Svět špičatých bot a luxusních hodinek aneb sladký život pražských komunálních politiků
Stále větší koncentrace moci v rukou pražských radních a zastupitelů zrodila KOMUNÁLNÍ ŠLECHTU s reálným vlivem na každodenní život statisíců Čechů nesrovnatelně větším, než má Parlament a vláda. Ruku v ruce s mocí jde i životní styl, který je stejný jako styl podřadných pražských podvodníků - od neznalostí základního slušného chování přes nevkusné značkové oblečení, prominentní SPZ až po čistě účelové aliance k prosazení osobních zájmů. Naposledy se před týdnem kvůli postu předsedy ODS spojil primátor Pavel Bém se starostou Prahy 5 Milanem Jančíkem, o němž ještě před třemi lety prohlašoval, že určitě nepatří do "nové" ODS.
Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, a přece všem bezostyšně na očích roste a bují nová společenská vrstva. Občas skrze silové pole pražské party do médií proniknou záblesky luxusních hodinek primátora Béma, obleky pražských Kenů (podle umělohmotného partnera panenky Barbie) Davida Vodrážky a Milana Richtra, špičatých bot a lodí starosty Jančíka či silných aut, pro která má slabost většina pražských zastupitelů a radních magistrátu.
Někteří pražští radní a zastupitelé utrácejí za znaky své moci (hodinky, doplňky, oblečení, auta, dovolené apod.) vysoké částky (respektive vybírají si pozornosti v naturáliích) a liší se od sebe pouze modely hodinek a rozdílnými střihy obleků. A pak také sférou své moci a stylem jejího prosazování.
Někdo se ke svému kontroverznímu a silovému jednání hrdě hlásí, jako například starosta Jančík nebo magistrátní radní Langmajer. Jiní, jako třeba primátor Bém či radní Richter, naopak mlží a skrývají se za maskou obětavých lidumilů. Prahu a oblasti vlivu však mají spolu s dalšími svými kolegy pevně rozděleny a neochvějně vládnou nesmlouvavou rukou.
ZE ŽIVOTA HMYZU I
"Kdo chce dělat změny rychle a efektivně, musí jít za svým tvrdě. To znamená nadělat si nepřátele a stát se ,kontroverzním politikem'. Ano, jsem ,kontroverzní' a jsem takový rád. Unylost a styl ,hlavně nikoho nenaštvat' - to mě nikdy nebavilo," oznámil svým Pražanům první den letošních prázdnin starosta Prahy 5 Milan Jančík ve svém veřejném prohlášení "Jsem kontroverzní politik a jsem za to rád".
Na parkovišti Navy centra v pražském Radotíně se parkuje přímo vedle vystavených lodí. Logicky - jsou příliš velké na to, aby byly uvnitř velké haly, v níž je prodejna. Starosta Jančík se stal jednatelem firmy v roce 2009, aby pomohl synovi, jenž ji vede od roku 2007. Navy centrum je jedna ze sedmi společností, které Jančíkovi oficiálně patří. Dohledávat však jeho skutečný vliv v desítkách firem vlastněných třetími osobami je pustým mrháním časem. Jméno Jančík působí jako zámek na ústa.
Prodavačka Navy centra je však sdílná. "Jé, tak vy jdete od pana Jančíka? Tak to se určitě dohodnete s panem ředitelem na nějaké slevě. Když jste známá pana majitele," šveholí.
Když jí vysvětlím, že známá pana starosty zrovna nejsem, nevzdává to - loď si koneckonců člověk nekupuje každý den. Vypráví, jak pan starosta má lodě rád, samozřejmě jich pár vlastní, a i když se kvůli ostatním povinnostem obchodu nemůže moc věnovat, je poznat, že má vliv. Navy centrum získalo úplně jiný zvuk a ani peníze nejsou k zahození.
Stejně mile klábosí asistentka na Praze 5, když mi vysvětluje, proč pana starostu už tři týdny nemůžu nikde sehnat -- stýká se už jen s vybranými lidmi. Jeho čas je velmi drahý. "To víte, starosta," obdivně nakonec vzdychne a její mohutné poprsí se zavlní, zatímco ona významně pohlédne vzhůru, do výšin, v nichž Milan Jančík dlí.
Když se mi podaří stanout ve vile Portheimka na pár minut Jančíkovi tváří v tvář, jsem i já zasažena jeho osobností. Obézní muž ve směšných špičatých botách s vychováním veksláka do mě nepatrně vrazí břichem. Jeho výrazný hlas, bodré vtípky a velkopanské způsoby mě zbavily všech ambicí získat od něj v daný okamžik odpovědi. Mluví i beze slov tím, jak automaticky uráží a ponižuje své zaměstnankyně, které se blaženě usmívají a přikyvují mu.
