Všichni nadávají ODS za blokování parlamentu, jako by to jinak byla hezká podívaná. Navíc jsou mimo: ze své podstaty otevřené politické arény parlament musí být ošklivý. Jinak je zbytečný.
Hezké parlamenty, kde se každý včetně obligátních milicionářů, revolucionářů či odborářů - obvykle méně distingvovaných jedinců - chová poslušně a mluví přiměřeně dlouze, protože jinak skončí v gulagu, mívají diktatury. Tedy pokud se s iluzí parlamentu vůbec špiní; často si vystačí s armádou.
Ale v demokracii? Už v antických Athénách, jež měly trochu větší respekt k číslům než ty současné, nebyl parlament – tehdy volnější shromáždění – ničím moc hezkým: v podstatě každý mohl přijít a říct své, jistě dost bláznivý nápad; co totiž vypadá vznešeně na papíře, bývá mnohem méně vznešené v praxi.
Na druhou stranu mohli starověcí Athéňané z města vyhnat nenáviděné populisty, překvapivě aniž by tehdy ještě znali Jiřího Paroubka.
Parlament se trochu podobá manželství, jiné vznešené instituci založené na volné aréně pro výměnu názorů – jen v něm obvykle lidé méně často spí v jedné posteli. A to mluvíme o pouhých dvou osobách, někdy dokonce zamilovaných! Představte si jich několik set, průměrný počet zákonodárců; navíc většinu z nich s velmi závadnými idejemi. Jak pak nemá být demokratický parlament nejbláznivější kecárnou, kde se lidé občas i porvou?
Navíc to, co z něj vidíme v TV (a na co obvykle tak nadáváme), je jen falešná podívaná pro diváky-voliče. David Rath ani nikdo jiný ve skutečnosti nemluví k ODS a naopak; i když zrovna v jeho případě je to nefér k nevinné technice, mluví vždy k TV kameře u dveří, jak poznáte i z jeho tiku v levém oku; ta ho totiž večer přenese do našich obýváků, možná důvod některých večerních násilností.
Vše důležité se v parlamentu rozhoduje v neviditelných partajních klubech a kuloárech, samozřejmě pokud pak příliš mnoho poslanců nestiskne při hlasování špatné tlačítko - častý úkaz.
Obstrukce, blokování i dlouhé projevy k parlamentu patří stejně jako zločinně levný chlast v poslanecké kantýně, i to je demokracie. Navíc platí jedno pravidlo: každý den, kdy parlament nepřijme jediný zákon, nás politici nezbaví další z mála zbývající svobod, případně nám z peněženky nevytáhnou další peníze.
Každý takový den bychom měli spíš slavit, než oplakávat.
