Poslanci Věcí veřejných považují třetí odboj za potřebný a užitečný, ale pouze bodou-li z něj vyloučeni bratři Mašínové. Premiér Nečas vyrazil proti kmotrům ve vlastní straně.
Někteří poslanci Věcí veřejných zaujali pozoruhodné stanovisko k zákonu o třetím odboji. Považují ho za potřebný a užitečný, ale jen tehdy, budou-li z něho vyloučeni bratři Mašínové (má se to udělat zvláštním paragrafem?). Krajně liberální je jedna ze stranických blondýn, paní Kristýna Kočí, podle níž je uznání Mašínů menším zlem než kdyby zákon vůbec nebyl. To snad ani není třeba komentovat. K zákonu se vrátím, jakmile mi zbude čas. Je zjevné, že pokud ve společnosti o něčem existuje zásadní neshoda, nic se nespraví tím, že se jedno ze stanovisek povýší na zákon. Co se spravilo zákonem o tom, že se Beneš zasloužil o stát? (Zákon o třetím odboji se má údajně projednávat až po vánocích).
K zákonu se vyjadřuje v Právu i Milan Znoj. Mluví o tom, že někteří „antikomunisté“ prohlašují období normalizace za horší než padesátá léta, protože se zaprodávala „duše národa“. Škoda, že neuvedl, kdo tuhle nehoráznou pitomost tvrdí. Stalinský teror byl samozřejmě zcela podstatně horší, byl namířen proti nekomunistům (a přerostl nakonec v to, že se vraždící gangsteři začali zřejmě podle pokynů z Moskvy likvidovat sami mezi sebou). V době normalizace byli diskriminováni z velké části ti, kteří za stalinismu stáli ještě tak říkajíc na druhé straně barikády: není tedy divu, že jim normalizace připadá horší, je to ovšem velmi subjektivní měřítko. Rád bych ještě upozornil, že za stalinismu byli pronásledováni nekomunisté, nikoli „antikomunisté“ (pro lidi z Práva jacísi novodobí čerti: je dnes ještě povoleno být antikomunistou, nebo by se s nimi mělo rázně zatočit?) – tj. velmi často lidé, kteří pod vedením dr. Beneše, co se zasloužil o stát, připravovali půdu pro převrat, který semlel i je. Tito lidé samozřejmě musí být rehabilitování (stejně jako vyloučení komunisté pronásledovaní po roce 1968), což se většinou stalo (problém zbytkových trestů nechávám stranou). Velmi však pochybuji, že si právě tihle zaslouží nějakou placku. Rovněž Slánský a spol. si rehabilitaci nepochybně zaslouží, byli odsouzeni za něco, co neprovedli. Placku ani náhodou. Za matení pojmů považuji paušální zpochybňování „pravdomluvnosti StB“. Procesy, na nichž se StB v padesátých letech podílela, byly vylhané a za normalizace byli lidé velmi často souzeni za věci, které nebyly ani z hlediska tehdejších stupidních zákonů trestné. To ale vůbec neznamená, že by si StB sama falšovala dokumentaci, kterou si vedla pro své vlastní potřeby a pro potřeby nadřízených orgánů. Mocenský orgán, který by sám sebe tahal za nos, by nemohl vůbec fungovat. A pokud jde o „antikomunismus“, moc by mne zajímalo, co je to „komunismus“. Vím, co je bolševismus, co je „marxismus-leninismus“, vím, že nejpozději od roku 1948 do listopadu 1989 jsme byli kolonií bolševického Ruska, že KSČ a StB byly nástroje nadvlády rudého koloniálního impéria, a že každý, kdo se na jejich činnosti podílel, se podílel na vlastizradě (měrou samozřejmě různou); zároveň považuji za hloupou demagogii argumentovat tím, že pak se tedy např. každý, kdo byl v ROH, dopouštěl vlastizrady. K tématu se ještě vrátím.
Premiér Nečas vyrazil v rozhovoru pro Právo do boje proti kmotrům TOP09. Máme velmi dělnou vládu, největší strany si vyčítají kmotry, měly by taky vydat každá jakýsi svůj registr kmotrovských svazků. Navzájem si vyčítají, kdo v komunálních koalicích opomenul druhého. Jasné není pouze to, proč zrovna tyhle strany utvořily koalici. Současnou situaci by nejlépe vystihlo, kdyby tu nebyla žádná koalice, ale minimálně tři navzájem neslučitelné opozice. Prezidenty bychom mohli mít dva (stejně jako mají, pokud se nemýlím, v San Marinu dva kapitány – regenty): Havla a Klause. Pak by to nemělo chybu. Premiér Nečas je figura, která by se do podobného politického uspořádání velmi hodila. Divím se, že ho ještě nenavrhl.
Daniel Kaiser v rozhovoru s exvelvyslancem USA v Praze Stapletonem připomíná jeho „incident s prezidentem Klausem, kdy Vám (Stapletonovi) při schůzce říkal, že jestli Američané v Iráku najdou zbraně hromadného ničení, budou to nejspíš ty, které si tam těsně předtím narafičili“. Zároveň v jiné otázce tvrdí: „Můj čtenářský dojem z vybraných depeší je, že americká diplomacie bývá arogantní. Sdílíte ho?“ K tomu je třeba poznamenat za prvé, odkázat na Klausův výrok a zároveň mluvit o americké aroganci je řeč o provaze v domě oběšencově. Za druhé, že je něco jiného, když někdo něco napíše v důvěrné korespondenci pro své nadřízené, kterou někdo jiný ukradne a zveřejní, a něco jiného, když to někdo řekne tomu, koho se to týká, přímo do očí (s přesvědčením, že se mu za to nemůže nic stát). Jinak být panem Kaiserem, téma arogance bych vzhledem k druhé části druhé otázky („sdílíte ho?“) nechal stranou (i když musím, byť nerad, připustit, že pan Kaiser vůbec není arogantní vždycky, viz slavný velerozhovor s Václavem Klausem).
