Boj proti kouření je na seznamu toho, co musí Václav Klaus každý den udělat poměrně vysoko. Pravděpodobně hned někde kolem čištění zubů a boje proti EU.
Nikoho tedy nepřekvapí, když se Klaus vyjádří na adresu boje EU proti kouření pohrdlivě. Trochu zvláštní je to sice v okamžiku, kdy to udělá při otevření továrny na cigarety, ale na druhou stranu — s podobnými jemnostmi si český prezident nikdy hlavu moc nelámal.
„Podporuji boj s omezováním kouření vrchnostenským nařízením. To je něco jiného než podpora kouření,“ zdůraznil. Pravdou ale je, že boj EU s kouřením je prostě úspěšný. Ve většině evropských zemí, kde bylo omezení kouření ve veřejných prostorách uplatněno, si na ně lidé zvykli. A to dokonce i v zemích, kde bylo kouření téměř součástí národní kultury. Po pravdě řečeno, já jako kuřák jsem si zvykl také.
Stejně jako mi dnes přijde neuvěřitelné, že byly doby, kdy se smělo kouřit v letadlech (což si dost dobře dnes vlastně nedokážu představit) či v kancelářích. Vlastně mi vyhovuje to, že mi nesmrdí oblečení a nepálí mne oči. Kouřím většinou tam, kde můžu, nebo prostě venku. Omezený se nijak necítím.
Chápu, co Václavu Klausovi na celé věci vadí, že mu někdo dává příkazem, co může a co nemůže. Otázka ale je, kdybyste ho posadili s lehkým nachlazením na pár hodin do nevětrané místnosti se třemi kuřáky, zda by otázka příkazů a nařízení byla stále co, co mu vadí nejvíc.
