Co je Klausovi do toho?

Vážení čtenáři, následující dny rubriky píšu se zpožděním, tedy s tím, že vím, co se stalo ještě pár dní poté. Nemůže se to na nich neprojevit.

(Pátek 18. června) V trojkoalici se schyluje ke kompromisu ohledně sporného požadavku Věcí veřejných na zřízení tzv. „protikorupčních agentů“, kteří mají provokovat korupční jednání a delikventy následně sbírat. Místo nich mají být převzaty ze zákona o policii „testy spolehlivosti“ (tam může inspekce policie v simulovaných situacích policisty testovat, jak budou reagovat (pokud tomu rozumím, je to něco podobného, co bylo s předstihem zobrazeno ve filmu Jáchyma, hoď ho do stroje na modelu úplatků v bolševické autoopravně). Podle mého je celý tenhle problém populistická blbina. Na korupci neexistuje účinný klacek; a kromě toho je to předvolebně nafouklý problém. Ne, že by to problém nebyl, ale jsou tu problémy daleko větší, v první řadě zajištění demokracie a ve druhé zajištění státní bezpečnosti ČR. Bude zajímavé sledovat, jak si s tím trojkoalice poradí, návrh VV na přesun deseti miliard Kč z oboru obrany do školství považují za bezohledný populismus. Na návrh VV bude rovněž zřízen institut „korunního svědka“, tj. zločince, který tím, že práskne kolegu v profesi, získá beztrestnost. Ač laik, jsem lehce zmaten, v britských a amerických detektivkách se pod pojmem korunní svědek myslí něco jiného, a pokud už někdy orgány činné v trestním řízení budou z nějakých důvodů muset sáhnout k něčemu podobnému (např. hrozí vyvraždění mateřské školky nebo atentát na Klausova vicekancléře Hájka), neměly by se tím chlubit, natož se ohánět zákonem. Třetí protikorupční opatření je registrace lobbyistů. Představuji si to tak, že každý kompetentním orgánem uznaný lobbyista dostane za zadnici razítko pořízené nesmývatelným inkoustem (a jednou za měsíc se bude muset hlásit ke kontrole). Zároveň mají být údajně (cituji dle MfD) pod kontrolou i politici od podhradí až po zapadlou vísku. Bude se evidovat a zveřejňovat, jak hlasovali v tom či onom konkrétním případě. Pokud „stát“ (kdo je to?) zjistí, že hlasovali špatně, nedostanou nařezáno, ale ten samý „stát“ bude na nich vymáhat škodu. Jak vidno, zbývá nám už jen poslední rozhodující krok: zvolit si stát. Já, když čtu všechny ty výše uvedené nehorázné kraviny, bych si přál, kdyby to v mém případě mohl být nějaký jiný, než Česká republika.

Václav Klaus se rozhodl nepřijít na kongres ODS. Zřejmě mu připadá šikovné demonstrovat svou nezávislost na každodenní politice a zároveň tak trochu své zbožňovatele v novém vedení pobízet: přidat musíte, holoubci, tohle ještě není žádný klausismus! Pokud se ODS stane jeho servisní organizací (a všechno na to vypadá, i když to zřejmě půjde ztuha), vznikne něco, co se od představy „ČSSD u vesla, Paroubek na Hradě“ nebude zase až tak moc lišit.

Jiří Paroubek trucuje – neúčastní se prvního jednání ÚVV ČSSD po volbách. Zdá se, že jeho dosud oddaní podřízení chtějí všechnu vinu svalit na něho (mohli se přece např. tu a tam vzepřít jeho nejdivočejším nápadům). Nedostaví se též ústřední volební manažer Tvrdík, který se už zřejmě nachází na balistické dráze směřující ven z ČSSD.

Exposlanec Tlustý se má „údajně“, jak se říká, stát velvyslancem v Kazachstánu. Potvrdil to i pan Nečas (nevím, jak ho mám titulovat, lídr už není, volby jsou za námi; tedy příští předseda ODS). Nejspíš něco zaslechl, když pucoval na Hradě kliky, velvyslance jmenuje prezident a prezident nemůže nechat jen tak zmizet někde v podsvětí člověka, který sehrál hlavní roli při likvidaci Topolánka. On a Paroubek mu přece musí vyjádřit vděčnost (i když Paroubkovy možnosti jsou v tuto chvíli velmi, velmi omezené).

Tzv. náhubkový zákon je zákon, který brání mimořádně drzým novinářům krást na policii odposlechy (úplně všechny) a využívat je v tisku (zejména v MfD) ke kompromitaci toho, kdo je zrovna na odstřel (instrukční vítr vane přitom často, jak se zdá, z Hradu). Teď to už zase bude možné, zavelí-li tak veřejný zájem, nebo převýší-li veřejný zájem potřebu ochrany osobnosti. O tom, zda se tak stalo, bude rozhodovat zvláštní tribunál, složený se zástupců trojkoalice.

Nečekané výsledky voleb daly v národě i v jeho intelektuálních elitách propuknout podivnému chiliasmu. Objevují se přicházející mesiáši. Tak např. Stanislav Balík píše v MfD: „Že se cosi podstatného změnilo i v českém národě, dosvědčuje příběh Karla Schwarzenberga. Emigrant s aristokratickým rodokmenem sahajícím do 12. století okouzluje školní děti rodovou pověstí o havranu a pro řadu dospělých je zárukou odpovědné politiky. Že by skutečně byly zasypány příkopy uvnitř národní obce nešťastně vyhloubené v 19. a 20. století?“ Je mi líto, ale prd se změnilo. Pan Schwarzenberg není pohádková bytost, je to Čech se vším všudy, a obamovské nadšení, které nyní vyvolává ve veřejnosti, velmi rychle splaskne.

„Nepotřebujeme tankisty ani dělostřelce“, volá expertka Věcí veřejných na věci národní bezpečnosti, viceadmirálka Kristýna Kočí. Zjevně proto, aby se dalo populisticky vrazit deset miliard z armády do školství. Paní Kočí možná úplnou a obranyschopnou armádu nepotřebuje, v případě nouze by si, pokud tomu dobře rozumím, poradila jinak. ČR ji ale potřebuje, protože je závislá na relativně proradných spojencích, kteří se právě chystají po mnichovsku zamávat s Izraelem. Pokud budeme chtít, aby nám nějak pomohli, musíme být schopni (na rozdíl od minulosti) se aspoň chvíli sami bránit. Kdo si nedokáže aspoň trochu pomoci sám, nikdo mu nepomůže. Tažení VV proti armádě ČR je na hranici politického zločinu.

