O budoucnosti Mirka Topolánka (a o tom, co si bývalý předseda myslí o médiích), o restartu ODS (a také o jejím tažení proti TOP09) a také trochu o odchylkách v sexuální orientaci.
ODS zahájila v pátek na pražském Žofíně volební kampaň. Předseda Nečas vyzval koaliční partnery ke společnému úsilí o vítězství, za hlavního soupeře označil ČSSD. Zapřísahal se, že se nehodlá pouštět do bratrovražedného boje na pravici. Nato řekl, že ODS není nafouklá marketingová bublina, stvořená hrstkou přeběhlíků, že se neschovávají za zády nastrčeného maskota, za kterým jsou vidět jen uši kandidátů, nejsou stranou monarchů, kteří své poddané staví do čela kandidátek (narážka na Tůmu coby volebního lídra TOP09 v Praze). Jak je vidět, z ČSSD jen chlupy lítaly. Věci veřejné coby spojence pouze vedlejšího dostala na starost místopředsedkyně Němcová (nedovede být tak sprostá jako pan Nečas). Šéf volební kampaně ODS senátor Svoboda si postěžoval, že voliči ODS šli na jaře za populistickými hesly a tvářemi našich koaličních partnerů. Zatracení voliči! Zatracení koaliční partneři! ODS je v tom ovšem nevinně, disponuje totiž některými znamenitými vlastnostmi: „Neslibujeme, nespíme, neklikáme(?), nekopeme kolem sebe (kdepak, koho by to mohlo po všech těch krásných slovech napadnout!, pozn. B. D.), ale pracujeme. Minulé čtyři roky jeli po vlastním předsedovi, teď to mají jednodušší, pojedou po koaličních partnerech. Co si od toho slibují, je ve hvězdách. Volby proběhnou, a co pak? Místopředseda TOP09 Kalousek se v rozhovoru pro Právo prakticky omezil na konstatování, že to, co Nečas řekl, se nevztahuje na TOP09 (Nečas nešel tak daleko, že by své koaliční partnery přímo jmenoval, nepovažoval to z pochopitelných důvodů za taktické, takhle to stačilo). Toto je viditelná část volební kampaně ODS, latentní část kampaně je aféra na ministerstvu obrany. Alexandr Mitrofanov napsal v Právu v souvislosti s viditelnou částí volební kampaně ODS, že „takto jezuitského předsedu modrá strana ještě neměla“ a že si „třeba někdo jako na osvěžení vzpomene na leckdy hulvátského, ale nezákeřného Topolánka“. To podepisuji. Je vůbec pan Nečas něco jiného než ulízaný a napomádovaný Paroubek? To, že je vybarvený do modra a že má asi o něco větší IQ, není zrovna podstatné.
Topolánek poskytl velký rozhovor Právu. Potvrdil, že jeho odchod z politiky je definitivní, že se chystá do OECD (tedy do zahraničí). Vyslovil se proti tomu, aby se ODS soustřeďovala na boj proti TOP09, jejím hlavním soupeřem je ČSSD, a oplatil chválu Kalouskovi. Řeči typu „lidé pravdu nejenom že nechtějí slyšet, ale ani jí nevěří. Pravda je v politice někdy natolik odlišná od toho, co je v médiích, že bych byl totální pitomec, kdybych měl tendenci popisovat například prezidentskou volbu nebo jak to vlastně bylo s mým pádem“. Musím pana Topolánka upozornit, že tuto kapitulantskou hloupost říká taky v médiu, a to nijak podřadném. Je to poněkud infantilní, jak vypadají politici bez médií (tj. bez normálních médií) jsme tu zažívali čtyřicet let a nebylo to nic moc.
