Co přinels den

Co přinels den Zdroj: Reflex.cz

Co přinesl den (úterý 11. května)

Předvolební průzkumy veřejného mínění jsou v zásadě dvojího typu. První typ představuje to, co vylezlo z agentury Median (jde o dubnový průzkum). Vede suverénně ČSSD s jakousi zanedbatelnou ztrátou proti tomu, jak dopadla minule. ODS má o 7% méně a navíc výrazně tratila. Komunisté si drží tradiční třetí místo. Za nimi následuje více či méně vyrovnaná tříšť menších stran (TOP09, Věci veřejné, KDU-ČSL, Zemanovci).

 

ČSSD by sice nebyla schopna získat většinu s komunisty (základní kámen Paroubkovy politické strategie od nástupu do nejvyššího patra politiky), ale Zeman se tváří, že neuzavírá koalici s nikým, kdo splní jeho základní podmínky. Mohl by podle tohoto výsledku utvořit s Paroubkem menšinovou vládu s podporou komunistů (ti bymu určitě nevadili). Smír mezi Paroubkem a Zemanem by ovšem byl malý zázrak. Sociální demokraté označili výsledky tohoto průzkumu za směšné a krajně nepravděpodobné. Na tom něco je. Zbývá otázka, proč jsou takové. Jedna hypotéza je, že agentury pracují pod tak obludným politickým tlakem, především ze strany Paroubka a ČSSD (Paroubek věří na průzkumy s tak úpornou pověrčivostí, s jakou věřil Albert Valdštejn na astrologii), že z nich prostě nic rozumného vypadnout nemůže. Podstata modelu by ovšem Paroubkovi nejspíš směšná nepřipadala: netknutá silná ČSSD, rozvalená ODS, obklopená tříští malých stran nově vzniklých na jejich troskách. To je jakési racionální jádro prvního modelu, nevylučujícího ještě skutečný volební úspěch ČSSD. Druhý, konkurenční model produkují v poslední době na krajské úrovni STEM a SC&C, poslední ukázkou jsou výsledky ve Středočeském kraji (předtím dopadly podobně průzkumy jihomoravské, královéhradecké a pražské, jistě, není to úplně reprezentativní vzorek). Překvapivě vede, byť s nepatrným náskokem, ODS (24% ku 23% ČSSD). Třetí je TOP09 s 15,5%, teprve na čtvrtém místě komunisté (12%), a Věci veřejné mají 10%. Jinak by se přes 5% nikdo nedostal. Podle tohoto modelu proces hroucení zasáhl už obě velké strany. Vytváří se „systém“ 5 vyrovnaných stran a případně několika malých satelitů (lidovci, zelení, zemanovci). To by znamenalo dosti výrazný a celkový politický rozvrat. Rozvrat by ještě posílilo, kdyby se prosadily pitomé nápady jako kroužkovat lidi z konce kandidátek nebo volit nové malé strany bez ohledu na jejich vyhlídky. V optimálním případě je možné v květnových volbách přivodit porážku Jiřímu Paroubkovi, který znamená velké nebezpečí pro českou demokracii a českou národní bezpečnost. Reformovat a prosvětlit celý politický systém nějakou záračnou volební fintou nelze, to není otázka jedněch voleb a vůbec to není otázka voleb, je to otázka angažmá občanů v politických stranách, které tu všechny jsou od toho, aby se politika reformovala. Lhostejnost občanů způsobila, že se z nich staly jakési gangy o maximálně několika tisíci členech (ještě v letech 1945-8 měly české politické strany - a to nepočítám KSČ - statisíce členů). Lidem se chce do politiky žvanit, ale nikomu se nechce v politice pracovat. Není náhoda, že hlavní slovo v antipolitických kampaních mají komedianti. Masarykovská „politická práce drobná“ by dnes byla každému k smíchu, naštěstí o ní nikdo nic neví. S malou nadsázkou lze říci: iniciativa „Vyměňte politiky“ je slušně řečeno na houbeles. Daleko účelnější by byla nějaká varianta iniciativy „vyměňte voliče“.

 

První místopředseda ČSSD Sobotka předstoupil před nebojkotované médium (Právo), aby národu demonstroval své boule, utržené ve volebním zápase. Nešlo o pouhou demonstraci, ale o vysvětlení, kde se vzaly a kdo je za ně odpovědný. (Zase se mi vnucují Masarykova slova o „našich lžiradikálech politických“, kteří „chtějí dokonce i cizině a svému politickému odpůrci imponovat svými obnaženými boulemi a jízvičkami, jako žebráci o poutích“). Tématu se týká naše dnešní glosa.

 

Nebojkotovaná média se pozastavují nad Paroubkovým rozhodnutím (resp. rozhodnutím ČSSD) jiná média bojkotovat. Pokud by měl britský premiér nebo americký prezident tu drzost přijít s takovým nápadem (je to možnost ryze teoretická, něco podobného může napadnout jen křováky), začala by ho okamžitě z prosté solidarity bojkotovat všechna významná média v zemi.

 

Paní primátorka Řápková se nechala vyzkoušet od Barbory Tachecí z právní vědy a propadla. Musím se přiznat, že mne polila hrůza a paní Tachecí se budu pečlivě vyhýbat. Mohlo by ji napadnout mne vyzkoušet z historické mluvnice češtiny (jsem studovaný bohemista a ten předmět jsem úporně nenáviděl, možná že i proto, že nám ho přednášel nějaký Bělič, člověk typově velmi blízký Jiřímu Paroubkovi). Dopadl bych ještě hůř než paní Řápková, bez mučení se přiznám, že o historické mluvnici češtiny vím dnes kulové.

 

Nerad se vyjadřuji k ekonomickým problémům, ale nemůžu to vydržet. Co je to euro? Euro je narkotikum, které v nás po aplikaci na čas vzbudí dojem, že jsme na tom jako SRN, a my se podle toho taky chováme. Pak droga přestane působit, a ukáže se, že do nás SRN musí vrazit biliony a my se i po této terapii máme ještě hůř než před požitím finanční extáze.

 

Petr Nečas dal dohromady ne snad stínový kabinet, ale kolektiv lidí, s nímž se radí a které ODS může navrhnout případným budoucím koaličním partnerům za ministry. Muselo to být dost pracné, najít v té straně lidi působící aspoň víceméně neutrálně. Cena za to byla vysoká: v kolektivu jsou zařazeni lidé jako Alexandr Entropa-Vondra, nebo tací, které prý Nečasův držkatý předchůdce ve funkci podle našeho tisku označoval atributy jako „otřesný blb“. Líto je mi v tom minisboru jen paní Filipiové, která jako jedna z mála měla tu slušnost zastat se vykopávaného Topolánka. Nebo to od ní bylo tenkrát jen chvilkové pohnutí mysli?

 

Bohumil Doležal, bohumildolezal.lidovky.cz