Miroslava Němcová se raduje z vítězství

Miroslava Němcová se raduje z vítězství Zdroj: Michal Šula

Prezident Klaus přišel o nábytek. Může za to Němcová

Petr Nečas se podle Bohuslava Sobotky dopustil hrubé chyby, ministr spravedlnosti chystá zákon o referendu a za Věci veřejné kandiduje v Bruntále bývalý komunista.

 

Úřadující co (šéf, lídr?) ČSSD Bohuslav Sobotka řekl v rozhovoru pro Lidové noviny, že premiér a předseda ODS Nečas se dopustil hrubé chyby, když přenechal TOP09 (a sice jmenovitě Kalouskovi) klíčové ministerstvo financí. Chyba je možná spíš v tom, že jim to ministerstvo v duchu zásady, že svoboda je poznaná nutnost, postoupil, a teď se jim ho pokouší (a nejde jen o ministerstvo financí) po kouskách odejmout. To bude v dohledné době velmi nesnadné proto, že síly obou stran jsou zhruba vyrovnané. Mezi ODS a TOP09 zuří válka (nevyhlášená - ale z iniciativy ODS) o dominanci v koalici.

 

Navíc Nečas (na rozdíl od Topolánka) neumí s Kalouskem vyjít, a je otázkou, zda vůbec umí s někým vyjít jako partner, vrací se k původní klausovské politice ODS, s tím, že situace je docela jiná a že on sám nemá Klausovy politické schopnosti (pokud své kroky koordinuje na Hradě, tím hůř, to si předseda strany nemůže dovolit a Topolánek to věděl). Možná, že problém Nečase a vůbec nynějšího vedení ODS je netrpělivost (která by se dala psychologicky vysvětlit mj. hradními kartáči). TOP09 dosáhla ve volbách vynikajícího úspěchu, ale zbývá z ní ještě udělat stabilní fungující stranu s aspoň trochu solidní členskou základnou. To je práce na několik let, pestrost té sešlosti a problémy související s vládnutím jí přitom budou při konsolidaci překážet. ODS je strana dosti nevábná („kmotři“ se přece nemohli vypařit, jen momentálně tolik nemlaskají, není na to doba), ale konsolidovaná, s jakous takous členskou základnou a hlavně s konsolidovanou voličskou základnou. To je důvod k trpělivosti, ne k hysterii.

 

Jinak rozhovor se Sobotkou je zajímavý ve chvíli, když přijde řeč na Paroubka a Ratha. Paroubka má tak říkajíc v závorce (to je stejně bezpečné, jako když si někdo chová v ložnici pod postelí krokodýla), Ratha se vysloveně zastává. Pokud pan Sobotka vůbec něco chce, dává si velký pozor, aby se to hned tak někdo nedozvěděl.

 

Petr Zídek v Orientaci vyslovuje pochybnosti o existenci „třetího odboje“. Některé jeho argumenty mi nepřipadají dvakrát přesvědčivé (neexistence mezinárodně uznaného zahraničního vedení a zahraničních vojenských jednotek není podmínkou ozbrojeného odboje). Nicméně: bylo by velmi zajímavé zkoumat, do jaké míry byl „třetí odboj“ v padesátých letech zkonstruován přímo Státní bezpečností – v tom smyslu, že spontánní zárodky odbojových organizací dostala rychle pod kontrolu, zničila a zároveň kompromitovala pomocí účelových lží. Řada monstrprocesů (nejnápadnější je to u procesů s komunisty včetně toho největšího, se Slánským a spol.) byla přece čirá fantazie. Jiné (včetně procesu s Horákovou) měly snad jakousi věcnou základnu, ale ta byla nestvůrným způsobem nafouknuta.

