Před volbami jsem varoval před Petrem Hulinským, tichým politickým rentiérem. Šéf pražské ČSSD byl tehdy plný podezřelých slibů o změně. Nyní nadešel čas je splnit. Jako první změnu chce v Praze koalici s ODS.
Hulinský, malý obtloustlý muž, jenž se ve volném čase rád převléká do kimona a se zlým pohledem Stevena Seagala rozbíjí holou rukou cihly, je fantastický zjev – až nebezpečně věrohodný prototyp politika: účelově posbírané akademické tituly před jménem i za ním, teplé židle v dozorčích radách městských podniků, fotky s dětmi a plná ústa slibů, co z vás jdou stejně automaticky jako konzerva zkažených rybiček.
A především: tučné konto, politická renta. Milióny ročně. Proto nyní Hulinský tolik touží po koalici s pražskou ODS, fatálně nakaženým kleptomanem, před nímž všichni utíkají; jen ta mu umožní dál bokem vydělávat královské peníze, zatímco v TV žvatlá o politice.
Jde o tolik, že hned po volbách klidně vyřadí z vyjednávání o primátorovi svého volebního lídra a kandidáta na primátora, Jiřího Dienstbiera mladšího. Nastrčený naivka zřejmě uvěřil vlastním slibům o změně, což je v politice nejhorší zločin; stále nechápe, že lidé jako Hulinský kandidují právě proto, aby se nic nezměnilo. Změna je pro ně záhubou, byť často pouze dočasnou.
Takhle cynický nebyl ani Miroslav Kalousek: i ten dopřál svému volebnímu lídrovi, knížeti Schwarzenbergovi, formální důstojnost i po volbách. Tedy aspoň do pondělí večer, kdy píšu tenhle článek.
Hulinský v tom samozřejmě není sám, je pouze jedním z mnoha. Například v Parlamentu sedí zhruba 281 Hulinských. Píšu o něm proto, že k němu cítím určitý intimní vztah: v každých volbách mě zahrnuje návalem nejstupidnějších letáků, plakátů a propagačního svinstva všeho druhu, což v našem volebním systému znamená, že se téměř neopouštíme. Žijeme spolu, dýcháme spolu. Je mojí jistotou, že je vše v pořádku. Až jednou ráno vyjdu z domu a kolem neuvidím jeho fotku, zavolám na policii.
Doufám, že až bude politika jednou zařazena mezi sexuální deviace, nepřijde Hulinského jméno zkrátka. Přinejmenším pro její diskreditaci totiž udělal málokdo víc než on. Což je co říct.
