Co přinesl den (čtvrtek 1. dubna)

...na výkonné radě 12. dubna. Podmíněnost spočívá v tom, že požaduje, aby faktickým výkonem jeho funkce byl radou pověřen až do volby nového předsedy Petr Nečas. Nezávisle na tom, předává okamžitě všechny své pravomoce Petru Nečasovi (takže svou funkci už vykonávat nebude). Byl na tiskovce sám, otázky novinářů nepřipustil. Za svou největší chybu považuje výběr spolupracovníků (nevím, nemněl příliš na vybranou a na vybranou nemá ani jeho nástupce). Je zjevně na novinářskou obec rozezlen – nejspíš má dojem, že proti němu byla uspořádána dosti ohavná mediální kampaň. Nemá pravdu jen v tom, že by se na ní zúčastnila všechna média a všichni novináři, a už vůbec ne stejnou měrou. Jakési paranoidní momenty byly u expředsedy ODS cítit už dříve a byl to neklamný příznak toho, že se mu v důležitých okamžicích jeho funkce vymykala z ruky. Byl to ovšem zatím jediný politik, který se pokusil s něčím tak kuriózním, jako je ODS, něco kloudného udělat. Nepovedlo se to, uvidíme, zda z toho aspoň něco zbude. Pokud ano, bude hodnocení druhého předsedy ODS v příštích letech o hodně příznivější, než je zrovna teď.

Poslanci ODS se rozhodli nepoděkovat odcházejícímu předsedovi. Poděkování prý navrhl Nečas, ale vyvolalo to podle Práva takové rozpaky, že návrh byl bez hlasování stažen. Je pravda, že když se to spojí s tím, co se v posledních dnech v ODS odehrálo (tak tady máš kopanec do zadnice a pěkně děkujeme), zdá se, že poslanecký klub se raději vyhnul pokrytectví. A aspoň to je hezké.

Ke slovu se přihlásil vlídný poustevník z Vysočiny, nyní zároveň komentátor i účastník politického dění. Topolánka má rád, ale měl by odejít, jeho největší chybou byly regulační poplatky a rovná daň. Vlídně zhodnotil i Nečase, s jistým pochopením i TOP09. Vžívá se už do role virtuálního prezidenta? Obávám se jen, že kdyby měl ztratit slůvko o svém nástupci v čele ČSSD, změnil by se rázem v rozlíceného vlkodlaka. Zatím to nebylo nutné.

Počet Topolánkových příznivců v poslaneckém klubu se scvrknul na minimum, píšou v Právu. Vydává to dobré svědectví o těch lidech; zároveň se ukazuje, že si Topolánek nedokázal vytvořit nějaký vlastní silný tým, skloubený pevnou politickou koncepcí (nemusela by to být zrovna fanatická doktrína klausovského typu).

Konečně jsem pochopil, proč byl pro Topolánka tak důležitý Marek Dalík. Vládne totiž nadpřirozenou dovedností učinit se na poměrně dlouhý čas a výhradně pro určité osoby neviditelným. Tak například lídr Nečas ho neviděl „několik možná let“ (to je zjevně proneseno ve zlínském nářečí, ale je to srozumitelné i ve spisovné češtině). David Vodrážka jej naposledy viděl před půl rokem. Člověk se v obou případech neubrání podezření, že o tom, zjeví-li se jim Dalík nebo ne, rozhodují tak trochu ti, jimž se zjevuje. Možná tedy, že čarovnou mocí nedisponuje ani tolik Dalík, jako oni. Musím říci, že jim to velmi, velmi závidím. Jsou lidé, u nichž bych velmi stál o to, aby se mi zjevili (výlučně ženského pohlaví, znával jsem je někdy před půlstoletím, někteří jsou už mrtví, a protože jsem maximalista, přivítal bych, aby se mi zjevili tak, jak vypadali tenkrát), a na druhé straně je spousta lidí, takřka výlučně veřejně činných, a to dnes, o nichž bych si intenzivně přál, aby se mi nezjevovali ani fyzicky, ani na televizních obrazovkách, ani na stránkách novin a časopisů, a to už nikdy víc. Nějak se mi to ale nedaří. Ani jedno, ani druhé.

