V Itálii už je to skoro jako u nás. Tedy když si odmyslíme moře, antické památky, olivy a jiné podružnosti. Podivné politické manévry totiž umějí Italové stejně jako my. V zemi jižně od Alp teď došlo i na to, čemu se u nás říká „náhubkový zákon“.
Italský Senát schválil vládní návrh zákona omezujícího používání odposlechů a jejich uveřejňování v médiích před soudním jednáním. Média také nemohou informovat o vyšetřování, dokud nezačne soudní řízení. V Itálii je přitom spravedlnost podobně svěží a rychlá jako u nás, a tak to může trvat i několik let.
Proti zákonu se postavila média, opoziční strany i prokurátoři. Soudí, že to zkomplikuje policejní vyšetřování a omezí to svobodu tisku. Teď zákon ještě čeká na poslední čtení v Poslanecké sněmovně. Pokud by vešel v platnost, znamenalo by to komplikaci pro práci italských investigativních žurnalistů. A že je zrovna v Itálii pořád po čem pátrat, o tom není pochyb. Stejně jako tady.
Italská média si všimla, že podobný zákon, který podle některých komentátorů připomíná ruské poměry, platí i v Česku. I tady je zakázáno zveřejnění jakýchkoli údajů z policejních odposlechů, pokud se nedostaly k soudu, a rovněž publikování jmen obětí různých trestných činů bez jejich výslovného souhlasu. Česká veřejnost, pokud se dá účastníkům internetových debat říkat veřejnost, dala najevo svou nechuť k novinářským hyenám a potěšilo ji, že pisálci budou muset sklapnout. Jako by lidem nedošlo, že zveřejňování podobných věcí může být i ve veřejném zájmu. Řečeno srozumitelně – i v jejich zájmu. Každá mince má dvě strany. Nejsou tady jen médii nespravedlivě ostouzené oběti. Máme přece i lidi semleté mašinérií státní „spravedlnosti“. O těch se také nesmí psát? Nesmějí se uvádět všechny dostupné argumenty v jejich prospěch? Samozřejmě že se pod hrdým výrazem investigativní žurnalista může skrývat obyčejný pilný přepisovač odposlechů, který se k páskám dostal kdoví jak. Je také možné někomu zničit kus života jen tím, že se jeho jméno bez vlastního zavinění objeví v nějaké kompromitující záležitosti, s níž nemá nic společného. Už to nikdy nevyvrátí, ani kdyby byl soudem stokrát očištěn.
Italský náhubek má jednu specialitu — na straně nového zákona stojí muž, muž, který byl opakovaně žalován z vážných kriminálních činů, dokonce i odsuzován, pak zase uspěl s odvoláním a jednou unikl na amnestii. Člověk, jenž v sobě spojuje politickou, ekonomickou a mediální moc, druhá nejbohatší osoba v zemi, premiér Silvio Berlusconi. Portugalský spisovatel José Saramago o něm napsal velmi nevybíravá slova: „Nevím, jak jinak bych mu měl říkat. Je to věc, která nebezpečně připomíná člověka, věc, která pořádá večírky, organizuje orgie a řídí zemi zvanou Itálie. Tahle věc, tahle nemoc, tento virus hrozí stát se příčinou morální smrti Verdiho vlasti.“
Je to velkolepé spílání. Ani u nás nebývá zvykem, aby nějaký spisovatel napsal o politikovi něco podobného. A když, tak by byl střídavě obviněn z havlismu, klausismu, europeismu-unionismu, xenofobie, pravdy a lásky, pojídání biomasy a nepřátelství vůči státu. Když se vládne, spisovatelé ať mlčí, vůbec všichni ať mlčí.
Škoda že to Saramagovo nadávání nemůžu citovat celé, abych nekradl z cizího v rozporu s autorskými právy. Nicméně kdo má opravdu zájem, ať si zadá do Googlu slova Saramaga a Berlusconi a tam si to najde. Pouze parafrázuji, co autor dál říká. Asi tolik, že pokud se nepovede vyvolat očistné zvracení, pak tento jed (tedy Berlusconi) otráví žíly a srdce jedné z nejstarších evropských kultur. Má prý mnoho talentů, mezi jinými „groteskní schopnost zneužívat slova“ a obracet jejich smysl a význam. Zneužívá slova jako svoboda a lid a je to zločinec. Autor ví, že slovo zločinec je v italštině docela silný výraz, a přesto ho o Berlusconim používá. Nejenže dotyčný zákony porušuje, ale ještě je využívá, aby podepřel svoje soukromé zájmy. A takovou „věc“ si Italové opakovaně volí jako premiéra.
Když jsme vstupovali do Unie, mnozí doufali, že se naše nevalné východní poměry trochu civilizují. Jenže to jednak nejde tak rychle, jak jsme si mysleli, jednak východní poměry mohou, jak vidno, zakořenit i na Západě. Moderní hrozba pro svobodu totiž nemusí být tak okázalá, jako když se za bývalých totalitních režimů knihy pálily nebo posílaly hromadně do sběren a jejich autoři do kriminálu nebo do emigrace. Metodou zcela zákonného šikanování a otravování lze umlčet lidi taky dost spolehlivě, a ještě to bránit odkazem na ochranu soukromí, požadavkem na „vyváženost“ a podobně. Tu se uvalí embargo na některá média, tu se naznačuje, že nebude inzerce, občas vyletí nějaký ten moderátor. Zatím všechno tak trochu, ale když se dostanou ke kormidlu ti správní hoši, dalo by se to pořádně rozjet. Jenže když budou politici mluvit do toho, co smějí média zveřejňovat, policie bude nekompetentní a soudy katastrofálně pomalé, kdo zabrání mocenským elitám, aby nám nešlapaly na krk? To je jednoduché. Nikdo.
Je pozoruhodné, jak jsou si papaláši všude podobní. Česko, Francie, Itálie – všechno jedna rodina. Nemají rádi svobodu slova a milují imunitu. Asi někteří z nich dobře vědí proč. V Římě se tak trochu bojuje i za Prahu.
