Momentální vztah USA k naší domovině není zrovna nejvřelejší. V lednu 2009 od nás odešel velvyslanec Richard Graber a jeho nástupce se dosud nedostavil. Co se vlastně stalo nelze z dostupných pramenů zjistit. Na jaře 2003 se velvyslanec Craig Stapleton údajně pohádal s Václavem Klausem a prý prásknul dveřmi. Od té doby začal vát z Washingtonu do Prahy poněkud „studený vítr“. Zdá se však, že zřejmá ztráta důvěry našeho pana presidenta v kuloárech vládních kruhů USA, naše vrcholné politiky vůbec nijak neznepokojuje.
Při této příležitosti mě zaujal komentář na můj článek v Reflex.cz “Co jsme provedli, že nám Amerika nevěří?“ (10.11. 2010), podepsaný čtenářkou Zdislavou. Cituji: “Jak je možné, že hlava státu za 8 let (!!) nevykonala státní návštěvu U.S., ale ani Velké Británie, ba ani Německa, Francie či Itálie?...Opravdu pořád ještě nepřijde nikomu divné, že všechny tyto státy ignorují prezidenta členského státu EU a NATO? To přece musí mít svůj důvod, viďte? Sem zaměřte, prosím, příště svou úvahu, bylo by to nanejvýš vhodné.“ Paní Zdislavo, já tam tedy svou úvahu zaměřím, ovšem daleko efektivnější by bylo, kdyby tímto směrem zaměřili své úvahy vrcholní politici našeho státu. Dokud je ještě čas! A zdá se, že toho času není nazbyt.
Dovolte mi nyní jakýsi malý výlet do oblasti science fiction. Představme si, že bychom totálně ztratili důvěru USA. Nebylo by to nic nového. Už se tak jednou stalo zásluhou Edvarda Beneše v letech 1945-48. Američané - jak prohlásil tehdejší velitel Vojenské mise USA v Praze, plukovník Charles Katek - nás “ponechali svému osudu“. Jinými slovy: Jak by to nyní dopadlo, kdyby nám opět „strýček Sam“ v Bílém domě náhle a bez varování “utáhl kohout“?
Ono tzv. “ponechání svému osudu“, abych použil slov velitele Vojenské mise USA v Praze (1945-48) Charlese Kateka, by probíhalo přibližně podle následujícího schématu:
Během 48 hodin by česká koruna ztratila svojí konvertibilitu. Přestala by být volně směnitelnou měnou. Burza na Wall Streetu v New Yorku by jí vyřadila z indexu. Ostatní světové burzy by se během několika málo minut připojily, aby zabránily prudkému poklesu svých ekonomických kurzů. V Česku by nastal ještě daleko větší úpadek než v době komunismu, neboť česká měna by se stala rázem bezcennou a neexistoval by ani žádný „Sovětský svaz“, ani žádná „RVHP“, jenž by mohli nastávající hospodářskou katastrofu alespoň přibrzdit a udržovat jí v rámci „přijatelné chudoby“. Náš životní standard by se v rozpětí několika měsíců zřítil na úroveň dnešní Kuby nebo dokonce Severní Koreje.
Politický systém, připadající za daného stavu v úvahu, může být pouze diktatura. Všemi mastmi mazaná a prohnaná KSČM se za takovýchto okolností dostane poměrně rychle k moci. Jediná alternativa k přežití národa se potom stane absolutní poslušnost a totalita. Nastartuje se nová vlna politických procesů s odpůrci režimu. Začaly by nejdříve skrytě, ale postupem času naprosto veřejně. Opakování 50. let Gottwaldovy éry „vypořádání se s třídním nepřítelem“ by bylo zákonité a nevyhnutelné.
Paní Zdislavo, souhlasím s Vámi a dodávám: je svatou a morální povinností každého normálně myslícího občana ČR, učinit vše pro to, aby nám „strýček Sam“ v Bílém domě nemusel „utáhnout kohout“.
