Prezident promluvil do duše poslancům, příznivci Marty Kubišové poslali otevřený dopis Heleně Vondráčkové a premiér Nečas připravuje zářný zítřek pro Mirka Topolánka.
Prezident Klaus vystoupil po sedmi letech v Poslanecké sněmovně. Jádrem jeho projevu byl bezprecedentní útok na Ústavní soud. Prezident apeloval na poslance jako na představitele parlamentu, suveréna, primárního zdroje, z nějž jsou odvozeny všechny další moci ve státě. Všude v Evropě se prý objevují různá soudní tělesa, která si uzurpují větší část moci, než jaká jím přísluší. Loni, v rozhodování o ústavním zákoně, jímž se stanovilo datum předčasných voleb, změnil ÚS tento zákon nad rámec svých pravomocí a zároveň nepřípustně zasáhl do politiky (volby by na podzim dopadly docela jinak než v květnu letošního roku). Klaus se přimlouvá za redefinici postavení Ústavního soudu v našem ústavním systému, aby nemohl fungovat jako třetí, nikým nekontrolovaná parlamentní komora. Měl jsem k loňskému rozhodnutí Ústavního soudu výhrady, považoval jsem jeho rozhodnutí za chybné, ale tvrzení o třetí parlamentní komoře by bylo na místě jen tenkrát, kdyby Ústavní soud rozhodl za tím účelem, aby dosáhl jiného výsledku voleb, tj. kdyby to udělal záměrně a úmyslně. To je zjevný nesmysl. To, oč v každém slušném demokratickém státě jde, není prosazení vůle lidu, ale prosazení spravedlnosti. Vůle lidu nemusí leckdy prosazovat spravedlivost, a jedinec nebo menšina může zastávat spravedlivější stanovisko než většina. Soudy – a Ústavní soud v první řadě - jsou mimo jiné od toho, aby jednotlivá rozhodnutí „suverénů“ korigovaly. Je to často poslední instance, k níž se může člověk obrátit proti „vůli lidu“. Situace, kdy o tom, co je spravedlivé, rozhoduje výlučně a suverénně vůle lidu, se nazývá lynč. Prezident (ostatně sám není z výkonu své funkce odpovědný) nemá co navádět zákonodárný sbor, aby změnou vyváženosti státních mocí posílil pozici zákonodárné moci (a vlastně taky pozici legislativy, protože prezident zároveň nabádal poslance, aby k tomu, že v rámci své zákonodárné iniciativy podávají vlastní zákony, sahali jen výjimečně. (Je přirozené, že velkou většinu návrhů zákonů podává vláda, ale nechápu, proč by se měla omezovat poslanecká iniciativa, nestačil by pak, když Ústavní soud bude odbouraný a poslanci budou jen hlasovat o tom, co jim naservíruje vláda, místo vlády jen prezident? Pokud chce prezident vrátit sněmovně v očích veřejnosti vážnost, která jí patří (což je jistě chvályhodný záměr, i když on sám k němu může přispět jen minimálně), tohle určitě není správná cesta.
Další věc, týkající se soudů, je otevřený dopis, který podepsala řada „osobností“ převážně z prostředí kultury, zpěvačce Heleně Vondráčkové. Ta zažalovala svou kolegyni Martu Kubišovou, požaduje uhrazení částky (přes milion Kč), o kterou údajně přišla tím, že se neuskutečnil jejich společný projekt, a taky kvůli jakémusi výroku Kubišové na její adresu (nemám čas ho dohledávat). Soud v první instanci žalobu zamítl, teď se má projednávat odvolání paní Vondráčkové. Paní Kubišová je mi sympatická ze dvou důvodů: jednak proto, že na počátku normalizace udělala to, co měli udělat všichni, a místo aby se mermomocí pokoušela za ponižujících okolností vyprosit si odpustek, prostě se na to vykašlala. A za druhé, že se v pořadu ČT snaží pomoci opuštěným mňoukáčům a štěkáčům. Přesto nemohu zamlčet, že téhle akci jejích příznivců nerozumím: respektive rozuměl bych jí, kdyby paní Kubišové hrozilo to, co té nešťastnici v Íránu (že jí budou ponižujícím způsobem mučit, ukamenují ji, pověsí, nebo všechno to dohromady). Tady ale jde o to, že paní Vondráčková se cítí být poškozená a obrátila se na soud. Signatáři dopisu ji vlastně tohle právo upírají, protože paní Kubišová jí byla kdysi blízká, nikdy jí neublížila, a přesto, že ji potkal nepříznivější osud, nepřestala se k ní hlásit. Někdejší blízkost není žádný důvod, proč by si měl někdo rozmýšlet žalovat, je-li přesvědčen, že mu bylo ukřivděno, o tom, zda žalujícímu žalovaný ublížil, rozhodne soud (petice nejsou adekvátní řešení, máme s tím své zkušenosti), a uvádět skutečnost, že se paní Kubišová nepřestala k paní Vondráčkové hlásit, ačkoli ji potkal nepříznivější osud než ji, je naprosto nesmyslné, pokud snad autoři dopisu nechtěli naznačit něco trochu jiného. V žádném případě to není důvod, proč nepodávat žalobu. Aby mi bylo dobře rozuměno, nejde mi o věcnou stránku sporu, nestavím se v něm na stranu paní Vondráčkové. Jde mi jen o to, že signatáři dopisu nepochybně neúmyslně zavádějí nerovnost před zákonem mezi paní Vondráčkovou a paní Kubišovou tím, že upírají paní Vondráčkové právo paní Kubišovou žalovat, a zároveň nepřímo vyslovují nedůvěru soudu, že bude ve sporu schopný rozhodnout spravedlivě. Nesvědčí to o dobrém stavu právního vědomí v naší společnosti.
Vláda a premiér Nečas navrhne expředsedu Topolánka do OECD. Je mi líto, tím pan Topolánek vzdává svůj pokus o ne-li reformu, tedy aspoň „vylepšení“ ODS, stejně jako to udělal v ČSSD před pár lety pan Špidla. Následkem Špidlovy kapitulace byl Paroubek (a to, že ČSSD je v současné době „bezhlavá“). Na to, co bude výsledkem Topolánkovy kapitulace, si musíme počkat, ale nic moc to taky nebude.