Michal Mocek tepe v Právu maďarského náměstka zahraničních věcí. Maďaři mají tu drzost, že chtějí utvořit fórum maďarských poslanců karpatské kotliny a Viktor Orbán vyzýval ke zrušení Benešových dekretů. Pokud jde o dekrety; pan Mocek nemusel ani dodávat, že pro každého normálního Středoevropana jsou svaté, náměstek ho upozornil, že z Maďarska po válce vyhnali dvěstě tisíc Němců (údaj je nepřesný, bylo jich asi 400 000, dvěstě tisíc nešťastníků se pak během času ilegálně vrátilo a Rákosi, který se mezitím chopil moci, je už podruhé nevyhnal) a že podobný orgán mají Slovinci, žijící v zemích sousedících s „jejich“ státem, a konec konců i Slováci (Světové sdružení Slováků). Pan Mocek argumentuje po česku: Představte si, že by Rusko vytvořilo analogické fórum zahrnující ruské poslance z Lotyšska, Estonska, Ukrajiny… to by protestovalo NATO, Unie, Evropa!“ K tomu je třeba říci: za prvé, Maďarsko je vzhledem k sousedním zemím, kde má „menšiny“, v podstatně jiném poměru, pokud jde o velikost, než Rusko vůči Estonsku a Lotyšsku; za druhé, ruské menšiny ve zmíněných státech jsou problém, a ne že ne, a protestovat aby se mohlo jen tenkrát, kdyby to fórum mělo sloužit tomu, aby se dotyčných zemí Rusko zmocnilo. Pan Mocek samozřejmě tímto způsobem nepřímo naznačuje, že se Maďaři chtějí zmocnit Rumunska, Slovenska atp. To je od toho člověka nehorázná drzost. A další Mockův příklad: „No a co kdyby třeba v Berlíně Spolkový sněm založil fórum poslanců střední Evropy“. To by jednak nebyl zase až tak velký problém, protože jak pan Mocek dobře ví, byli už v podstatě všichni ze „střední Evropy“ vyhnáni, a to do Německa. Je ovšem třeba ocenit, že pan Mocek do svých příkladů nezatáhl přímo Hitlera.

Srbský parlament těsnou většinou odhlasoval deklaraci, odsuzující hromadnou vraždu bosenských civilistů v Srebrenici. Je to velmi pozitivní čin, jen je snad třeba vzít na vědomí, že Srbsko jako stát (tehdy součást „zbytkové“ Jugoslávie) nenese za akci bosenských Srbů formálně vzato přímou zodpovědnost (o tom, že s bosenskými Srby sympatizovalo a podporovalo je, nelze pochybovat). Jeden srbský opoziční poslanec v rozpravě prohlásil: „Proč chcete poznamenat budoucí generace něčím, co nikdy nebudou moci smýt?“ To je typická středo-, jiho- a východoevropská vychcaná hysterie. Tak se dívá drtivá většina Čechů na vyhnání sudetských Němců. Vůbec to není pravda. Právě takové otevřené a statečné kroky mohou vést k tomu, aby minulé viny byly smyty. V naší společné křesťanské tradici je zakotvena zásada, že tomu, kdo svých zlých činů upřímně lituje, nejenže může, ale dokonce musí být odpuštěno. Jen tak se kvantum nenávisti, které se mezi námi lidmi neustále udržuje, může postupně zmenšovat. O což jde. Proto si myslím, že když se někteří bosenští muslimové dožadují uznání, že šlo o genocidu, říkají vlastně: to není žádná omluva, koukejte přidat. Je to na jednu stranu lidsky pochopitelné, když jde o pozůstalé po obětech, zároveň je to ale taky neslušné, protože je v tom jakási spontánní snaha míru nenávisti rozšiřovat. Na dobrou vůli by se nemělo odpovídat okamžitou eskalací požadavků. Zvlášť když, jak už bylo řečeno, Srbové ze Srbska nejsou bezprostředními, přímými viníky.