V LN dále rozvíjejí aféru s minomety Patria. Kalousek obhajuje svého novopečeného náměstka Bartáka a vzal si na paškál ministra Vondru, který prý loboval ve prospěch firmy Steyr v Topolánkově kabinetu. Kalousek se ovšem jenom brání proti obvinění, které v poslední fázi směřovalo i proti němu. V každém případě je pravda, že spory přerůstají obvyklé „škádlení“ mezi koaličními partnery, že si už ani v ODS, ani v TOP09 nemyslí, že je pouze o předvolební nervozitu a že konflikt bud po volbách pokračovat. Nedovedu si pak představit jiné řešení, než že se jedna strana spojí s ČSSD, jinak tu druhou jen tak nepřeválcuje. Podstatný konflikt, totiž ten ohledně ministerstva obrany, byl, jako tomu bývalo za Topolánka, odstartován „pravicovými médii“, a chytila se ho vděčně teď už věrně klausovská ODS. Ukázkový je článek Daniela Kaisera v dnešní Orientaci, který je, zřejmě pro nechápavější čtenáře, opatřen humorným vyobrazením ctnostného limonádového Nečase a padoucha Kalouska. Obsahuje osvěžující detaily z jednání stran („Karel Schwarzenberg část schůze prospal, chvíli ho dokonce bylo slyšet, jak chrápe, a zapojil se teprve na konci“), pomlouvačné pasáže („Tyto expanzionistické choutky v něm (tj. v Kalouskovi, pozn. B. D.) posiluje přesvědčení, že předseda ODS nepatří do jeho váhové kategorie… Výrazy, jimiž Kalousek Nečase častuje mezi blízkými (má tam pan Kaiser fízla?, pozn. B. D.) sahají od „chlapáčka generála“ až k nepublikovatelným, společné je jim pohrdání. Nečas se v jeho očích octl na pozici, pro niž buď nemá předpoklady, nebo do ní ještě nedozrál … V České televizi po jedné povolební debatě ve svém hloučku o sociálním demokratovi Bohuslavu Sobotkovi, který stál jen pár kroků od nich, provokativně rozhlašoval, že on Sobotkovi vždycky přezdíval malý Goebbels, kníže mu to ale zakázal, protože „tohle“ by Lídu Baarovou určitě nesvedlo. Že by takhle jednal a bavil se Nečas, je nepředstavitelné.“ … „Kalousek nedlouho po volbách ministrovi průmyslu a svému dávnému kamarádovi Martinu Kocourkovi řekl, že v delší perspektivě ODS „zničí“. Kocourek se tu větu zdráhá potvrdit, v občanskodemokratických kruzích je však veřejným tajemstvím a pracuje se s ní jako se skutečností“). Zvlášť poslední sentence má strukturu typickou pro pomluvu – adresát výroku ho popírá, ale „v kruzích“ se s ní „pracuje jako se skutečností“. Jinak je běžné, že jakmile nějaká strana dotáhne jinou, která jí v politickém spektru konkuruje, bude se snažit její vliv eliminovat, a že člověk „mezi svými“ občas o politickém konkurentovi nemluví zrovna hezky, není to správné, ale je to lidské (měl by si jen dávat pozor na to, zda poblíž není nějaký práskač). K tématu ODS kontra TOP09 se vrátíme.
Poslanec za VV a expolicista Huml projevil stranickou nekázeň, spočívající v tom, že vyjádřil nesouhlas s oceněním bratří Mašínů, jehož se dopustil předseda strany John. Tím porušil smlouvu o loajalitě, kterou kdysi podepsal stejně jako všichni kandidáti na poslance, a hrozí mu sankce zvíci 7 melounů, ba dokonce vyloučení klubu (Huml není člen strany). Tímto způsobem by se poměr sil v PS mezi koalicí a opozicí mohl začít pomalu a lehce vyrovnávat. Pan poslanec se nechal slyšet, že právě v případě Mašínů, které považuje za vrahy (to je zjevně profesionální deformace, nikoli poslanecká, ale policajtská) si uvědomil, že smlouva, o které věděl od samého počátku, že je protiústavní (to jsme věděli všichni, proč to neřekl včas a na plnou hubu?) by mohla sloužit k vydírání. Věc ovšem spěje k smírnému konci, předsedkyně poslaneckého klubu VV Kočí se vyjádřila v tom smyslu, že v takových věcech, jako je uznání třetího odboje, nebude klub od svých poslanců vyžadovat závazné hlasování.
Expremiér Topolánek se v rozhovoru pro Právo, který vyjde zítra, vyjádřil v tom smyslu, že představa o nutnosti bojovat s TOP09 je ze strany ODS mýtus. Vyzval Nečase a Kalouska, aby k sobě nalezli cestu a kladně se vyjádřil o Kalouskovi. K rozhovoru se určitě vrátíme, frontální tažení ODS proti TOP09 se jeví být úplným nesmyslem, pokud ovšem už Nečas potichu nesní o spolupráci s ČSSD, což je taky nesmysl. Topolánek měl spoustu na první pohled viditelných slabin, ale měl pro politika ODS neuvěřitelnou výhodu, že dokázal zvládnout koaliční spolupráci, tj. brát koaliční partnery jako lidi. Nečas, jak se zdá, je řádný klausovský úředník, a to je asi tak všechno. Na předsedu se moc nehodí. Čeká ho ostatně vážná zkouška, případ nesmrtelný Kocáb: zdá se, že lídři obou koaličních stran by pana Kocába rádi podrželi. Já osobně coby občan jsem spíš toho názoru, že pana Kocába je třeba co nejrychleji vyhodit, protože se k ničemu užitečnému nehodí, a přiznám se, že cítím zločinnou náklonnost k názoru pana poradce Jocha, že ten úřad by se měl buď úplně zrušit, nebo předefinovat na úřad pro menšiny (je zajímavé, že Roman Joch u nás získal velmi rychle pověst zuřivého antidemokrata, kdežto to, že pan Kocáb se vůbec k ničemu kloudnému nehodí, nikomu nějak moc nevadí, ba je to předpoklad oblíbenosti).