(Pondělí 21. června) Na kongresu ODS dopadly volby vedení na první pohled o dost jinak, než se předpokládalo. Exlídr Nečas se stal bez problémů předsedou. Post prvního místopředsedy zaujala oproti očekávání Miroslava Němcová. David Vodrážka, funkci obhajoval a neuspěl - prý kvůli slabému projevu, ve kterém přiznal, že není dobrý rétor. To mi připadá jako zdůvodnění natolik pitomé, že mu žádný normální člověk nemůže věřit. Zbývající místopředsednická místa obsadili Alexandr Vondra, Pavel Blažek, Jiří Pospíšil a Pavel Drobil, shodou okolností právě ti, které si nový předseda přál (exhavlovec Vondra dostal dokonce nejvíc hlasů). Úspěch Němcové, která je dosti otrocky oddaná Václavu Klausovi (neboť zakladatel ODS je pro ni prý naprostá ikona) a jinak je velmi obtížné o ní něco určitého říci (na podzim 2006 pronesla na kongresu ODS buřičský projev – proti Topolánkovi, ne proti Klausovi – v němž se takřka přimlouvala za předčasné volby, což by bylo správné, problém byl v tom „takřka“; tenkrát jsem jí naletěl, snad mi to Pán Bůh odpustí) je zjevně vstřícný signál vyslaný směrem k Hradu poté, co papá Klaus na kongres nepřišel. Z čistě technického hlediska to od něho bylo správné - co má co pohledávat prezident na sjezdu politické strany. Jenže on jim zároveň poslal vzkaz, že personální změny nestačí, že s proměnou strany začali pozdě a budou se muset pořádně snažit. Co je mu, proboha, do toho? Je prezidentem ČR, ne poradcem ODS. A jak je možné, že to šmoulové z vedení ODS vůbec strpí? (Podle Klause ODS vždy zdůrazňovala trh a odmítala byznys. K tomu bych se rád vrátil, zbude-li mi ještě čas). Zprávu Mirka Topolánka, který byl v době od minulého do nynějšího kongresu podstatnou dobu ve funkci, vůbec nečetli; jen ji vyvěsili na internetových stránkách strany. Na základě volby vzniklo zejména mezi novináři masové nadšení nad tím, jak se ODS očišťuje – já bych si ještě pár měsíců počkal.

Paní Němcová vyjádřila odhodlání vyšplhat se teď ještě do funkce předsedkyně Poslanecké sněmovny. S podporou trojkoalice se jí to nepochybně povede, o tu funkci nikdo moc nestojí, je namáhavá a vyžaduje umění řídit schůzi, jež paní Němcová díky své dlouholeté praxi nepochybně ovládá. Bylo by asi bývalo slušné, kdyby v předsednickém křesle zasedl představitel opoziční a zároveň nejsilnější strany, jenže ta o funkci očividně nestála (jinak by nebyla nabídla svým partnerům Lubomíra Zaorálka, který v minulých letech přesvědčivě prokázal, že neumí ani schůzi řídit, ani se během výkonu řízení slušně chovat). Sociální demokraté se teď budou moci předvádět jako ublížení.

Schyluje se k úporné bitvě o ministerstvo financí. Funkci by chtěl Miroslav Kalousek (posílilo by to jeho postavení ve straně a upřímně řečeno z TOP09 bez Kalouska by nejpozději po třech – čtyřech letech zbylo zhruba tolik, jako kdysi z Unie Svobody). ODS chce mít ekonomiku pod kontrolou (problém je, že na finance nemá výrazné lidi a prý uvažuje o nestranickém odborníkovi). Nečas mluví o Kalouskovi v náznacích jako o „pouhém účetním“ (a padl prý též žertovný výrok, že škrtat umí i účetní oranguan). Pan Nečas je RNDr. přes plasmovou fyziku, která má, jak musí každý uznat, k financím podstatně blíž. Jako kompromisní řešení se rýsuje to, že dojde k přesunu některých kompetencí z ministerstva financí do jiných resortů, tedy, když to trochu přeženu, že Kalouskovi zbudou kompetence, které dosud přináležely portýrovi budovy v ulici Anny Letenské. Zpupný místopředseda TOP09 se tomuto řešení zuřivě brání. Strany začaly jednat i o obsazení funkcí ve Sněmovně, komunisté asi přijdou o své místo ve vedení PS. Trojkoalice prý nepřipustí, aby se místopředsedou Sněmovny stal poslanec za KSČM - bylo by to, jako kdyby ve vedení Bundestagu zasedl představitel NSDAP. V prezidiu Bundestagu ovšem sedí představitelka levice, což je jen o fous něco jiného než KSČM. Problém s KSČM se měl vyřešit v roce 1990, teď už je trochu pozdě a podobná rozhodnutí působí divně: buď tam komunisté nemají vůbec co pohledávat, o tom musí (lépe řečeno měl) někdo rozhodnout, nebo nezbývá než je brát jako jednu ze stran, ovšemže mimořádně odpudivou. Jenže co s tím? Vzniká jakýsi precedens: bude se napříště vždycky rozhodovat o tom, která strana si zaslouží mít představitele ve vedení PS a která ne?

Václav Klaus pronesl projev u příležitosti vypálení Ležáků, v němž mimořádně drze napadl Maďarsko. Co má Maďarsko společného s Ležáky? K tomu prezidentskému žvástu bych se taky rád vrátil.

Na rozdíl od ODS si ČSSD zvolí nového předsedu až v březnu příštího roku. Problém strany je, že se v ní strašně bojí toho, co bude vyvádět zhrzený předseda Paroubek - a nechtějí ho dráždit. Zároveň se nedokáží shodnout na žádné vůdčí osobnosti. ČSSD vykazuje česky infantilní rysy: s brbláním se semknou kolem nějakého arogantního hulváta a pak se ho nedovedou včas zbavit. Neumím si představit, jak si mohou myslet, že když „případ Paroubek“ odloží, bude expředseda hodný. Dělají tutéž chybu jako Topolánek s Klausem. Dávají Paroubkovi jen víc prostoru k tomu, aby jim pořádně „zevnitř“ strany zavařil. To, že by v případě, kdyby Paroubka rozzlobili hned, přišli o jednoho poslance, který se znezávislí po vzoru Tlustého, je to nejmenší, co se jim v jejich nynější pozici může stát.

