Topolánkova vláda slíbila ještě v roce 2007 brdským obcím stovky milionů korun. Bylo to v době, kdy se místní lidé bouřili proti plánovanému americkému radaru. Teď to vypadá, že obce nedostanou celkem nic.
Jenže veřejnost se nechala zmasírovat všemi těmi komunisty, bývalými komunisty, přáteli Hamasu a uctívači stromů, takže dvě třetiny lidí usoudily, že u nás „nechtějí žádné cizí základny“. Nejvíc křičeli ti, kterým tu nevadila přítomnost stotisícového sovětského okupačního vojska. Anténa obsluhovaná několika desítkami lidí, která by tu byla na základě smlouvy, ta by jim vadila. Osobně si myslím, že to není tak, že by těmto lidem vadila jakákoli základna. Vadila by jim jen ta americká. Ruská by jim nevadila. Zase by se s vojáky vesele kšeftovalo.
Teď už je to jedno. Radar nebude. Jak se ukazuje, ani peníze nebudou.
Podle ministerstva financí „tehdejší řešení problematiky již pozbylo na aktuálnosti“.
Samozřejmě je potřeba se bez ideologie zeptat, jestli tamní region není zanedbaný a peníze skutečně nepotřebuje, radar sem, radar tam. Ten kdo byl pro radar, třeba já, ale pociťuje přece jen jisté zadostiučinění nad tím, jak někteří lidé kombinovali, až překombinovali. Nechtěli jen hodně, chtěli všechno a nemají nic. Tak to v životě chodí.
Je jen třeba politovat lidi, kteří jsou v tom nevinně a musí žít v podivném zaostalém skanzenu bez naděje na nějakou změnu k lepšímu. Tak teď, když Májíček a další již pozapomenutí aktivisté dosáhli svého, mohli by zase vyhlásit nějakou džusíčkovou a polívčičkovou hladovku, třeba na podporu Brdska. Třeba by všechny ty socialistické solidarity, nebo jak se ty spolky jmenují, mohly solidárně ty prachy někde sehnat. Jenže to by zas nezbylo na spravedlivý boj palestinského lidu, míněno Hamasu. Je to prostě problém.