 

Bolševická schopnost vyrovnat se s pokusy o ozbrojený odpor pramení snad z toho, že ruští bolševici byli zpočátku v podstatě teroristickou organizací, a své zkušenosti z té doby dokázali v boji s ilegálním ozbrojeným odporem využít. Taky bestialita, s jakou to dělali, byla v padesátých letech překryta pouze tím, že nebyla válka, a proto nebylo možné a nebyla příležitost provádět tak rozsáhlé masakry odpůrců, jaké dělali Němci. Odpor vůči komunistickému režimu po Stalinově smrti (od r. 1956 se rudé impérium pomalounku a postupně hroutilo) pak až na naprosté výjimky neměl u nás ozbrojený charakter. Z toho se v české duši rodí zvláštní mindráky: např. představa, že v padesátých šlo o to odolat mučení (z čehož plyne, že kdo neodolal, byl aspoň tak trochu zbabělec). Hledají se stopy odporu např. obžalovaných v procesu s Horákovou, často dosti krkolomně. Emanuel Mandler kdysi řekl, že odolat bolševické technice mučení mohl jenom vyložený psychopat (jako příklad uváděl Dr. Gustava Husáka). Možná, že bychom se opravdu, než začneme rozdávat různé placky a medaile, měli snažit podívat se na svou minulost věcněji.

 

Nejde o to bagatelizovat utrpení nevinných lidí, kteří byli mučeni a popravováni často za své zásluhy (vojáci zahraničních jednotek z 2. světové války). Nejde o to nevidět statečnost a obětavost tam, kde statečnost a obětavost opravdu byla (a takových případů je samozřejmě velmi mnoho). Jde jen o to, nepřebíjet jednu, a to lživou legendu (tu bolševickou o snahách imperialistů a jejich domácích přisluhovačů), jinou legendou, byť i dobře míněnou. Je to zbytečné a navíc nebezpečné.

 

Premiér Nečas před časem reagoval na obvinění Francie z rasismu kvůli tomu, že vyhošťuje rumunské Romy (kteří pobývají v nelegálních campech, nepracují a často nemají ani žádné osobní doklady), slovy: „Stát má právo požadovat, aby na jeho území cizinci, byť ze zemí EU, buď pracovali, studovali nebo měli dostatek prostředků na obživu.“ Připadalo mi to v situaci, v níž si kdejaký kavárenský humanista pucoval o Francii a Sarkozyho boty, jako projev jisté odvahy. Pan Nečas mne ovšem velmi rychle přesvědčil, že jsem se velmi mýlil. Protože ho z „nepřímé podpory Francie“ obvinili v Bruselu (představte si, že by někdo podpořil v této věci Francii přímo!), cítil po jednání summitu EU za nutné prohlásil, že ani před ním ani během něho nevyslovil francouzskému postoji při vyhošťování Romů podporu. Vyzval jen k nezasahování do sporu. „Objektivní pohled jakéhokoli vnějšího pozorovatele komplikuje skutečnost, že jde zároveň o francouzský vnitřní střet. Jsem proto skeptický k tomu, aby do toho sporu zasahovaly jiné státy či Evropská unie.“ (Jinde jsem se dočetl, že podle Nečase jde o politický souboj mezi francouzskými konzervativci a socialisty o preference). Tomu absolutně nerozumím. Spor je o rumunské občany. To, že jsou Romové, není rozhodující, rozhodující je, že se tam zdržují delší dobu bez povolení, nepracují a nechávají se živit francouzským státem (nebo snad ne? Živí je někdo jiný?). Ty rumunské občany, kteří se v zemi zdržují v souladu s francouzskými zákony a pracují, pokud vím, nikdo nevyhošťuje. Kdyby se byl pan Nečas zastal francouzských úřadů, byl by to kus odvahy, protože to se zjevně v Bruselu nesmí, ty úřady se prohřešily proti momentálně vládnoucí euroideologii. Kdyby byl Francii kritizoval, vyslovil by jasný názor a postavil by se k věci zásadně. Takhle se, je mi líto, projevil jako uhejbák. Nepleťme se do toho, jde jen o francouzské vnitropolitické tahanice. I kdyby byl jenom mlčel, bylo by to lepší.