"Nechápu, jak to, že se vám nepodařilo spojit s panem starostou. Kdybyste zavolala hned mně, vyřešil bych to," mile mě vítá jeho tiskový mluvčí Radovan Myslík. Popíšu, kolikrát jsem kam volala, psala, nechávala na sebe kontakt, že i v pondělí na veřejné setkání s občany - kam pan starosta nedorazil - jsem se vydala. Marně. Oba kroutíme hlavou - nepochopitelné, podle svého mluvčího je pan starosta vstřícný a otevřený.
"Nebavilo mě nikdy a nebaví mě ani nyní tato tvrzení (médii odhalované kauzy, policejní šetření apod., pozn. red.) stále uvádět na pravou míru, protože je to otravné a mám své práce dost," čtu slova starosty Jančíka, zatímco pár kilometrů ode mě právě finišuje další triumfální jízda tohoto muže. Díky svérázné politice, silnému vlivu a strachu, kterým udržuje "své záležitosti" v chodu, se stává muž, jenž v roce 2006 zdiskreditoval pražskou ODS mimo jiné i nákupem černých duší, místopředsedou pražské ODS a Pavel Bém mu nyní vděčí za post předsedy.
"Nejsem ikona zbohatlických manýr, necítím se tak a nikdy jsem nebyl!!! Mimochodem, zpravidla tyto informace šíří osoby, které žárlí na můj úspěch a na úspěchy mého týmu," odpovídá nakonec starosta Jančík na mé dotazy.
"Nenapadlo Vás někdy, že byste ve jménu čisté image ukončil své podnikatelské aktivity, jejichž původ a ekonomická úspěšnost jsou mnohdy tím, co Vám veřejnost i opozice vyčítají jako zneužití pravomocí?"
"Mé podnikatelské aktivity v žádném případě nesouvisí s činností městské části nebo hl. m. Prahy."
"Prý je podle Vás lepší být ,capo di tutti capi' než neschopný moula?"
"Myslím, že mám ještě hodně práce před sebou, abych se stal ,capo di tutti capi'."
POLITICKÁ NARKOMANIE
Psychologie výše popsanou situaci, kdy jedinci silně podlehnou nově nabyté moci a opájejí se jí, dobře zná.
Psychiatr a psychoanalytik A. Bjelkin přímo hovoří o "politické narkomanii". Při jakékoliv činnosti, a to zvláště významné, se v lidském organismu produkuje hormon, který působí podobně jako narkotika a dodává člověku pozitivní emoce. Politická činnost je spojena "jak s velkými výdaji energie, tak i s obrovským uspokojením pocitu potřeby moci, seberealizace, statusu a odpovídajícím emocionálním stavem, způsobujícím odpovídající biochemické procesy". Politik si postupem času zvykne na takovouto biochemickou stimulaci, "je na politické jehle".
A tak "pro získání uspokojení potřebuje stále více moci, úcty, stále grandióznější politické projekty. Tento proces doprovází obdobná proměna osobnosti, jakou kreslí klinické diagnózy u lidí závislých na drogách: nekritičnost k probíhajícímu dění, přeceňování vlastních idejí, podezřívavost a podobně."
"Bém a Richter? A co ti ostatní? Víte, kolik jich je? Na všechny si zdaleka nevzpomenu. Ale třeba Dvořák z Prahy 1, Hrdlička z desítky, Langmajer nebo Klega z magistrátu nebo třeba Coller z Uhříněvsi a Jančík z pětky. A nesmím zapomenout na šéfa správy majetku města Ďuricu, našeho rockera, a jeho nerozlučného kamaráda Tomana z odboru městského investora," vyjmenovává poradce jednoho z radních pod příslibem anonymity.
"Kdo má co do činění s realitami, stavbami, územním plánem a strategickým rozvojem města, ten sedí na kohoutku s penězi a drží opratě. Právě tihle hoši odstartovali trend dolce vita. Kam jdou na jídlo oni, jdou ostatní. Co si koupí oni, chtějí i další. Trumfují se," dodává poradce a vypráví tklivý příběh "svého" zastupitele, který je jiný než ostatní. Dělá svou práci pro lidi, pro ideály. Koneckonců i on, jeho poradce, raději pracuje v této nevýdělečné sféře, než aby vydělával statisíce ve své vlastní firmě.
Když příběh skončí a já zamáčknu slzu, obleče si přes košili Hugo Boss svetr Polo Ralph Lauren, přehodí plášť Bugatti, zablýská hodinkami Breitling, propiskou Montblanc mi na vizitku napíše svůj soukromý mobil a zamává mi klíčky od audiny.
Celý článek najdete v archívu placené zóny zde 