A ještě na okraj kongresu ODS. „Václav Klaus v roce 1991 vydupal ODS ze země jako politickou stranu, která stála proti projektu „nepolitické politiky bývalých disidentů okolo Václava Havla“, píše v dnešní MfD Ondřej Šťastný. To je hezké, jen je třeba definovat techniku toho vydupávání, ze země to rozhodně nebylo. Klaus získal na svou stranu značnou část okresního aparátu Občanského fóra a přiměl okresní aparátčíky, aby si opatřili nějaké členstvo (až tak moc ho zase nebylo). Tuto metodu „vydupání ze země“ lze nazvat taky „politickým tunelem“. Samozřejmě v nejlepším slova smyslu, nebylo to nic nelegálního.

Bohuslav Sobotka v rozhovoru pro MfD odmítl názor místopředsedy Onderky, že je třeba přerušit spolupráci s KSČM na všech stupních. ČSSD je v choulostivé pozici. Poté, co se vymanila z klausovské izolace (Topolánkovou zásluhou, jak je třeba zdůraznit), nemá ODS o středopravé či pravé koaliční partnery nouzi. Na tzv. levici je ale kromě ČSSD jen KSČM a Paroubek postavil celou svou koncepci, která teď slavně bouchla, na neregistrovaném svazku s KSČM. Jenže co měl dělat? V roce 2005, kdy byla ČSSD na prahu rozvratu? Zvolil si tu nejjednodušší cestu, jistě. Ale najít jinou by bylo muselo být nesmírně těžké. Sobotka teď v MfD pěje tenkým hláskem o tom, že ČSSD nechce používat vůči vládě metodu nulové tolerance. Je to hezký a chvályhodný dobrý úmysl. Jenže i když bude při nynější převaze trojkoalice (tolik odlišné od většiny Melčák + 1) provozovat nulovou toleranci, bude jí to v podstatě prd platné.

„Jsme svědky stranické revoluce gorbačovského typu – shora dolů – nikoli vzpoury členstva zdola nahoru. Vedení se mění, ale skutečný a trvalý politický úspěch zajistí jen změna stranických mas“, píše Karel Steigerwald v MfD. Bohužel, ODS dole žádné masy nemá. Kromě toho, myslím, že už se opakuji, vzpourou mas se dostal do čela KDU-ČSL, která má asi dvakrát víc členů než ODS, Jiří Čunek.

Zemřel vydavatel rakouského listu Kronen Zeitung. Nekrolog napsala do LN vstřícná rakouská duše, paní Batbara Tóth. Píše v něm mj., že noviny po světové válce dobře posloužily k předsudkům vůči Slovanům – například když vedly kampaň proti elektrárně Temelín. Nijak s Kronen Zeitung ani s rakouskou averzí k atomové energii nesympatizuji, připadá mi lehce patologická. Na druhé straně jsem ovšem netušil, že Temelín je slovanská tvrz! Budu se na něj muset jet podívat. Nedala by se tam umístit Muchova Slovanská epopej, když pro ni zatím v Praze není místo? Taky by bylo slušné přiznat, že Bolševické Rusko (no, cosi slovanského na něm bylo, totiž ta zvláštní směs bordelářství a ukrutnosti) a jeho středoevropské kolonie budovaly atomové elektrárny s jistou zavilostí podél rakouských hranic, a že v tom byl i jakýsi strategický záměr pro případ válečného konfliktu. Aspoň se toho Rakušané tehdy mohli bát. A nedivím se - já, být Rakušanem, bych se taky bál.

(Úterý 22. června) Vedoucí představitelé trojkoalice se rozhodli, že vypudí komunisty z vedení Poslanecké sněmovny jednoduchou fintou: sníží počet místopředsedů ze čtyř na tři. Už jsem naznačil, že k vypuzení komunistů mám výhrady, a to „technické“, nikoli ideologické. Domnívám se, že ta strana je, jako byla vždy, jen pátou kolonou Ruského impéria, a navíc melancholicky sní o starých časech (možná si namlouvají, že by už tolik nevraždili, ale to je omyl: museli by vraždit tak akorát, aby se udrželi u moci, a to v zemi, která si zvykla na jakous takous demokracii, znamená „dost“). Nicméně komunisty je možno z formálního hlediska buď zakázat (a na to už je teď pozdě), nebo brát formálně jako každou jinou stranu, jinak se vytváří precedens pro to, aby se tak v budoucnu zacházelo s jinou, třeba demokratickou, ale nekonformní stranou. Vytváří se syndrom Národní fronty – strany rozhodují, kdo smí mezi ně. Tady komunisty nezakazují, jenom napůl. A ta slovanská lest se snížením místopředsedů je mimořádně hanebná: místo toho, aby přímo řekli: nechceme vás“, skrývají se za nedůstojné úskoky. Problém české demokracie nejsou komunisté, ale ti, co se považují za demokraty. S komunisty je nutné se vypořádat a vypudit je z parlamentu a posléze i z politiky: ale musí se tak stát za dodržování pravidel hry.

Zcela legitimní by naopak bylo, kdyby Trojkoalice ČSSD donutila, aby si vybrala jako kandidáta na místo místopředsedy PS někoho aspoň o trochu inteligentnějšího, charakternějšího a přitom menšího burana než Lubomíra Zaorávka. Dalo by to asi fušku, ale věřím, že by se nakonec někdo takový přece jen našel. Ve vedení Poslanecké sněmovny má samozřejmě právo sedět sociální demokrat, ale ne úplně každý sociální demokrat.

