Český velvyslanec v USA Petr Kolář je jedním z možných kandidátů na příštího velvyslance v Rusku. Sám to prozatím nekomentuje.V české diplomacii by se nicméně jednalo o dosud nebývalý přeskok a v životě kariérního diplomata o vrchol. Jak vidí Čech z Ameriky dnešní Rusko?
Jsme v situaci, kdy se celý svět, včetně nás, snaží být partnerem Ruska, ale ono to vždycky nejde, protože vztahy kohokoli s Ruskem jsou vlastně dysbalanční.
To je vážná věc. Pakliže chceme někde něco dělat a máme-li nějakou svoji představu, tak musíme vědět, jaké pro to máme zázemí. A tady už nejde jen o Českou republiku a o to, kdo tu bude vládnout, ale zdali zachováme kontinuitu zahraniční politiky. Jde o to, jak se k Rusku bude stavět Evropská unie, jak se podaří americké administrativě vypořádat se s určitými věcmi. Teď to řeší a je ve stadiu hledání cesty. Já jsem dneska, co se týče Američanů, ještě větší optimista než třeba před rokem, když prezident Obama začínal. Dávám na různé analýzy a signály. Ale to neznamená, že jsem úplně v klidu.
Co by takový člověk, který by šel sloužit jako český velvyslanec – teoreticky z Ameriky do Ruska – měl vědět? Přechází na druhou stranu, ne?
Bohužel minimálně v Ruském vnímání ano, což je jedna z věcí, která mě trápí. Je to promarněná šance, ale tu promarněnou šanci jsme nezavinili my, což v Americe někteří levicoví demokrati, ale i někteří přehnaně pragmatičtí republikáni, dělají. Mají pocit, že je potřeba si sypat popel na hlavu a hledat, kdy jsme my – Západ – způsobili, že nás Rusko vnímá jako nepřítele. Přečtěte si novou ruskou vojenskou doktrínu. Nedávno vyšla.
Co v ní je?
Že NATO je nepřítel. Minimálně proto, že má globální roli, bude řešit globální bezpečnost, a proto se stále rozšiřuje. Masaryk říkal, že státy přetrvávají na těch idejích, na kterých vznikly. Jestliže se my na ty ideje odvoláváme, určitě nikdy nebudeme chtít okupovat Rusko, napadnout ho, nebo ho dokonce spolknout. Naše zájmy jsou dané obranou společných hodnot a šířením prostoru svobody, demokracie, prosperity. Jestliže jsou i další země, které si to svobodně vyberou, a chtějí proto být v NATO, tak my jim v tom máme bránit, protože se to Rusku nelíbí? To je absurdní.
To se zjevně nedá v Rusku dost dobře vysvětlit.
Já to takhle vysvětluji celou dobu. Na seminářích s Rusy říkám, jak je mi moc líto, že to úžasné období konce studené války, kdy spadla železná opona, pojímají jako svoji porážku. Poražen byl Sovětský svaz a komunismus sovětského typu, Rusové nebyli poraženi, takhle to vůbec nemuseli brát.
Je to, myslíte, pocit daný Putinovou epochou?
Ale Rusko přece není jen Putin. Nechci ubírat Putinovi jeho zásluhy na konsolidaci země, na tom, že dal lidem nějakou naději, že když pracují, tak dostanou výplatu. Ale pak jsou i jiné věci, jako určité hodnotové záležitosti. A naděje tkví v tom, že ruská společnost není monolitická, je to občanská společnost. Jen ten, kdo je nespravedlivý a nesleduje to trochu podrobněji, může říct, že tam nedochází k určitým posunům nebo pokusům o určitý posun. Ruskou společnost skutečně vnímám jako mnohovrstevnou. Jsou tam intelektuálové, jsou i lidé, kteří jsou poplatní tamější situaci, jsou tam také lidi, kteří vidí velmi kriticky to, co v Rusku teď je. A nemusí být všichni nutně v exilu, jsou v Rusku. Je tam řada problémů, to jistě, ale vy jako novinářka věci vnímáte mnohem citlivěji než běžný člověk
Protože jsem novinářka v zemi, která se od totality osvobodila.
Až budou mít novináři v Rusku ten prostor, který máte vy u nás, mají Rusové vyhráno.
Jenže aby ho mohli mít, nesmí tam být například Putin.
Já bych to nevztahoval čistě na tohoto člověka.
Tedy neměl by Rusku vládnout někdo, kdo je tak silně provázaný s minulostí a který ovládá prakticky všechny složky.
Je tam teď také prezident Medveděv. To je zase někdo trochu jiný.
Bude asi mnohem složitější dělat velvyslance v dnešním Rusku než v dnešní Americe. Co myslíte? .
V mnoha ohledech samozřejmě ano. Tvrdím, že ten, kdo se bude snažit o seriózní práci a komunikaci s nimi, tedy nebude mít apriorní předsudek, nebude říkat – vy už jste pro mě jasně zaškatulkovaní. Může to zvládnout a věci zase posunout. Máme v Rusku slušné investice, spoustu lidí, kteří tam dělají skvělý byznys. Ten, kdo tam bude zastupovat Českou republiku, musí podporovat náš obchod, ale zároveň nemůže dopřát případným „zlým“ strukturám v Rusku to, aby ho používaly jako metodu vydírání vůči našim strategickým zájmům. To by se samozřejmě za určitých okolností mohlo stát.
V případě plynu například.
Energetická bezpečnost je ještě jiná kategorie, zase o něco citlivější a vážnější. Má to své hluboké konsekvence související s tím, do jaké míry jsme ochotni věnovat peníze do vědy a hledat alternativní zdroje, postavit Nabucco a dohodnout se na tom v Evropské unii. Energetická bezpečnost je sama o sobě veliké téma proto, že nás činí zranitelnějšími. A to je problém. Řada politiků, kteří vidí svoji perspektivu jen ve čtyřletém volebním období, nechce, aby právě ve chvíli, kdy vládnou, byl problém. A tím pádem oslabují nebo rezignují na naše dlouhodobé strategické zájmy. Na to je třeba dát si pozor. A co se týče našich investic v Rusku, tak z dlouhodobého hlediska je samozřejmě potřebné, aby pro ně Rusko vytvořilo podmínky. Kdo tam investuje peníze , musí vědět, že mu nebudou ukradeny nebo že nebude nucen ke korupci, aby tam mohl existovat. Tohle je z dlouhodobého hlediska také úkol naší diplomacie. Ale to se nejedná jen o Rusko, jedná se o Írán i spoustu jiných zemí.
Celý rozhovor s velvyslancem Petrem Kolářem najdete v Reflexu č. 14/2010 (vychází 8. 4. 2010)
