Václav Klaus v rámci tažení proti „falešnému poplachu“ ohledně prasečí chřipky ironizuje hlavního hygienika Víta, který právě tou chřipkou onemocněl. Vít ovšem měl být podle vlastního vysvětlení a rozhodnutí vlády očkován, stejně jako...
Václav Klaus v rámci tažení proti „falešnému poplachu“ ohledně prasečí chřipky ironizuje hlavního hygienika Víta, který právě tou chřipkou onemocněl. Vít ovšem měl být podle vlastního vysvětlení a rozhodnutí vlády očkován, stejně jako všichni lidé důležití pro chod státu, až po chronicky nemocných a zdravotnících, kteří s nakaženými přicházejí do bezprostředního styku. Nemohl tedy jít příkladem vstříc, jak špičkuje Klaus.
O knize historičky Heimannové „Československo, stát který selhal“ vyšla už v příloze LN Orientace recenze Evy Hahnové (posuzuje ji po svém zvyku z českého nacionalistického hlediska). Podobně vyznívá i dnešní informace v Právu (jde prý o „přepisování dějin“. To je argument, který používají čeští šovinisté, když jsou s argumenty v koncích). Uvádí kritické hlasy z The Economist a Financial Times. Bylo by pozoruhodné sehnat informaci zevrubnější než je to, co vyšlo v Orientaci, a od osoby důvěryhodnější, než je Eva Hahnová. Ostatně kritický ohlas na recenzi Hahnové (skrovného rozsahu) se objevil i v LN. Kritika může být do značné míry oprávněná, to se ovšem dá zjistit jen na základě podrobné a seriozní informace. Bylo by jí zapotřebí. (Mně bohužel chybí čas, a ke své hanbě musím přiznat, že i jazykové dispozice).
V MfD věnují dnes velkou pozornost tomu, že ČEZ si pořídila jakési ozbrojené komando, které se zabývá odhalováním těch, co kradou proud (ne že by neplatili to, co jim elektroměr odečte, nýbrž odbírají proud tak říkajíc mimo elektroměr). Zjišťování těchto případů je často spojeno s jakýmsi rizikem (děje se to občas tak říkajíc organizovaně). Je to situace, v níž je třeba volit techniku mezi pragmatismem a idealismem, nebo lépe řečeno najít mezi obojím nějaký rozumný kompromis. Ve světě ovládaném politickou korektností je to nadlidský úkol, kompromisy jsou zakázány.
V Rusku mají problém. „Kaliningradská enkláva“ (v roce 1945 zabraný kus východního Pruska) se bouří. Obyvatelstvo se totálně vyměnilo, ani z Königsbergu nezbylo kromě (rekonstruované) katedrály a pár baráků nic, ale ti lidé se, jak se zdá, cítí být tak trochu zápaďáky. A jak by ne: vidí do Polska a do Litvy, a to už je pro ně Západ. V „Kaliningradu“ se konaly desetitisícové demonstrace proti hladu a drahotě, největší po Putinově nástupu k moci. Putin, Medvěděv a spol. chystají stejně mohutné organizované protidemonstrace. Jenže to zjevně nestačí: chtělo by to zeď. A pořádně mohutnou. Aby nebylo vidět tam, kam vidět být nemá.
AUTOR JE POLITOLOG
Další články autora najdete v rubrice POLITICKÝ DENÍK
a na jeho osobních stránkách UDÁLOSTI, politický zápisník Bohumila Doležala