A opět se ozval šéfporadce ODS prezident Klaus. „Obsazení funkce předsedy sněmovny současně s funkcí předsedy vlády nemůže být zadarmo. Zdá se mi vyloučené, že by další dvě koaliční strany i tento druhý z významných postů České republiky daly jediné politické straně. Já si myslím, že to bude vykoupeno za výraznou ztrátu pozic ODS ve vládě.“ Třeba má pravdu, ale, proboha, co mu je do toho, prezident se přece nesmí plést do toho, co dělají jednotlivé strany, konkrétně jeho bývalá (a budoucí?) a udílet jí hraběcí rady. To jsou neuvěřitelně indiánské zvyky a svědčí o tom, jak moc touží řídit ODS z Hradu (Nečase by měl jako pimprle). Kromě toho Klaus nepřímo udílí rady taky TOP09, jak ODS zmáčknout. Má v tom být signál: buď budete poslouchat, nebo vám zavařím, kde to půjde? Něco podobného je možné jen v ČR.

Systém referend ve straně Věci veřejné funguje zvláštně. Strana má jednak členy, jednak tzv. „véčkaře“, tj. zaregistrované sympatizanty. Všichni mají právo v referendu hlasovat. Je jich prý dohromady asi dvacet tisíc. V prvních třech referendech ovšem hlasovala jen necelá tisícovka. Vykutálená přímá demokracie - vychází z oprávněného předpokladu, že lidi na politiku celkem kašlou, a že prosadit si své v „referendu“ je levnější a snazší, než pořádat nákladné kongresy, kde se v zakluší luxusních barů slézají strýci (abych neužíval slova kmotři, pan předseda Nečas ho nesnáší) a handlují s hlasy delegátů. Referenda se týkala přesunu peněz z obrany do školství (suma lstivě nebyla uvedena), přímé volby prezidenta a starostů v obcích nad 1500 obyvatel) a protikorupčního programu. To byly tzv. ankety (nejsou pro stranu závazné). Kromě toho proběhla dvě referenda, podle nichž musí strana jednat: účastníci se vyslovili proti adopci dětí homosexuály a velmi těsně i pro úplný zákaz kouření v restauracích. Pozoruhodné je, že tady strana počet zúčastněných neuvedla. Považuji tento způsob demokracie za obludnou šaškárnu; má údajně rozhodovat „všechen lid“, ale rozhoduje pár náhodných a brouzdalů po internetu, pokud nejsou líní. Zmanipulovat takové „referendum“ je hračka, zvládne to jedna bezpečnostní agentura, a to ještě bez použití násilí.

V době mého dětství se v novinách zuřivě bojovalo proti „absentérům a fluktuantům“, tenkrát šlo spíš o továrny. Dnes se obojí bude trestat v Poslanecké sněmovně, usilují o to Věci Veřejné a TOP09. Je třeba ocenit odvahu, s jakou se staví za opatření mezi lidem tak nepopulární (českému člověku rve srdce, když soused přijde o prachy, zvlášť, je-li relativně zazobaný). Poslanec Benda upozornil, že je velmi problematické, kdo a jak rozhodne, co je řádná omluva (většina to může zneužít proti menšině). Odpadlo by též párování a obstrukce (legitimní politická zbraň, proti Paroubkovi se vyplatila). Populismus nových stran je otřesný. O to větší bude jejich nechuť zabývat se nepopulárními, ale nutnými kroky. Navíc se člověk těžko zbavuje podezření, že navrhují věci mezi lidem populární, ale, jak se později ukáže, neproveditelné: takže je to komedie.

Prozatímní šéf Ústavu pro studium totality odvolal ředitele Archivu bezpečnostních složek Bukovszkého. Před nedávnem jsem dostal káravý dopis od všech poctivých pracujících ÚSTR (to jsou zjevně ti, co se tam nakufrovali poté, co vyhodili Žáčka; není vyloučeno, že tam měli už předtím nějakou pátou kolonu), co si dovoluji psát, že ho už vyhodili, když je to zatím jen ve stádiu záměru. Opravdu to tenkrát (31. května) bylo ve stádiu záměru“, kdežto teď (22. června) se záměr stal skutečností. To to trvalo, že? Ústav je zjevně zničen, musela by se převolit Rada ústavu (nevím, zda to zákon umožňuje). A výsledek voleb jeho destrukci neovlivní, protože jsou za ní cítit dlouhé prsty Pravdy a Lásky.

Jihočeský hejtman Zimola se v Právu vyjadřuje k tomu, proč byla jihočeská ČSSD pro mimořádný sjezd ještě v září. Chtěli obměnit celé vedení a zabránit dlouhému bezvládí, které má trvat až do března. Za faktickou prohru ve volbách totiž neodpovídá jen Paroubek, ale celé vedení. To všechno je úplná pravda, ČSSD na odklad sjezdu nejspíš doplatí. Zdá se, že hlavní problém je, že nemají lídra, na němž by se mohli sjednotit. Chovají se jako hejno vyplašených slepic. Bojí se Paroubka a zároveň i radikálních změn.

Viktor Orbán označil maďarské parlamentní volby za „maďarskou revoluci“. Je mi líto, ale je to přepjatá hloupost. Volby jsou volby a revoluce je revoluce. Chce snad naznačit, že použili při volbách násilí nebo aspoň nátlaku? Navíc výsledek maďarských voleb je krajně problematický, ne snad proto, jak píší různí čeští nacionální socialisté, počínaje Palatou a konče Klausem, že by FIDESZ byl zakuklená fašistická strana, ale z čistě formálních důvodů. V Maďarsku se podařilo demokratickou cestou skoro úplně zlikvidovat opozici. To je katastrofa, a ještě větší katastrofa je, že FIDESZ si to zjevně vůbec neuvědomuje, resp. považuje to za normální situaci. Ve skutečnosti se nynější situace podobá politickému systému, jaký panoval v Maďarsku mezi válkami a pak až do roku 1944. Opozice sice existuje, ale nemá žádnou politickou váhu. Chápu, že Maďarsko je v choulostivé situaci, musí vlastně už od převratu čelit loupeživým trpajzlíkům, kteří je připravili před devadesáti lety o třetinu obyvatelstva (čelnou úlohu hrála tehdy ČSR). K tomuto výkonu se přitom hrdě hlásí nejen Slovensko a Česko (nevěřím, že by nová slovenská vláda dokázala s věcí něco udělat, když si vymyslela vychcanou fintu se stranou Most-Híd, díky níž se Maďaři dostali fakticky z parlamentu), tak Evropská Unie, jejímiž opětnými sloupy jsou „výsledky dvou světových válek“. Ale i choulostivé situace se lépe řeší ve standardním demokratickém prostředí, a politický systém nynějšího Maďarska je sice demokratický, ale nepříliš standardní.

