Slovenský a maďarský hlad po vítězstvích, český vzdor v porážce, paroubkovská úpornost a „neohrožení idioti“.
Lídr Nečas chystá důkladné změny ve vedení ODS. Z minulého týmu místopředsedů tam má zůstat jen Vodrážka, doplní ho prý Pospíšil, Pavel Blažek, Pavel Drobil, Alexandr Vondra, Miroslava Měmcová (tj. někdo z těchto lidí). To by byla dost důkladná změna, Nečas a Němcová by přitom zabezpečovali kontakt na ideové centrum Hrad (přičemž paní Němcová funguje v takové situaci jako polovodič, eventuálně jako ten telefon, co prý kdysi spojoval Novotného kancelář na Hradě s Chruščovovou v Kremlu — na Novotného straně měl jen sluchátko). Vodrážka by vytěsnil Béma. Co to s ODS udělá, těžko předem odhadnout — že by to nebyla důkladná změna, to se ovšem říci nedá.
Podle rozhovoru, který poskytl místopředseda Sobotka Právu, hodlá ČSSD přes volební porážku dosti potupnou na první pohled pokračovat s paroubkovskou úporností a arogancí minimálně do podzimních voleb. Nechtějí se rozhádat, zvlášť s Paroubkem ne. Paroubek je má v důsledku toho v hrsti: když ve volbách uspějí, přičte si to k dobru (jeho razantní taktika se vyplatila), když prohrají, bude to jejich vina. Koalice — a zejména ODS — taky nevraživě reagovala na to, že ČSSD navrhla na místo předsedy Poslanecké sněmovny Zaorálka. Mám pro to jisté pochopení, pamatuji se, jak kdysi coby místopředseda PS odebíral při řízení nějaké vzrušené schůze podle vlastního uvážení řečníkům protivné strany slovo. Myslí si snad lidé z vedení ODS, že pan Zaorálek (i vzhledem ke svým politickým názorům zejména na zahraniční politiku) představuje typ člověka, jakého známý ruský satirik Ilja Ilf nazýval „neohroženým idiotem“? (Já samozřejmě takový názor zásadně nesdílím!)
Věci veřejné a TOP 09 prosazují přímou volbu hejtmanů a starostů, ODS nesouhlasí. Přímá volba starostů (a hejtmanů nejspíš taky) zvýší stupeň chaosu na nižších úrovních samosprávy. Starosta (ani hejtman) nejsou „prezidenty“ obce či kraje, ale daleko spíš „premiéry“. Kdyby obě populistické strany chtěly být důsledné, měly by tedy prosazovat, aby byl přímo volen i předseda vlády. Je to pěkný příklad toho, jak přímá demokracie může znamenat podstatný růst nepořádku.
V Litoměřicích proběhl mohutný nábor členů do místní organizace ČSSD těsně před schvalováním kandidátky pro obecní volby. Šlo o tzv. členy těkavé, velmi záhy se totiž vypařili, ale stačili prý ještě kandidátku odsouhlasit. Podle toho, co píšou v Právu, to v Litoměřicích vypadá tak, že tam členové neplatí členské příspěvky straně, ale naopak strana proplácí členské příspěvky členům. Tak by byla bývala měla nepochybně vypadat politická strana za rozvinutého komunismu. Je to významný moment, který dotváří tzv. demokracii mužického typu a na nějž jsme v článku věnovaném zvláštní podobě českých politických stran (viz článek „Jak má vypadat ideální česká strana“) zapomněli. Portrét ideální české strany je tedy třeba doplnit.
Článku A. Mitrofanova z dnešního Práva moc nerozumím. Špidla se snažil – možná ne moc šikovně – udělat z ČSSD slušnou stranu. Se skupinou voličů, na něž se obrátil, ovšem prý nemůže nikdo vyhrát volby. Potřebuje strhnout i „protestní hlasy“. Nemohu si pomoci, ale cítím to jako synonymum za hulváty a čuňata. Možná jsou představitelné i slušné protestní strany a slušní protestní voliči.
