David Rath

David Rath Zdroj: Isifa.com

Bojujete o Ratha, nebo proti Rathovi?

O vnitřním boji v ČSSD, o návratu do ústavu (totiž ÚSTR) a o infarktu pro francouzského prezidenta Sarkozyho.

 

V ČSSD zuří vnitřní boj, v první řadě proti Davidu Rathovi a o Davida Ratha. Je to na jednu stranu pochopitelné, na druhou je poněkud zvláštní ho pořádat vlastně před volbami. Nevede se právě v rukavičkách. Byla ČSSD po volbách tak tichá, protože se rozhodla polepšit, nebo byla jen prostě grogy a teď se probírá k životu? (Důvody, které ji vedou k tomu, aby pana Ratha upozadila, jsou mi jinak docela srozumitelné). Tématu se týká naše dnešní glosa.

 

Nový ředitel ÚSTR Herman uvažuje o návratu Žáčkových lidí do ústavu a o návratu Ladislava Bukovszkého do funkce ředitele Archivu bezpečnostních složek. To druhé by stálo za pozornost, znamená to aspoň dílčí návrat do stavu před „normalizací“. Vyletěli však i další lidé a je krajně problematické kát se např. za případ Kundera (jak to Herman udělal), protože jde o zásadní věc: smí se otvírat případy, v nichž figuruje celebrita, i když k tomu celebrita nedala souhlas?

 

Jakýsi farář z Lille se modlil, aby prezident Sarkozy dostal infarkt, protože nejedná pěkně s Romy. Pak to upřesnil, že si přitom nepřeje jeho smrt. To nic nemění na tom, že by měl být násilně konvertován k islámu. (Podotýkám, že mi francouzský prezident jde příšerně na nervy, mj. i způsobem, jak se v době českého předsednictví EU nepřímo a z indolence motal do české vládní krize.)

 

Ke dvěma konfliktům v koalici (o státního tajemníka pro evropské záležitosti a o „povodňovou daň“) přibyl třetí. Premiér Nečas zaskočil ministra práce a sociálních věcí Drábka, když po schůzce s odbory veřejně oznámil, že platnost nového zákoníku práce se zřejmě odloží z počátku ledna na pozdější dobu. Zdá se, že premiér si zasedl na TOP09. Plánuje snad do budoucna velkou koalici s ČSSD? Bylo by to v duchu hradní politiky. A znamenalo by to porakouštění ČR.

 

Ondřej Štindl kritizuje v LN (po právu) Jana Zahradila (totiž jeho text na blogu Aktuálně.cz o vraždě sudetských Němců na Jihlavsku), a zejména to, že se Zahradil vydává v té věci za osamělého bojovníka proti většinovému názoru. A uzavírá: „Ta potřeba vnímat sebe sama prakticky za všech okolností jako osamělého bojovníka v nepřátelském světě, již s panem poslancem sdílí mnozí autoři všech možných přesvědčení, ale cosi vypovídá. Možná o fragmentarizaci naší společnosti. Možná o našem narcismu.“ Je pravda, že se spolu ve velké většině věcí shodneme, jinak by se v téhle společnosti nedalo žít a přestala by jako společnost fungovat. O věcech, v nichž se shodneme, se ovšem nemusí psát, je to zbytečné, protože se shodneme. Psát má smysl o té menšině případů, kde se neshodneme, jinak se ve společnosti neudrží ani ten základní konsensus. A vyvstává otázka, nakolik je ta fragmentarizace jen zdánlivá a ten dojem z narcisismu vina těch, kteří o těch věcech píší (o jiných psát smysl nemá) a působí na své bližní někdy jako exhibicionisté, nebo vina lidí, kteří by rádi zachovali konsensus tím, že se o choulostivých věcech vůbec nebude mluvit, a prezentují ty první jako exhibicionisty. Není to asi lehké posoudit.