Evropská centrální banka požaduje, aby na daňovou a rozpočtovou politiku dohlížela nezávislá instituce. Eurozóna má mít navíc právo vyslat do zemí, které porušují dohodnutá pravidla, experty, dohlížející a v případě nutnosti řídící odstraňování nadměrných deficitů. Nejsem ekonom, a proto se jen ptám: Je vůbec možná společná měna bez společné politiky, kterou generuje něco na způsob státu? Jsem přesvědčený (na rozdíl od Václava Klause), že politika má ve státě a asi i ve světě přednost před ekonomikou, a když někdo udělá společnou měnu, udělá první krok, za nímž musí následovat politická integrace, jinak se společná měna sesype. Na politickou integraci takového typu, která by unesla společnou měnu, se EU v současné době zdá příliš slabá. Těžko se vzdát dojmu, že se tu budují interiéry domu, jehož stěna, podlahy a střecha nejsou ještě postaveny. Pak přijde bouřka a je, lidově řečeno, průser. Bouřky jsou normální, spíš se těžko bráním přesvědčení, že současná EU není úplně normální. (Měnit ji ve „společenství států“, jak si to představuje Klaus, není přitom nic moc atraktivního, jde mu o to, aby si lokální polodiktátoři - všimněte si, že z decentnosti nikoho nejmenuji - zajistili své pašalíky, to, co v minulosti nakradli u sousedů, a požehnání, že si v nich mohou dělat, co je napadne).

„Velké účtování s kmotry a černými dušemi“, tak zní titulek otvíráku c. a k. hradního a vládního listu Mladá fronta. To je samozřejmě servilní hloupost. Jediné účinné zúčtování s kmotry a černými dušemi nespočívá v nahrazení jedněch pěti papalášů ve vedení druhými pěti papaláši, ale ve zdesateronásobení členů strany. To je ale to jediné, co papaláši nedovedou. Museli by si vymyslet něco, co je přitažlivé a zároveň není vychcané. Papaláši mají ovšem docela jiné starosti, než si lámat hlavu tím, jak si vykopou hrob.

Řídící orgán podrazu na Topolánkovu vládu Tlustý má dostat od prezidenta Klause odměnou luxusní zašívárnu daleko od civilizace, totiž post velvyslance v Kazachstánu. Až se po pěti-šesti letech na jeho politické angažmá zapomene, může se opět potichounku vplížit do vrcholné politiky. Ještě lépe dopadl jeden z lídrů předvolební koalice ČSSD-KDU-SZ, která ovládala českou politickou scénu v posledních osmi měsících (loutková Fischerova vláda navrhla vždycky něco relativně rozumného a předvolební koalice to z populistických důvodů rozmetala, protože si potřebovala zvýšit preference). Zde je třeba vyslovit bujarou radost nad tím, jak ti chytráci dopadli. KDU-ČSL a SZ je v mimoparlamentním podsvětí, ČSSD utrpěla komické vítězství, díky němuž bude, jak se aspoň zatím zdá, v parlamentu slaboučkou opozicí koalici poražených. Všichni tři strýcové, kteří předvolební koalici dirigovali, vyletěli ze svých křesel (samozřejmě dobrovolně). Špatně se jim rozhodně nepovede, Cyril Svoboda má namířeno do Washingtonu, stane se velvyslancem ČR v OSN, a Ondřej Liška je mladý člověk, jistě se o sebe nějak dokáže postarat a blokovat stavbu atomových elektráren, továren a dálnic musí být docela lukrativní činnost. Paroubek formálně volby vyhrál, nicméně celá jeho politická strategie se zhroutila. Zůstal „pouhým poslancem“ a svým stranickým kolegům způsobí nejednu hořkou chvíli. Přejme jim to, zase se jednou ukázalo, že historie je svým způsobem spravedlivá.

V Ústí nad Labem oslavovali Mezinárodní den zahradních trpaslíků, mají tam údajně největšího trpaslíka na světě, který byl vyroben „u příležitosti 150. výročí narození největšího českého výrobce trpaslíků – ústeckého průmyslníka Ferdinanda Maresche. Podotýkám, že pan Marsech, stejně jako skoro všichni obyvatelé Ústí nad Labem do roku 1945, byl Němec.

(Středa 23. června) ODS se snad konečně podařilo zbavit se starosty Prahy 5 Jančíka. Ten na zasedání pražské rady strany oznámil, že odejde z funkce starosty i šéfa Prahy 5 ke konci července (až si pěkně všechno spakuje, uklidí a přestěhuje). Potíž je s bývalým předsedou a současným primátorem Bémem. Ten se primátorského křesla drží jako klíště, kdežto straně by se hodilo předhodit lidu také jeho hlavu, a to před komunálními volbami, aby bylo vidět, že to s očistou myslí vážně. Bém se domnívá, že jeho manifestační odstupování by byla fraška. Pan Bém to má těžké: když odstoupí, bude to fraška, když neodstoupí, taky. Zatím se totiž podezíravým členům může pořád ještě zdát, že to ODS s očistou myslí vážně jen tak napolovic.

Poslanci za Věci veřejné (ne všichni) se vydali demonstrativně na zasedání parlamentu tramvají. Že jezdí tramvají, tomu rozumím, je to často rychlejší než autem, taky je to pohodlnější, dá se tam, když si člověk sedne, jakž takž pracovat, ale proč demonstrativně? Zkusili jste si už někdy cestovat tramvají demonstrativně? Myslím, že si to může dovolit jen multimilionář, u obyčejného čičmundy se demonstrativnost jaksi ztrácí.

Předseda téže strany chce trestat urážky ve Sněmovně pokutami. Další zásadní věc, která postaví ČR na nohy! Až se stane ministrem vnitra, zavede trestání urážek všeobecně. O tom, co je urážka, bude rozhodovat on sám. Naše politická i občanská kultura se tak zvýší na úroveň Barmy.