Spisovatel Pavel Kohout si v MfD libuje, jak před časem náš národ elegantně vykopl ze sněmovny fašistoidní republikány. Třeba jen dodat: elegance spočívala v tom, že jejich voliče přetáhl na svou stranu Miloš Zeman, a nebyla to zas až tak velká náhoda.
Pozoruhodný rozhovor na téma Vším jsem byl rád poskytl rovněž MfD horlivý stoupenec lídra Nečase Alexandr Vondra. Předtím byl horlivým stoupencem Mirka Topolánka, přes něhož se ve straně etabloval – lituje pouze toho, že se ho nepodařilo včas, tj. loni na podzim, vyhodit. Pěkný příklad loajality. Taky je hrdý na to, že stál s Václavem Havlem v listopadu 1989 na pódiu Činoherního klubu. Ze skromnosti nechal stranou, jak proslavil ČR akcí Entropa. Škoda že se mi nedostává času a sil, pan Vondra by si zasloužil bobříka vyčuranosti nejen za tento měsíc, ale za celá léta 1990–2010, přesněji řečeno žádného bobříka, nýbrž přímo bobra, a to šavlozubého.
Luboš Palata pořídil pro LN rozhovor s místopředsedou strany Most–Híd Rudolfem Chmelem, který na otázku: „Co by se stalo, kdyby se do parlamentu nedostala ani jedna ,maďarská‘ strana – tedy ani Most–Híd, ani SMK?“ odpověděl: „Nebylo by to dobře, protože by to ještě víc zvětšilo Orbánův manévrovací prostor a domácí nacionalisté – teď myslím ty mezi slovenskými Maďary – by se stali národními mučeníky.“ Já bych skoro řekl, že by to podstatně zvýšilo manévrovací prostor pana Fica a mučedníky – v hodně přeneseném smyslu — by se mohli stát tvůrci Mostu, protože by to vypadalo, jako že mu pomáhali.
Lídr Nečas přijel na Slovensko podpořit před volbami slovenskou opozici. Řekl bych, že se to dělat nemá a nesmí – jakkoli i já panu Ficovi, mírně řečeno, nedržím palce. Ale nejsem budoucí premiér ČR.
Slovensko-maďarský (podle vzoru Most–Híd) spisovatel Peter Hunčík napsal pro časopis Týždeň (překládám text do češtiny nikoli z maďarštiny, ale ze slovenštiny; cituji z Lidových novin): Víte, co je největší problém? Slováci i Maďaři mají obrovský hlad po vítězstvích a příliš si jich neužili. Kdy Slováci dosáhli nějakého obrovského vítězství, na které mohou vzpomínat jako Angličané na Waterloo? A Maďaři? Jejich dějiny v posledních dvou stoletích, to je jedna porážka za druhou. Obě strany v tomto konfliktu jsou tedy hladové po pocitu mnoho porazit.“ Pokud jde o Maďary, je to nesmysl. Maďaři dlouho a úporně bojovali s Rakouskem o uznání své státní svébytnosti, prohráli za Rákócziho povstání, prohráli zas revoluce v letech 1848–1849 a nakonec v roce 1867 donutili Rakušany k řešení, jež jim na půl století zajistilo solidní státní existenci. Řešení mělo své problémy, ale nelze ho nazývat porážkou. Rakousko-uherské vyrovnání bylo neseno dobrou vůlí obou stran. Nechci to řešení idealizovat, jen upozornit, že mluvit o „jedné porážce za druhou“ je nesmysl. Například Češi nikdy neprokázali vzdor v porážce, a proto neuměli být velkorysí ve vítězství. A pokud jde o Slováky – proč by měly malé národy zažívat napoleonská či protinapoleonská vítězství? Nemají to zapotřebí, mají jiné starosti.
Bohumil Doležal, bohumildolezal.lidovky.cz
