Pražská ODS přerušila koaliční jednání s TOP09, ČSSD řeší přímou volbu svého předsedy a Petr Pithart bude místopředsedou Senátu i v případě, že ten již nebude existovat.
Opozice se včera neúspěšně pokusila zabránit tomu, aby byly ve Sněmovně schváleny čtyři zákony, bez nichž by nebylo možné dosáhnout snížení schodku ve státním rozpočtu. Jednání bylo divoké, trvalo pět hodin, věnuje se mu naše dnešní glosa. Odbory plánují stávku, ČSSD si chtěla původně na způsob projednávání stěžovat u Ústavního soudu hned po skončení jednání Sněmovny, po poradě s právními odborníky odložila stížnost až na dobu, kdy budou zákony, s nimiž nesouhlasí, zveřejněny ve Sbírce zákonů (kalkuluje snad s tím, že jejich případné zneplatnění během příštího roku by nadělalo podstatně větší paseku?). Statutární místopředseda ČSSD Sobotka nasadil chmurně věštecký, takřka kozinovský tón: „Premiér Nečas jednou nebude premiér, ODS nebude ve vládě, ale v opozici, vy ostatní budete v menšině, kolegové VV možná ani nebudou ve Sněmovně. Bude dobré, abyste nijednou vzpomněli na dnešní den…“
Po žádosti vedení TOP09, aby se do jednání o pražské koalici vložili lídři obou stran, pražská ODS přerušila jednání s TOP09. Nečas žádost koaličních partnerů odmítl, poslal ale zároveň vzkaz pražské organizaci ODS, že by měla svolat regionální sněm a „nadefinovat nové vedení“. Nejsou malé děti, nechce je vodit za ručičku, ale… Nečasův požadavek je logický, bez skutečné pořádné výměny celého vedení pražské ODS se v Praze vůbec nic nezmění. Je se pouze obávat, že jednak předseda strany nemůže opravdu Praze diktovat a jednak si měl vzpomenout o hodně dřív. Praha je velký balvan na krku Nečasova vedení. „Velké koalice“ podle Klausova přání (rozuměj ČSSD – ODS) se rodí jako houby po dešti po celé republice i v pražských obvodech, může se snadno stát, že koaliční vláda zůstane viset ve vzduchu a o skutečnou moc se podělí v nižších patrech jiná koalice, na rakouský způsob, ale bohužel v českém obsazení.
Odbory svolávají národ do stávky: Předseda Odborového svazu hasičů slibuje, že policisté, hasiči i civilní zaměstnanci resortu obrany stávku ostatních zaměstnanců veřejného sektoru podpoří. Budeme připraveni postavit se do určitého odporu, sdělil zase předseda Zavadil. Dojde zase na vestibul ministerstva vnitra? Nebo budou policajti tentokrát rozhánět nikoli extremisty, nýbrž poslance? Podle pana Zavadila reformy odnesou obyčejní lidé, vláda pohrdá lidmi (ve vládě lidé nesedí, aspoň ne ti obyčejní; člověk má dojem, že brzy bude zase velmi příjemné být tím docela nejobyčejnějším člověkem: stanu se menším a ještě menším, nejmenším ze všech…). Podle ČTK se v červnu 2008 (doba nejhlubšího úpadku vládnutí v ČR) výstražné stávky proti vládním reformám zúčastnilo celkem 986 tisíc lidí, z toho 306 tisíc přerušilo na hodinu práci (co dělalo těch zbývajících 679 tisíc? Zdá se, že zároveň stávkovali a pracovali. Zopakují si to?).
Zdá se, že místopředsedou Senátu (za lidovce, kteří se zase dopracovali klubu) bude opět Petr Pithart. Klub TOP09 a starostů nemá nárok, protože nemá tak atraktivního kandidáta. Předseda Schwarzenberg se marně bouří. Petr Pithart je něco jako Siréna, která svým zpěvem senátní funkce přímo přitahuje. Zůstane jistě aspoň místopředsedou i v případě, že Senát bude zrušen.
Tomáš Zahradníček dnes v MfD recenzuje Peheho knihu o Klausovi, v té souvislosti zmiňuje i knížku Emanuela Mandlera Oba moji prezidenti, která, jak říká, sice když vyšla, zapadla bez ohlasu, ale dnes se opět probouzí k životu, viděl ji několik lidí číst a učitelé ji doporučují svým studentům. Je hezké, že si pan Zahradníček na Mandlera vzpomněl, mám jen podezření, že je to mj. proto, že nehrozí, že by se stejně jako jeho knížka opět probudil k životu. Možná by totiž o chválu pana Zahradníčka nestál. S mrtvými je snadná práce, nemohou se bránit (v této souvislosti upozorňuji na svou analýzu Řády mrtvým kterou jsem napsal před pár lety, a zvláště na zvýrazněnou pasáž – tady sice jde z úst pana Zahradníčka o vyznamenání Mandlera jen v přeneseném slova smyslu, ale to je přece taky vyznamenání).
Není divu, že lékaři pošilhávají po zahraničí, píše v MfD prof. Pavel Pafko. Spojil přitom problém lékařů, kteří mají kam odejít za lepším, s učiteli, kteří nemají, a projevil vůči učitelům silné sociální cítění. Lékaři odejdou a učitelé si najdou jiné povolání, protože odejít nemají kam. A uzavírá: „Bude to smutný pohled na krajinu, které nemá prostředky na vzdělání a zdravotní péči, byť to bude pohled z velmi drahých vojenských letadel.“ Ovšem, vzdělaní a zdraví musíme být. Na rozdíl od zdravotní a vzdělávací péče armádu nepotřebujeme, protože jak nás zkušenost učí (zažil jsem rok 1948 a 1968), když se včas vzdáme, v podstatě se nám mnoho nestane. Hlavně ať jsme tlustý.
