České noviny se radují, konečně došlo na byrokraty. Papaláši vtiskli Inkoustům (tj. úředníkům magistrátu a obvodních úřadů) do rukou různé hrabací nástroje a vyslali je do ulic uklízet sníh.
Podle toho, co se psalo včera, to dostali příkazem, přes noc se z nich stali dobrovolníci. Zřejmě se navazuje na letité tradice, kdy dobrovolníci dostávali své dobrovolnictví rozkazem. V dobách prvotních pak ještě hrdě veřejně hlásali, že jsou opravdu dobrovolníci, byl-li jim život milý. Později to činili jejich nadřízení, kteří jim dobrovolnost nařídili - trochu podobně se dnes vyjadřuje starostka Prahy 2 Černochová (ODS, Bémova frakce): „Nálada mezi nimi byla od rána výborná, brali to jako příjemnou změnu svých pracovních povinností.“ Z toho plyne, že pracovní povinnosti mohou počkat. Lid dává nepřímo starostce zas pravdu a raduje se: „aspoň jsou nějak užiteční“ (cituji dle Práva). Z hlediska dělnické třídy, resp. poctivých pracujících, musí být na úředníky přísnost. Vzpomeňme jen, jak se osvědčilo jejich posílání do výroby. A tisk se raduje: „Příjemně vytopená kancelář a tradiční ranní kafíčko na rozjezd. Tak na takový začátek pracovního dne musely včera desítky úředníků pražského druhého městského obvodu zapomenout“ (autor citovaného textu z LN taky nemá o dobrovolnosti akce, kterou nazývá „od počítačů ke košťatům“ žádné iluze. Počítače, to je zábava, hra. Na tvrdé práci mozolných rukou, zde ztělesněné košťaty, dřív se používal srp a kladivo, stojí svět). Vida, k čemu vede a jaké melancholické vzpomínky vzbuzuje jeden stupidní zákon, jehož cílem bylo nastolit spravedlnost a zrušit robotu.
Milan Knížák se dohodl s ministrem kultury Riedlbauchem, že v roce 2011 odejde z funkce ředitele Národní galerie. Je otázkou, zda by novinový titulek neměl správně znít: dohodl se s Riedelbauchem, že do roku 2011 neodejde z čela NG. A ostatně: kde bude v roce 2011 Riedebauch!
Ministr Kohout na včerejší mezinárodní konferenci v Praze prohlásil, že ČR žádá, aby nová strategická koncepce NATO potvrdila obsah článku 5 Severoatlantické smlouvy o vzájemné pomoci v případě napadení. To je pro českou politiku nejdůležitější: my budeme nenápadní, nebudeme vystrkovat nos z díry (mohli by nám ho ustřelit), žádné velké angažmá v operacích NATO od nás nikdo očekávat nemůže, na vlastní obranu jaksi nemáme peníze a upřímně řečeno ani velkou chuť, ale kdybychom se dostali do maléru, je povinnost všehomíra nám okamžitě pomoci.
Český eurokomisař Füle v Bruselu před zahraničním výborem obstál: otázky ze svého budoucího oboru zodpověděl víc než uspokojivě, z komunistické minulosti se vykroutil.
Slovenský premiér Fico musel aspoň částečně couvnout před požadavky autodopravců. Vyřádil se pak na médiích a opozici, obvinil je z destabilizace státu formou podpory autodopravců. Podporují prý vše, co souvisí s chaosem a porušováním demokratických pravidel hry. Hloupé řeči tohoto typu známe. Vedou se v případě, že je vláda ficovského typu na koni. V soudní síni při procesech se zrádnými politiky a novináři, v případě, že je v rejži, křičí defenzivně, protože na to první nemá sílu. