tehdy jsme všichni přestali nosit stejnou idiotskou čepici s gumou škrtící celý obličej, symbol boje kapitálu s prací.
Šestatřicátý sjezd ČSSD nebyl optimistickou záležitostí. Vlastně mi bylo líto zakladatelů strany. Ti se jednou v druhé půli 19. století sešli v pražské hospodě, trochu popili a dostali velmi pokrokové ideje jako všeobecné volební právo, svobodu tisku a odluku státu od církve. V Brně si pivo v sále zakázali - a dostali Sobotku.