Velitel amerických jednotek v Afghánistánu McChrystal je na odstřel. Kritizoval Obamu a jeho tým. Tedy přesněji řečeno (cituji dle MfD) „o jeho nelichotivých slovech na adresu mocných Američanů povětšinou informovali novináře jeho poradci“. Nepsal bych o tom, kdyby mi to, abych tak řekl, morální transparentností a čistotou (poradci to vykecají, média ho odpálí, údajně šlo o nepříliš významný týdeník, i když ne přímo pro homosexuály, pak se o tom jistě psalo a mluvilo všude) tolik nepřipomínalo postupný odstřel Topolánka. Že by se v USA od nás učili?

Jiří Paroubek se prý ve Sněmovně nejvíc kamarádí s dr. Rathem. To je nadějné, aspoň je i té natvrdlejší části ČSSD jasné, koho všeho si mají rychle buď podržet, nebo se zbavit. Zatímco Paroubek nemá z ČSSD v podstatě kam odejít, dr. Rath to může zkusit ve Věcech veřejných - není vyloučeno, že by ho brali.

Petr Dimun, poradce Jiřího Paroubka.|David Malík

(Čtvrtek 24. června) Zdá se, že PR-expert Petr Dimun, organizátor volební exploze ČSSD, ve své funkci („šéf stranického PR a marketingu“) končí. Po zásluze: nedovedu si představit nic odpudivějšího, než byla mnohaměsíční nenávistná volební kampaň ČSSD. Dimun dokázal nasát duši Jiřího Paroubka a učinit ji propagačním tělem. Zvláštní případ nájemného pistolníka pro všechny strany zprava doleva, to je přece jen příliš bezzásadovosti na to, aby to mohlo být opravdu funkční. Teď to tak trochu odnáší za Paroubka, kterého kvůli jeho funkci mordovat nemohou (taky se ho pořád aspoň trochu bojí). Odnese to tedy jeho páter Josef. Ne že by si to nezasloužil.

Slovensko má novou premiérku. Je v horší pozici než Nečas, ale silný Fico v opozici bude pro slovenskou vládní koalici dobrým pojítkem. Nová premiérka je sympatická dáma, vypadá o hodně líp než Nečas, navíc její koaliční partner Richard Sulík je na první pohled něco jiného než pan Vít Bárta. Ekonom, nikoli šéf, resp. dejme tomu exšéf „zájmové ozbrojené skupiny“. Odpusťme jim způsob, jakým vymetli s maďarskou koalicí (bohužel vymetení k tomu, jak se zdá, bohužel trochu sami přispěli) – díky tomuto politickému klonování vznikne cosi jako Maďaroslovák, bohužel jen na úrovni partajních laboratoří, v reále něco podobného nemůže vydržet déle než pár měsíců, a tak se nové straně s duchaplným názvem „Most – Híd“ bude brzy nedostávat voličů.

Trojkoalice se dohodla na přesunu financí z resortu obrany do školství. Nebude to deset miliard, ale jen 2,1. Voliči VV to předem odsouhlasili v referendu („anketě“), ačkoli částku neznali. Vida, k čemu je dobrá přímá demokracie.

Rovněž z monopolizace zdravotních pojišťoven, kterou vyžadovaly Věci veřejné, bude jen sloučení Zdravotní pojišťovny ministerstva vnitra a Vojenské zdravotní pojišťovny. Snad to lze chápat jako předehru ke sloučení obou resortů, který dostanou pod palec rovněž VV. Při té příležitosti by měl být buď Radek John, nebo Vít Bárta povýšen na generalissima. Tato dvojitost lídrů se ostatně bude muset v budoucnu nějak vyřešit, příklady lze najít v evropských dějinách dvacátých a třicátých let. O které případy jde, zadávám čtenářům jako kvíz: uveďte dva nejslavnější příklady, na ceny bohužel momentálně nemám, byl jsem marod a finančně jsem tratil. (Nápověda: řešení bývá dost brutální).

Jiří Pehe předhazuje „pravici“ (to je zajímavé, to slovo zní z úst lidí jako je on jako dost sprostá nadávka, ale chápu to, zase se zhroutil jeden jeho velký sen), že ač měla v devadesátých letech potřebnou většinu a sílu, nic pro to neudělala. To je divné, myslil jsem, že politickou stranu může zakázat jenom soud.

Koalice funguje dosti zvláštním způsobem. Její lídři podepsali dohodu o rozdělení ministerských křesel v poměru 6 – 5 – 4. Poté Karel Schwarzenberg prohlásil, že dohoda je podmíněná přesným rozdělením resortů a on ostatně (podle toho, co řekl Lidovým novinám) o nějaké dohodě 6 – 5 – 4 ani neuvažuje a chce stejné zastoupení jako ODS (cítí se zjevně povzbuzen Klausem, který vytkl ODS obsazení funkce předsedy Sněmovny – Klaus to tak sice asi nemyslel, ale nějak tak to vyšlo). ODS a Věci Veřejné tvrdí, že existuje podepsaná dohoda, Schwarzenberg, že ne. Předpokládám, že spor je zbytečný, i kdyby smlouva náhodou existovala (Nečas ji prý ukazoval novinářům), slovo šlechtice platí víc než fakta.

Perestrojka v čele ODS má za následek rvačky (v přeneseném slova smyslu, samozřejmě); zatím v jižních Čechách (jednou obětí je budějovický primátor, padl údajně v bitvě o složení kandidátek), jednak na Praze 11, kde se vylučovalo ze zastupitelstva, takže tam existují dva kluby ODS (přesněji řečeno „ODS“ a „jiná ODS“). Problém ODS zjevně je, že sdružuje příliš málo členů s příliš velkými ambicemi. Nějak se do té malé členské základny nevejdou a dochází k divokým turbulencím. Myslím, že paralely tohoto dění by se našly ve světě astronomie.

(Pátek 25. června) Bitva o regulační poplatky u lékaře, jak se zdá, končí. TOP09 žádá jejich zvýšení, ODS jen detailní úpravy, Věci veřejné se nijak nebouří, ač měly v programu původně jejich zrušení. Tuhle bitvu ČSSD, jako i celou válku, prohrála. Vsadila jen na poplatky, ačkoli není úplně jisté, zda poplatky byly to, co svého času lidem nejvíc vadilo. Vlastně největší politický výkon, který ČSSD předvedla, a kde dosáhla výsledků, které už určitě nepůjdou zvrátit a ovlivní život několika dalších generací našeho pracujícího lidu, bylo zmaření výstavby americké radarové základny v Brdech. Bez odporu veřejnosti, organizovaného jednak z Lidového domu, jednak z Moskvy (Topolánek si nakonec smlouvu vůbec netroufl předložit Poslanecké sněmovně, protože věděl, že by neprošla), by prezident Obama nemohl od plánu na protiraketový štít tak lehce ustoupit (řekl bych, že by nemohl vůbec ustoupit). Tak se Jiří Paroubek zapsal nesmazatelným písmem do moderních českých dějin.

