Starosta Prahy 5 Milan Jančík je šťastný člověk. Jakékoliv obvinění po něm sklouzne jako po plastové panence, výtky a nepříjemné šťouravé dotazy k němu nedoléhají. Zatímco jeho veřejný obraz je maximálně negativní, on je přesvědčen o své dokonalosti. Čistější než lilium, obětoval svůj pěvecký talent na oltář veřejného blaha a hrdě se bije v prsa při pohledu na nové fasády domů Prahy 5. Svou podnikatelskou dráhu, která za jeho starostování zdárně bují, však neopustil. Konflikt? Nenechte se vysmát! Naopak – přednost, díky které se naplno uplatňují jeho špičkové manažerské schopnosti. Žádný jiný český politik se s ním podle jeho vlastních slov nemůže rovnat.
A má pravdu. Nikdo jiný nebere každou minutu svého veřejného vystupování jako hereckou etudu. Milan Jančík naopak nevynechá jedinou možnost předvést své dramatické číslo plné samolibosti. Je bodrý, máchá rukama, pomlaskává, propuká v hlasitý smích a dokonce lomí rukama. Když se pak po pár minutách rozhovoru vymrští z křesla, aby si zul botu a strčil mi ji teatrálně pod nos, mám co dělat, abych se ubránila záchvatu smíchu. Nic jiného se nedá dělat, než se smutně smát a ptát se s klasikem: Je to komedie? Je to tragédie?
Milan Jančík totiž všechno to, co dělá a říká, myslí vážně. Jakto, že všichni jeho spolupracovníci, s nimiž jsem o něm v průběhu posledních asi tří let mluvila, ho vidí jako tvrdého, nelítostného, vypočítavého a ziskuchtivého? Proč říkají, že je lepší s ním nemít spory? Milan Jančík tvrdí, že neví, že podle něj o něm nikdo nic takového neříká. A pokud ano a nechce zveřejnit své jméno, je to srab a řeči zbabělců on vážně brát nebude.
Starosta Jančík své představě o sobě samém absolutně věří. Síla jeho víry je taková, že ho již několik let přes všechny skandály a průšvihy i přes silný odpor pražské ODS, drží stále na pozici, kterou chce – momentálně se mu stálě ještě líbí být starostou v Praze. Když však říká, že dosáhne každého cíle, který si vytýčí, je otázkou, jak vysoko míří. On sám to prozradit nechce.
Nabízíme vám pokračování rozhovoru s Milanem Jančíkem z Reflexu číslo 18/2010:
Jaká je podle vás vaše nejlepší vlastnost?
Pracovitost určitě. A smysl pro realitu, to je taky důležité. A schopnost vidět do budoucna.
A vaše nejhorší osobnostní vlastnost?
Myslím si, že velkorysost, protože jsem velkorysý i k těm, kteří o mně říkají věci, které nejsou pravda.
Jak se velkorysost snáší se smyslem pro realitu? To, co jste teď řekl, je dobrosrdečnost a chvílemi to zní až jako altruismus.
I svým kritikům, a nebudu jmenovat, jsem v důsledku vždycky pomohl. Buď jsem jim pomohl do politiky nebo v osobním životě nebo v jiné rovině. Můj vztah k nim je stále stejný, já se jim můžu vždy podívat přímo do očí. Mé svědomí vůči mým kritikům, kteří využívali mé přízně, je naprosto čisté. O tom, jestli mají stejný pocit, nejsem přesvědčen.
Vy zníte téměř jako altruista!
Mně to nevadí.
Znáte Ondřeje Palounka?
Ondřeje Palounka znám, je to delegát Prahy 4, který je významným členem pražské ODS.
Věděl jste, že byl několikrát soudně trestán?
Nevěděl jsem, slyšel. Je to šuškanda, kterou teď potvrzujete. Já zastávám názor, že špinavé prádlo se má prát doma.
Podle některých vašich kolegů jste spolu před lety podnikali. Jestli vaše spojení s takovými lidmi není jedním z důvodů vaší špatné pověsti.
Já s Palounkem? Nikdy jsem s ním nepodnikal. Je to člověk, se kterým jsem spolupracoval politicky, jako s ním spolupracuje kdekdo v ODS.
Jak je to s vaší kandidaturou na starostu? Podle dohody z roku 2006, kterou jste měl podepsat, letos kandidovat na starostu nebudete.
Ta dohoda byla zneplatněna a první, kdo řekl v médiích, že je mrtvá, byl František Laudát, můj oponent. Já jsem tehdy zareagoval – je-li mrtvá pro tebe, je mrtvá pro mě. Necítím se být touto dohodou vázán.
Dělal byste starostu v malé vesnici?
Klidně. Já se toho nebojím. A tam je to daleko složitější než tady.
Vy byste člověka téměř rozbrečel dojetím.
To přijde na závěr.
Snažím se rozklíčovat situaci, kdy je na jedné straně váš špatný mediální obraz a na druhé straně vy se vidíte úplně jinou optikou než veřejnost. Šlápl jste někomu na kuří oko, že má podle vás někdo důvody vytvářet o vás špatný obraz?
Ten impuls byly České dráhy. To mohl být startující moment, kdy jsem mohl někomu takzvaně šlápnout na kuří oko, protože ve chvíli, kdy by to (majetek a pozemky, pozn.red.) od Českých drah městská část koupila, tak by možná vše šlo jiným směrem. Kdykoliv, když v čemkoliv projevím minimální ambici, tak se něco proti mně spustí. To je můj dojem.
To, co jste teď popsal, je reakce ze strachu. Vyvoláváte tím pádem strach, proč?
Já netuším, kdo ho má.
Neplánujete vůbec, že odejdete z politiky. Na druhou stranu teď jste to vy, koho obětovali.
Nešlo o mně. Já jsem byl jen prostředek k jiné věci. K oslabení Pavla Béma.
Z tohoto hlediska je vaše loajalita ke skupině lidí, která vás obětovala, sebemrskačsky nepochopitelná. Většina lidí by byla minimálně zklamána. Navíc vám nikdo nebyl ochoten ani do očí říct – neber si to tak, obětovali jsme tě.
Nebral jsem to jako zklamání, ale překvapení.Protože jsem těm lidem neudělal nic zlého. Nikdy. Já se na ně nezlobím, je to jejich názor a teprve čas ukáže, jestli byl správný nebo nebyl.
Mluvíte jako někdo, kdo hraje karty, momentálně prohrává, ale má v rukávu eso.
Jsem hráč pokeru a umím hrát poker a jako sportovec umím prohrávat. A prohrát znamená příště zvítězit.
Máte v rukávu to eso?
To se ode mě nedozvíte.
Jaký je váš vzor?
Určitě Winston Churchill. Jednal velmi racionálně, byl to velmi cynický pragmatik a člověk, kterého milovali nebo nenáviděli. Vždy, když ho potřebovali, tak ho vytáhli, když jim nevyhovoval, tak se ho zbavili.
Vy se cítíte také tak?
Cítím se tak. Když jsem potřebný, tak mě dokáží lidé milovat, a když jsem nepotřebný, tak mě dokáží nenávidět.
