
Vždyť například 87,24 procent zúčastněných Slováků bylo pro zrušení koncesionářských poplatků své veřejnoprávní televize a rozhlasu. Jsou totiž s jejich prací dlouhodobě nespokojeni. Jak by to asi dopadlo v podobném případě v České republice? Zřejmě o něco lépe, ale ředitel ČT Jiří Janeček by také v podobném hlasování dostal za vyučenou. Až 95,5 procenta těch, co v sobotu u sousedů hlasovalo pak chce zrušení přestupkové imunity poslanců a pro snížení počtu zákonodárců bylo 92,75 procenta lidí. Podobně by to dopadlo i u nás.
Největším poučením ale ze slovenského příkladu je, že zatím pouze jediné celonárodní referendum bylo v této zemi platné, tedy že přišel dostatek občanů. A to když se rozhodovalo o vstupu do Evropské unie. Jinak vždy lidové hlasování zkrachovalo na slabé účasti. A v tom by byla situace s Českem podobná. Oba národy sice nadávají a kritizují své poslance, ale rozhodování, jak je v zastupitelské demokracii obvyklé, nechávají na nich. Přitom ani zkušenosti z ciziny v tomto směru nejsou nijak vypovídající. Ve Švýcarsku se hlasuje v referendech o všem a je to zavedená demokracie. V USA na celostátní federální úrovni něco podobného neexistuje a také nikdo nepochybuje o síle tamní demokracie. A v Evropě? Tam s referendem politici manupulují. Jen si vzpomeňte, jak ignorovali rozhodné ne lidí v referendech o euroústavě ve Francii a Nizozemsku.
Takže rozhodujícím poučením pro nás je, že celostátní referendum pořádat pouze v případě zcela výjimečné situace, jakou byl třeba vstup do EU.
Obrovským paradoxem pro Čechy a Slováky je přitom fakt, že když se dělilo v první polovině 90. let minulého století Československo, tak volání po referendu nebylo vyslyšeno. Přitom tehdy bylo jasné, že by dostatek lidí přišel a průzkumy ukazovaly, že by se země zřejmě nerozdělila. A kdyby se referendum o rozdělení uskutečnilo? Hlas lidu by byl vyslyšen, ale problémy by to vůbec nevyřešilo. Naopak, napětí mezi Čechy a Slováky by se tehdy stupňovalo. I to ukazuje na ošemetnost zacházení s institutem referenda.