Ministr Bárta, spiritus movens Věcí veřejných, přišel s dalším originálním nápadem: hodlá zaměstnat coby poradce známého „ekoaktivistu“ (všimněte si, jak jsem slušný) Miroslava Patrika z revolučně-lobbyistického uskupení Děti země. Chce s ním jednak vést dialog, jednak ho mít pod kontrolou (to vypadá jako přístup vyšetřovatele k delikventovi, ale obě strany, jak se zdá, to tak neberou). Experiment je riskantní pro oba, ale pro pana Bártu relativně více (neodpustím si při té příležitosti jakýsi názorný výklad toho, co znamená slovo relativní, který frčel v době mého mládí, připadá mi totiž mimořádně výstižný: představte si, že strčíte někomu nos do zadnice; pak vy máte nos v zadnici, on má nos v zadnici, ale vy jste na tom relativně hůř). Tématu (totiž spolupráce pana ministra s Dětmi země) se týká naše dnešní glosa.
„V české společnosti žije sice nevelký, přesto nezanedbatelný podíl těch, kteří se rozhodně domnívají, že lidský život si zasluhuje ochranu od početí do přirozené smrti. Že odchylky v sexuální orientaci nejsou normou hodnou vyzdvihování. Že rodiny mají být spíš větší než menší. Že v soukromém, i veřejném životě mají být uznávána Boží přikázání, byť nebyla stanovena zákonem. Tyto voliče ve svých světlejších dobách KDU-ČSL reprezentovala. Osiřeli.“ To píše dnes v LN politolog Stanislav Balík. S výše sepsanou charakteristikou souhlasím (s výjimkou ochrany života od početí, tu bych chtěl přesněji specifikovat), ale že bych se cítil jako sirotek proto, že se potápí pod hladinu jako obstarožní Titanik jedna mimořádně vyčůraná a politicky dosti proradná strana, to tedy ne.
Z pozůstalosti nedávno zesnulého publicisty Vladimíra Bystrova otiskli dnes v LN mimořádně přísný odsudek dr. Edvarda Beneše. Ve většině věcí má (soudím aspoň dle prvního přečtení) autor pravdu. Nejsem si jistý jen se dvěma věcmi. Za prvé, na bojování v rove 1938 bylo už pozdě, Beneš coby obratný a mimořádně vyčůraný diplomat naložil na mocnosti Dohody, zejména na Francii, po 1. světové válce takový náklad problematických rozhodnutí, že by jen trochu prozíravější politický pozorovatel dovedl odhadnout, že jsou natrvalo neudržitelné. Provalilo se to bohužel v nejméně vhodnou chvíli, totiž když se v Německu dostal k moci zamindrákovaný, agresivní a zločinný režim. A za druhé, na Rusy se dá svést leccos, ale vyhnání Němců ne, to si vymyslili Beneš a český odboj, a Rusové samozřejmě neprotestovali, protože věděli, že podporou českého masového zločinu posílí zavázanost Čechů ruskému impériu. Beneš tyto plány rozvíjel v trochu mírnější podobě už v roce 1939, když to válečná situace umožnila, dal průchod své nízké mstivosti. Pan Bystrov píše, že „již na jaře 1943 předseda ruské spojenecké komise pro uspořádání Evropy přišel s myšlenkou zajetí německého obyvatelstva na neněmeckých územích obsazených Rudou armádou a jejich odvezení do SSSR jako tak zvané lidské kořisti“ . Tento projekt Rusové pak realizovali v Maďarsku (tzv. Malenkij rabót, odvlečení, jimž k zařazení do transportů stačilo německé jméno a do počtu se to doplňovalo Maďary, se směli vrátit až po Stalinově smrti), ale sudetští Němci byli z velké části deportováni do Bavorska, z menší do sovětské zóny Německa. Závěrečné hodnocení tohoto politika („Edvard Beneš žil ve svém světě msty a využíval funkce k drobnému, nízkému vyřizování svých účtů“) ovšem sedí do slova a do písmene.