Volba vedení Poslanecké sněmovny proběhla podle plánu koalice. Paradoxně nejméně hlasů dostala předsedkyně Němcová (zato pro ni hlasovala jednohlasně celá trojkoalice). Protože na místopředsedech se dohodla koalice s opozicí (povolili jim Zaorálka, to je nemístný ústupek, ten člověk patří někam úplně jinam než do vedení PS, ostatně je to vedle Paroubka hlavní stratég protiradarové iniciativy, největšího a nezrušitelného úspěchu ČSSD, a navíc Tejce do čela mandátového a imunitního výboru), dostal Zaorálek vůbec nejvíc hlasů. Pro další dvě místopředsedkyně, Parkanovou a Klasnovou, hlasovalo míň poslanců, ale pohodlnou většinu rovněž získaly. O post se ucházel i předseda KSČM Filip, ale dostal jen 40 hlasů, což znamená, že pro něj nehlasovali ani všichni sociální demokraté. Němcová i Zaorálek hlasovali sami pro sebe, bylo to v obou případech úplně zbytečné a navíc nedůstojné. Jenže na důstojnost si u nás už dávno nehrajem. Silně pak zazněl kozinovský a věštecký hlas dr. Ratha: jen počkejte, do roka a do dne… Když má opozice v PS takovou menšinu, působí arogance a hulvátství spíš směšně. Dr. Rath si bude muset zvykat.

Očistné tažení ODS utrpělo další šrám: na sněmu pražské ODS požadovala kandidátka Černochová (před časem zběhla z Bémova tábora, ještě před volbami jsme mohli na lavičkách u tramvajových zastávek sledovat její působivé foto ve společnosti pražského primátora a tehdejšího prvního místopředsedy ODS Vodrážky, vznášeli se v montérkách na jakési traverze nad Prahou, bylo to úchvatné), zjevně v intencích nového vedení strany, aby bylo převoleno celé vedení pražské organizace. To se plénu nelíbilo, a proto si vybralo za předsedu známého čističe hradních klik Borise Šťastného, který je člověk skromný (stačilo mu bohatě, když bude zvolen sám, což se taky stalo). Případ Pavla Béma se neřešil (proradná Černochová by ho jistě bez ohledu na společné sezení na traverze byla obětovala). Černochová odešla ještě před hlasováním, prohlásila je za předem dohodnuté. Měla se taky snažit se předem dohodnout, na tom an sich není nic špatného. Od té osoby je těžké si něco slibovat, na kongresu pronesla projev žánru „tanec nad mrtvolou vyřízeného Topolánka“, navíc tak stupidní, že z něho novináři úplně zblbli. Vybírat si mezi panem Šťastným a paní Černochovou je věc, které by se slušný člověk vlastně neměl účastnit.

„Selka“ Ludmila Havránková, kterou čtenáři Událostí, jak jsem zjistil, mají v daleko větší oblibě než já, má v sobě rovněž něco kozinovského, nebo snad spíše jánošíkovského: dohodla se konečně se státem na odprodeji svých pozemků, které brání dostavbě dálnice D11. Nato, před definitivním podpisem smluv, ochořela a zmizela. Nemohu si pomoci, připadá mi to, že si ta osoba dělá srandu ne snad z ministerstva dopravy, ne snad ze státu, ale taky ze mne (z jakési sentimentality považuji tenhle stát pořád trochu za svůj). Ona totiž dobře ví, že se jí nemůže nic stát. Škoda, že podobné hrdinství neprojevila za totáče, D11 by mohla dnes stát a ona by měla v Hradci pomník.

Evropská unie je instituce za všechny prachy. Bruselští papaláši zjistili, že Slovensko nijak neporušilo pravidla EU, když nepustilo na své území maďarského prezidenta Sólyoma. (Nemohu si odpustit poznámku, kterou jsem u nás nikde v tisku nečetl a nedostal jsem se k tomu ji zmínit: premiér Fico tenkrát projevil směs obludné drzosti a indolence, když prohlásil, že Sólyom se pokusil proniknout na slovenské území v den okupace „armádami varšavské smlouvy“, 21. srpna. Jednak pan Fico jako bývalý nikoli reformní komunista, tedy faktický spoluviník okupace, může tak nanejvýš držet zobák. Jednak nás okupovali Rusové, žádná Varšavská smlouva, s tím, že si zavázali k účasti – nijak masové – i své vazaly. A hlavně a konečně: Šlo o odhalení sochy svatého Štěpána. Svátek svatého Štěpána, hlavní maďarský státní svátek, je 20. srpna. Přítomnost prezidenta je nutná, musí se zúčastnit několika slavnostních obřadů. Proto chtěl jet do Komárna co nejdřív poté. Tj. 21. srpna. Když slovenský bolševik vyčítá maďarskému v podstatě disidentovi 21. srpen, je to sprosťárna, jaká nemá obdoby.) Nevpuštění prezidenta bylo podle EK v pořádku, protože volný pohyb se vztahuje jen na soukromé osoby. Zajímalo by mne, zda si tu blbost vymyslili ad hoc, nebo zda ji mají opravdu ve svých zákonech. EU je spolek, který dbá na to, aby mírové smlouvy, které uzavřely první světovou válku, a status quo, který vyplynul z té druhé, se měnily pokud možno co nejméně. Začínám velmi pochybovat o jejím smyslu. Když jim poteče do bot, prodají Izrael se vším všudy, ale členské země (v tomto případě Maďarsko) jsou jim šumafuk. Lépe řečeno: Maďarsko má v očích EU zřejmě smůlu: prohrálo válku, resp. dokonce dvě, a je slabé.

