V Právu se lze dnes dočíst, že „biblické pohromy“ (před exodem Židů z Egypta) dokládají vliv klimatických změn na tehdejší události. Tento přístup k bibli je velmi originální. Nepředpokládá se už „kecají, něco takového se přece nemohlo stát“, ale vysvětlují, že se to docela dobře mohlo stát, a to úplně přirozenou cestou. Kniha Exodus se pojímá jako informace o změnách počasí, které proběhly za vlády faraona Ramesse II. Tím konečně získává pro naše současníky jakousi věcnou hodnotu a určitou míru užitečnosti.
Z vědecké rady Ústavu pro studium totalitních režimů odešli už čtyři lidé. Zato vznikla další petice loajálních historiků (zřejmě těch, kteří chtějí v Ústavu zůstat nebo se tam dostat). Jsou jich kvanta. Takové petice vznikají vždycky a o signatáře nebývá nouze. Loajalita se obyčejně rentuje, těch, co si stojí na svém, bývá málo a mívají potíže. Přesto je třeba stát si na svém.
Možná ještě zajímavější než paráda, která se odehraje tento týden v Praze, jsou očekávané výsledky návštěvy prezidenta Medveděva na Slovensku. Podkopá dohodu o vojenskotechnikcé spolupráci a o dodávkách paliva pro jadernou elektrárnu Mochovce. Až Paroubek vyhraje volby, může se už jen přidat. Jinak Praha se jako místo pro podpis smlouvy mezi oběma supervelmocemi opravdu hodí. Česká veřejnost dala před časem drtivou většinou najevo, že uznává právo Moskvy mluvit do našich bezpečnostních záležitostí. Není tedy divu, že nás teď Rusové berou tak trochu za své. Nemylme se: Obama nás neopustil, opustili jsme se sami. Způsobem, který v moderních českých dějinách má precedens snad jen v letech 1945-8, ale tentokrát je to ještě potupnější.
Papež se o velikonocích dostatečně nekál za pedofilní aféry v některých církevních institucích, píší dnes v Právu. Je to zajímavé, jak se situace od roku 1989 změnila. Tenkrát se zdálo, že komunisté, jejich přisluhovači a souputníci mají dost materiálu na pokání pro dalších šedesát let, dnes, jak to tak vypadá, se budou muset omlouvat všichni ostatní (tj. my všichni ostatní). Katolíci si to ovšem zavinili sami maniakálním sklonem k nejrůznějším omluvám, který dával najevo předchůdce nynějšího papeže. Instituce, na nichž po staletí stála evropská kultura a civilizace, si jsou nejisty svým právem na existenci a domnívají se, že si ho mohou vykňourat. Kdepak! Čím větší kňourání, tím to bude horší. Věcný základ toho, co se stalo, o čem by se mělo mluvit a za co by se třeba měl někdo konkrétní omluvit, se pak ztrácí pod nánosem podivného a naprosto neplodného kapitulantství.
Vladimír Kučera cituje v MfD slova herce Jiřího Krampola: „Já když slyším ty kecy o StB: nabídli mu spolupráci a on odmítl… To je blbost, to skoro nešlo.“ Nevím, jak na to pan Krampol přišel, šlo to docela snadno a nemuselo to mít zdaleka takové neblahé následky, o jakých hovoří ve svém článku pan Kučera. Vím o dvou případech (z doby normalizace), kdy to dotyční odmítli, zcela jednoznačně a bez zbytečného vymlouvání a vykrucování. A nestalo se jim vůbec nic kromě toho, že od té doby měli od StB pokoj. Nebyli to ovšem herci, kteří potřebovali hrát v televizi a ve filmu, aby si zachovali životní standard. Byli to obyčejní úředničtí čičmundové.
Miroslav Macek radí v Lidových novinách Petru Nečasovi, aby rychle našel Topolánkovi nějakou trafiku, „která by eliminovala jeho návratové ambice, chování a vystupování“. Bylo by velmi dobré, kdyby se v nějaké politické straně (v tomto případě v ODS, ta to snad potřebuje nejvíc) našli lidé necitliví na nabízení trafik, nenapravitelní ambiciózní návratovci, které není jen tak jednoduché zkorumpovat. Kdysi byli v každé normální demoratické straně. Tj. bylo by dobré, kdyby se model Špidla ukázal v tomto případě jako nepoužitelný. V tom případě by byla aspoň naděje, že ODS bude za nějakou dobu zase možné volit.