 

Cestovní kancelář ČMKOS, a.s., pořádá 21. září hromadný zájezd do Prahy. Na programu je mj. „happening před budovou ministerstva vnitra“ (o tom, co znamená happening, jsem tu několikrát psal, zjevně si moc nevěří) a demonstrace na náměstí Jana Palacha (to už je lepší). Z nepřímých náznaků („Věříme, že cestou na Palachovo náměstí průvod mohutně naroste) usuzuji, že srdečně zváni jsou i Pražáci. Přejme úterním návštěvníkům Prahy ze všech koutů republiky příjemný pobyt, bohatý program (včetně nákupů a posezení v útulných hospůdkách) a hezké počasí.

 

Předsedkyně Senátu Němcová bude mít možná se svým uctívaným prezidentem nepříjemnost: nechala si ve své kanceláři vyměnit nábytek - a teprve dodatečně shledala, že o zařízení úřadovny šéfa PS se kdysi, když tam ještě panoval, zasadil právě Václav Klaus a byl prý na to enormně pyšný. Vyhasne politická hvězda předsedkyně PS, nebo to spraví, když bude tři dny a noci klečet bosá na třetím pražském nádvoří? Příhoda mi velmi připomíná Haškovu povídku „Zrádce národa v Chotěboři“ (neinformované čtenáře upozorňuji, že text rozkošného Haškova dílka najdou mj. zde).

 

Ministr spravedlnosti hodlá předložit vládě ústavní zákon o referendu a vyslovení konstruktivní nedůvěry vládě. Napříště by mohla být svržena vláda jenom tak, že PS umožní vytvoření nové. Ministr se zjevně v této věci inspiroval německým příkladem (kancléře lze svrhnout jen tím, že parlament jmenuje nového) a cíl je zamezit něčemu podobnému, jako bylo svržení Topolánkovy vlády v nevhodné situaci, kdy ti, co ji svrhli, neměli sami sílu sestavit novou. Jenže náš systém, je jiný než německý, tam parlament volí kancléře. A navíc, takové opatření by mělo smysl jen tenkrát, když by bylo spojeno s tím, co je obsaženo v německé ústavě (čl. 68), totiž že v případě „neúspěchu“ je možné uspořádat bez jakýchkoli dalších nesmyslných opičáren předčasné volby. Náš hlavní problém nebyl, že Paroubek byl schopen Topolánka svrhnout, ale už ne ho vystřídat, nýbrž v tom, že nebylo možné rozehnat PS a zvolit novou, a to hned ve dvou krizových okamžicích, na podzim 2006 a na podzim 2009.

 

Aféra s neprůhlednými zakázkami na ministerstvu obrany se odéesácké novinářské lobby moc nepovedla, uvízl v ní za nožičku ministr obrany Vondra. Dopadne to stejně jako Zemanova akce Čisté ruce, která jak známo skončila tím, že byl do šatlavy uvržen sociálnědemokratický ministr?

 

Ministr Schwarzenberg řekl ARD k otázce diskusí ohledně Benešových dekretů v ČR několik tak pýtických vět, že z toho zcela popletení redaktoři ARD mylně usoudili, jako by pan ministr plédoval pro jejich zrušení. Pan ministr to pak musel rázně dementovat a dočkal se omluvy. Nepokoj v ČR je tedy zažehnán, co tomu řeknou venku, je otázka. I pan ministr zraje na bobříka vyčůranosti (byl by pak naším již dvojnásobným laureátem).

 

Na kandidátce VV v Bruntále je bývalý (předlistopadový) komunista, JUDr. Urbiš. Ne jen tak ledajaký: někdejší člen ideologické komise OV KSČ a placený lektor večerní školy marxismu-leninismu. V té souvislosti se ukazuje, že zásadě „právo vyzrát má každý s výjimkou komunistů, tam jsme striktní“ (pravil ministr John) je třeba správně rozumět: dotyčný kandiduje za VV, ovšem ne jako člen VV. Jako člen VV by nemohl, tam jsou striktní. Přejeme panu doktoru Urbišovi šťastné a veselé vyzrávání. Má na ně právo, není člen VV, jen za ni kandiduje.

 

http://bohumildolezal.lidovky.cz/