Václav Klaus zveřejnil v MfD článek o problémech společné evropské měny. Je velmi zajímavý, jediná otázka je, zda z toho, co v něm píše, Klaus vyvozuje správné politické důsledky (což už ovšem není problém toho textu).

Trojkoalice se dohodla na změně názvu ministerstva školství na ministerstvo pro vzdělání, vědu, mládež a sport. Bude to stát jen na předělání hlaviček na dopisových papírech a dokumentech ministerstva, na navštívenkách zaměstnanců, razítkách a cedulích statisíce korun. Je to strašná pitomost. Mělo by stačit ministerstvo školství (vždycky tu bylo), když si k němu už přifařili mládež a tělovýchovu, je to sice hloupost, ale už se stalo. Co však fakticky změní tohle přejmenování? Je to byzantská zvyklost přejatá z blízkého východního zahraničí.

A nakonec zpráva, která by vlastně měla být dobrá: Senát parlamentu ČR hodlá novelizovat zákon o provozu na pozemních komunikacích v tom smyslu, že by motorista, jemuž naměřili méně než 0,3 promile alkoholu, měl vyváznout bez ztráty bodu. Čekala by ho pokuta nebo jen domluva. Tím by eventuelně jedno malé pivo k jídlu mohlo přestat být hrdelním zločinem. Problém je v tom, že policista pak může říci: tak, milý pane řidiči, budou to buď dvě tisícovky pokuty nebo pětistovka do kapsy a domluva, račte si vybrat. Zákon by měl být konzistetntní a jedno malé pivo k jídlu schopnost řízení nijak neovlivní. Někteří policisté argumentovali na úvahy o větší toleranci alkoholu kdysi tím, že pak začnou všichni chlastat o sto šest – na tomhle argumentu možná něco je (kdysi jsem ho bral), ale nebylo by lepší nespekulovat a zkusit to?

Teď už bývalý premiér Jan Fischer nese demisi prezidentovi|ČTK

(Sobota 26. června) Trojkoalice se dohodla na tom, jak by měl vypadat zákon o obecném referendu. K jeho vypsání by bylo zapotřebí dvě stě padesát tisíc podpisů. Pak by do tří měsíců musela vláda předložit parlamentu zákon, týkající se konkrétní otázky plebiscitu, a ten by musel být schválen v obou komorách ústavní většinou. (Referendum by nesmělo být vypsáno o otázkách bezpečnosti, daní nebo lidských práv). Současná praxe se tedy mění jen v tom, že referendum ke konkrétní záležitosti by si mohlo vyžádat kromě ústavní většiny v parlamentu ještě těch 250 000 voličů. Je to posun poměrně malý, ČSSD se bouří (podle jejího návrhu si mohla referendum vyžádat vláda, 33 senátorů či 80 poslanců). Rozumný návrh by měl být někde uprostřed mezi těmito dvěma extrémy.

Předseda ODS Nečas prohlásil, že na Bémově místě by z místa primátora odešel, „i když je to bolestivé a také částečně nespravedlivé“. To je najednou nějakých ohledů, s Topolánkem zametli rázněji. Zřejmě se reformátorovi ODS už nedostává sil.

Místopředseda ODS Blažek dal Právu poměrně tolerantní rozhovor. Prohlásil, že zjevně existovala jakási dohoda předem zesměšnit Vodrážkův projev (to bych řekl taky, neříkal ani o nic větší, ani o nic menší hlouposti než kdokoli jindy, moc by mne zajímalo, zda si paní Němcová opravdu myslí, že ho překonala svým intelektem a šarmem, v tom případě je to osoba, která může být v budoucnu pro ODS krajně nebezpečnou). Pokud jde o to, zda má ODS dostat ministerstvo financí, řekl (obecněji): „Ale na druhé straně, my jsme ty volby nevyhráli. Kdybychom je vyhráli, tak máme jakési morální právo, abychom tam měli nějaké většiny. Ale my ho prostě nemáme. Volby vyhrála ČSSD a my akorát máme větší koaliční potenciál…“ A k problému ČSSD: „Každopádně po opadnutí euforie z toho, že sestavujeme vládu, bychom měli nalézt naprosto normální vztahy k ČSSD. To je strana, která, ať se to někomu líbí nebo ne, bude nepochybně mnoho let v politickém spektru. Je stranou demokratickou, a dokonce bych řekl, že v některých věcech, jako je postoj k liberálním hodnotám, se s ní shodujeme. Takže by byla obrovská chyba chovat se čtyři roky k ČSSD arogantním, nabubřelým způsobem. Oprávněně by se nám to vrátilo.“ To všechno zní mimořádně rozumně a střízlivě, zvlášť v situaci, kdy ČSSD teče do bot. Upřímně řečeno, něco podobného jsem dosud od nikoho z ODS neslyšel. A není v tom ani kousek klausismu. Pokud pan Blažek setrvá na těchto zásadách, bude to mít v ODS zatraceně těžké. Je jen třeba připodotknout, že ČSSD je strana ještě zpatlanější než ODS, ještě víc poznamenaná blátivým postkomunismem, a navíc má tu smůlu, že pokud jde o koaliční partnery jiné než KSČM, udělala dosti nedobrou zkušenost (jeden se, když se octla v rejži, po jejích zádech sunul k ODS, zatímco druhý neslavně chcípl). Tenhle problém ČSSD nezávidím. Ke KSČM ji to přímo tlačí (ostatně její aparát i členstvo jsou ještě daleko víc prolezlé bývalými komunisty než ODS). Co s tím?

Fischer uhýbal před partajními šíbry, píše v LN Petr Kamberský. Myslím, že to pro druhou etapu jeho vládnutí (zhruba od listopadu do června) úplně neplatí: vláda i premiér byli v zajetí předvolební koalice ČSSD, KDU-ČSL, Strana Zelených, která vládu nelítostně ovládala a mařila všechny její rozumné kroky. Vláda neměla faktickou oporu v parlamentu, v parlamentu vládla opozice, ale vláda nemohla chcípnout (tj. podat demisi). Respektive si to Fischer nelajsl. Je pouze smutným zadostiučiněním, že konstruktéři předvolební koalice, jejichž jediným společným cílem bylo zvýšit si preference, dopadli pak ve volbách jako sedláci u Chlumce.

Bohumil Doležal, http://bohumildolezal.lidovky.cz/