V rozhovoru s Romanem Onderkou v dnešní MfD ho Barbora Tachecí straší, že ODS mu nedůvěřuje a že v koalici nemusí vůbec ČSSD být. Nešťastnou shodou okolností včera se brněnská ČSSD s ODS dohodla na koalici, Onderka zůstává primátorem.
Zdá se, že na hlavu Kateřiny Neumannové se snáší pohroma. Přistane na ní v podobě cca sta milionů korun, které se prošustrovaly při organizaci a během konání libereckého mistrovství světa v lyžování. Neumannová stála v čele pořadatelského týmu a za obojí odpovídá. Nepíšu, že tam byla coby slavná a populární, leč krajně naivní osoba nastrčena, protože se to nedá dokázat. Od splácení dluhů dává teď ruce pryč město Liberec (vyměnila se garnitura na radnici) i vláda (jiná, než ta, která vzala nad mistrovstvím patronát). Noc by mne zajímalo, kdo všechno si na libereckém propadáku namastil kapsu, řekl bych, že stát to nebyl a paní Neumannová taky ne. Píšu o tom jen proto, že mi ta celá věc připadá vůči Neumannové neobyčejně hnusná, i když formálně ona je ten, kdo celou akci zašťiťoval. Nějak mi to připomíná příběh té učitelky angličtiny ze Znojma, jen je to, řekl bych, ještě daleko horší.
V LN píší, že o exministra a exsenátora Julínka v Ivančicích, odkud z ředitelského postu do Senátu odešel, prý příliš nestojí. Přesněji řečeno, nestojí o něj vedení Jihomoravského kraje (pod vedením hejtmana a poslance ČSSD Haška), jak aspoň praví zdroj blízký tomuto vedení, který si pochopitelně nepřeje být jmenován, to je tak samozřejmé, že už to v LN ani nepíší (využívám příležitosti a odvolávám se tu na svou politologickou analýzu “zdroje, který si nepřeje být jmenován“ z těchto mých stránek). „Žádné jiné (než lékařské místo, bd) se pro něj uměle vytvářet nebude. Nemocnice není trafika pro vysloužilé politiky.“ To je pěkně razantně hulvátské, jako za stara za Paroubka. Připadá mi to typické – pan Julínek jako ministr zdravotnictví prosadil nepopulární kus zdravotnické reformy, který se nepochybně osvědčil. Stal se za to jakýmsi symbolem špatnosti Topolánkovy vlády a má být trestán ještě teď, tak říkajíc po své politické smrti.
Pan Karel Holomek se v čtenářském dopise v LN ohrazuje proti článku Miroslava Šimarka tamtéž, který se týká kauzy Vítkov (podstatnou část článku včetně inkriminované pasáže najdete v naší rubrice Řekli napsali). Pan Šimarek uvádí případ šlechtice Půty Švihovského z 15. století, který zavřel dělníky do stodoly a stodolu zapálil, aby jim nemusil zaplatit, s tím, že se příklad zřetelně odlišuje od Vítkovského žhářského útoku. Bylo mi divné, proč dr. Šimarek do případu tahá středověk, ale teď to chápu. Podle pana Holomka totiž „I žháři z Vítkova podpalovali s úmyslem někoho vážně ohrozit a museli vědět, že hrozí třeba i smrtí. Zavřená vrata od stodoly a noční čas, kdy zločinec útočí na nevědomého a bezbranného spáče, se dají docela dobře srovnávat.“ Jenže problém je, že se srovnávat vůbec nedají. Daly by se srovnávat, kdyby útočníci byli v domě napřed zabarikádovali dveře. Nebo kdyby, jako maďarské vražedné komando, barák podpálili a pak na ty, co (dveřmi) prchají, stříleli. Což se nestalo. To co žháři z Vítkova provedli, zůstává hnusné a podlé samo o sobě, ale posouzení případu má být spravedlivé, a to i v detailech.
Expremiér Fischer napsal Paměti, týkající se krátké doby jeho úřednického vládnutí. Připadá mi to trochu brzy a paměti se taky zpravidla zabývají delším časovým úsekem. Pan Fischer mluví mj. i o Topolánkově rozhovoru pro časopis Lui, a říká: „Topol spojil mé židovství s jakýmsi uhejbáctvím, což se mě děsivě dotklo. Pokud by se mě někdo ptal, zda je ten výrok antisemitský, rasistický, tak samozřejmě je. Nad tím se nedá spekulovat…" Topolánek jej prý urazil neodpustitelným způsobem. "Já mu své rozhřešení v této knize nedám. Stojím si za svým a neustoupím ani o milimetr…" Je mi líto, ale pan Fischer nevěcně přehání, Topolánkův výrok je „o tom“, že je-li někdo „uhejbák“, je falešné to vysvětlovat jeho homosexualitou (v případě ministra Slamečky), nebo židovstvím (v případě premiéra). Pan expremiér se může cítit lidsky dotčen obviněním z „uhejbáctví“, ale transponování problému do rasové roviny mělo povahu politického atentátu na Topolánka (bezbombního, ovšem) a pan Fischer se do akce zapojil. To, co nemůže Topolánkovi odpustit, je tohle. Je to jeho problém, a ne Topolánkův.
