Odpůrci komunistů vylili na jejich pražské sídlo 170 litrů červené barvy, aby tak připomenuli krev, co mají komunisté na svědomí. Předseda strany Filip to označil za duševní ubohost a poškození kulturní památky. Hle, bourat staré domy a stavět místo nich ohyzdné obchoďáky, jak to komunisté rádi dělávali, když se jim ještě nikdo nemohl postavit, to nevadilo. A teď trochu červené způsobí, že komunisté vidí rudě. Možná je napadá, že oni sami jsou památka, byť sotva kulturní, tak se bojí.
Polévat domy barvou se nemá, navíc mají komunisté určitě radost, protože teď jsou mučedníci a celkem nic je to nestálo. Aktivisty těžko pochopit. Lidé jako Filip se z minulosti stejně vykroutí, soudruh předseda třeba řekne, že se narodil dva roky po Gottwaldově smrti a do KSČ vstoupil až v roce 1983, tak co mu kdo může vyčítat.
Označovat komunisty barvou moc nepomůže, lepší by bylo se jich zbavit. Zákonné možnosti jsou asi tak dvě, totiž jejich stranu zrušit, nebo je opakovaně výrazně marginalizovat ve volbách, aby se ani nedostali do parlamentu.
Šance na zákaz jsme promeškali v roce 1990, kdy by pro to ještě ve společnosti byla atmosféra. Jenže ještě v březnu 1990 měla KSČM v době svého ustavujícího sjezdu 700 tisíc členů. K tomu je třeba připočítat rodinné příslušníky a také si uvědomit, že komunisté seděli v době převratu prakticky na všech mocenských a ekonomických postech. Vládnout (jakž takž) přestali, protože jim došel dech a Kreml se na ně vykašlal. To však neznamená, že nemohli kopat kolem sebe. A tak je tady máme dodnes.
Že jsou kopání kolem sebe schopni a drzost jim nechybí, dnes ukazují s novou silou. Členstva jim sice ubývá, budou mít tak kolem 70 tisíc členů postaršího věku, ale mají své jisté volební preference, aspoň zatím. Jejich konec jednou přijde, pokud se nestane něco nečekaného, ale zatím dostali několik povzbuzujících injekcí. Ekonomická krize, stárnutí sociálně znejistěné populace a milosrdná opona času, která dává zapomenout na jejich čtyřicetileté vládnutí. Samozřejmě taky Paroubek, který s nimi počítá jako s legitimní politickou oporou a tudíž se on sám stane předmětem jejich vydírání.
Co s nimi? Nechat je vládnout, aby se historicky znemožnili? Jenomže oni už historicky nemožní jsou a moc to nepomohlo, navíc stát není trenažér, aby si na něm někdo trénoval svou kompetenci nebo neschopnost. Státní aparát není divadelní scénou, na které se mají herci ztrapnit, aby bylo možno je odvolat. Má to být aspoň trochu zdravý organismus, který by neměl uhynout kvůli amatérským pokusům.
Zápletka je jednoduchá, komunisté sami o sobě nemají žádnou sílu, mají ji jenom jako parazit na ČSSD. Kdo odstaví od moci socialisty, odstaví i komunisty. Co nemají mocenský monopol, mohou komunisté jen parazitovat. Pokud by přišli o ztrouchnivělý kmen, do kterého se hodlají zakousnout, uhynuli by v přítmí dějin a byl by pokoj.
