Normálně myslící člověk počítá vždy s tím nejhorším. Když se jeho očekávání nedostaví, neví si rady. Vzpomínám si na slova bývalého ministra obrany USA Roberta McNamary po pádu železné opony (vysílač CNN): „Gorbačov nás uplně konsternoval. Měli jsme celkem 36 plánů pro případ třetí světové války. Pro případ, že se Sovětský svaz vzdá bez boje, jsme neměli připraven ani jeden. Scházela nám představa, jak s takovým vítězstvím naložit. Bezradně jsme se dívali na mapu světa a nikdo z nás netušil, co s tímto novým mírem začít. Chyběly nám zkušenosti…“
Jinými slovy – jsou chvíle, kdy si ani v Bílém domě nevědí rady, natožpak na Hradčanech! Nám všem byl společný boj proti komunismu. Každý z nás proti němu bojoval v dimenzích svých vlastních možností. Měli jsme vynikající autory a myslitele především v emigraci. Ti vydávali ročně desítky publikací, jejichž politická angažovanost byla naprosto brilantní. Dodávali statisícům čtenářů ideologickou munici k vítězství nad totalitou.
Jakmile proběhla „sametová revoluce“ a odeznělo cinkání klíčů, stáli jsme před prázdnotou. Co dál? Žádné plány neexistovaly. Vznikla ideální situace pro demagogy, bezcharakterní kariéristy, podvodníky všeho druhu, a hlavně mazané politiky z nejrůznějších politických směrů. Tento společenský odpad tušil neslýchané šance a opravdu se v co nejkratší době dočkal. Důležité bylo stát se salonním, a hlavně veřejně co nejhlasitěji vyznávat demokracii. Bývalí komunisté nadávali na komunisty. Bývalí věrní přisluhovači režimu volali po zákazu KSČM a notoričtí tuneláři vykřikovali Chyťte komunistické zloděje! Tunelování, hospodářské omyly a nedohledná řada politických chyb způsobily hluboký morální deficit. Z hlediska finančního je to, jako by každý Čech, včetně nemluvňat, ukradl ze státní kasy asi 250.000 Kč.
Po vystřízlivění ze „sametové revoluce“ nastala morální kocovina. Společenskou depresi a krizi morálních hodnot najdete všude, kam se podíváte. Jak se z toho vymotat? Lid pohlíží vzhůru k politikům a žádá, aby ukazovali cestu ven z bludiště. Ti ovšem do tohoto bludiště národ vmanévrovali a daný stav jim většinou vyhovuje. Nějaký spolehlivý koncept je v nedohlednu a patrně se o něj nikdo z odpovědných míst ani nijak nepokouší. Existenční obavy občanů se prohlubují. Kreativních pracovních míst je čím dál méně. Za komunistů se zdravilo Čest práci!, nyní se zdraví Máš práci?
Aktuální společenský směr spíš připomíná poučku Prasata se střídají, koryto zůstává. Chceš-li žít jako prase v žitě, musíš se nejdříve stát sviní! Po květnových volbách do Parlamentu nastupuje sice spolehlivá většina pravice, ale skutečné vůdce národa tam najít nelze.
V demokratuře na první pohled nic nepoznáte. Protiklady mohou být latentní a začnete je pociťovat, až když neseženete práci, ztratíte pracovní místo a nebo se stanete obětí mlýnských kamenů justičního aparátu, popř. úřední korupce. Obyčejný konzument platící daně a žijící ze dne na den absolutně nic nepozná. Sem tam registruje nějaký skandál, ale dívá se na něj spíš z hlediska zvědavosti a zábavy. Analyticky neuvažuje, žádné fronty ani na cibuli, ani na česnek nejsou, a protože není obtěžován totalitní ideologií komunismu, domnívá se, že žije v „demokracii“ a vše je více či méně v pořádku. To je ideální výchozí postavení pro politické cyniky toužící po moci a mamonu. Hlavně mít přehled o tom, kde se dá co poloilegálně zpronevěřit. Nezřídka si k tomu dopomáhají i zákonem, za vydatné podpory justice. Zneužívání zákonů je pro ně takřka denním chlebem. Prosťáček chodící každé ráno do rachoty, aby uživil rodinu, o tom nemá nejmenší tušení.
Pro politického cynika demokratury je žádoucí tento stav společenského ochromení co nejdéle prodlužovat. Hlavně oblbovat a krmit. Oni nic nepoznají. Hlavně nedat vzplanout geniálním myšlenkám, ať již jakéhokoli druhu, a společenský pokrok zdržovat všemi dosažitelnými prostředky.
Americký sociolog C. Wright Mills píše ve svém díle The Power Elite o dané problematice velice obšírně: „Politik jenž se dostal k moci, nemíní vždy sloužit svým voličům a národu, nýbrž nasadí veškerý svůj talent, vzdělání a chytrost na to, aby se stal nevyhoditelným…“
JAN BERWID-BUQUOY, vévoda Z Ellgutu (1946). V roce 1968 ještě jako Jan Kopecký emigroval do Rakouska. Na vídeňské universitě vystudoval sociologii a ekonomii. V průběhu studia byl spolupracovníkem rádia Svobodná Evropa. Po příchodu do západního Berlína studuje na Berlínské svobodné universitě Politické vědy a získává titul ˇDiplom – politologie“ , obdobu českého magistr. Na Svobodné universitě pak během let dosahuje titulu docenta a přednáší zde politické vědy. Píše literaturu faktu, většina z jeho jedenácti děl vyšla prozatím jenom v Němčině.
