Rozhodnutí Ústavního soudu o nespravedlnosti dosavadního výpočtu důchodů, který okrádá lidi s nadprůměrnými platy, je přelomové: končí éru perverzního bolševického rovnostářství.
Že soud rozhodl správně, nejlépe potvrzuje komentář předsedy ČSSD Jiřího Paroubka, do špatně střiženého mafiánského saka převlečeného bolševika: „Z mého hlediska je to neuvěřitelný verdikt, který rozhodně nevítáme,“ řekl. „Je to rozhodnutí, jako kdyby byl Ústavní soud třetí komorou parlamentu.“
Paroubek, pravděpodobný budoucí premiér a ministr sportu, jenž obnoví spartakiádu a těsné modré trenýrky pro dospívající školačky, to nicméně trefil: Ústavní soud skutečně bývá svého druhu třetí komorou parlamentu; občas totiž zasahuje právě v momentě, když selžou obě komory parlamentu.
Třeba tehdy, kdyby jimi vládní koalice ČSSD s KSČM protlačila ústavní zákon o zrušení voleb, pro demokratické dvojvládí Paroubek-Filip jistě nic nepředstavitelného.
Samozřejmě dobře chápu, proč Paroubkovi verdikt soudu tolik leží v žaludku: v podstatě znamená začátek důchodové reformy, jíž se ČSSD, tradičně uplácející své voliče penězi voličů jiných stran, tak brání. Teď bude muset přemýšlet, kde peníze od října 2011 vezme. Velká daňová loupež totiž říjnem 2011 končí.
Vlastně je až s podivem, že kvůli svému nonstop ožebračování, k němuž dosud mlčela i pravice, nevyšly tisíce okradených lidí do ulic. Případně aspoň před Lidový dům, symbol vykrádání veřejných rozpočtů a odmítání byť jen částečné individualizace penzí. Snad proto, že prostě neměly čas. Musejí totiž vydělávat na Paroubkovy volební sliby.
Verdikt Ústavního soudu však zapadá do širšího kontextu posílení občanských práv na úkor státu, případně nižších samospráv. Lidé konečně začínají vyhrávat soudy kvůli zničeným autům na děravých silnicích nebo se domáhají vyšších odškodnění za zničené zdraví či zpackané životy krajskými či městskými institucemi.
I tyto nespravedlnosti jsou, podobně jako důchodové rovnostářství, dědictvím totality. Komunisté totiž neuznávali jednotlivé lidi, ale pouze lid – ostatně úplně stejně jako Paroubek. Jestli mi nevěříte, přečtěte si jakýkoli jeho projev. Slovo lid najdete v každé druhé větě, kterou nepsal Petr Dimun; Paroubek je lid a lid je Paroubek.
Možná bychom ale neměli příliš jásat. Předseda ČSSD tolik touží po permanentní moci, že si i s vyššími důchody pro své nevoliče poradí i bez bolavé reformy. Řekněme třeba pětiprocentní daň za Ústavní soud z každé koruny nad průměrný příjem?
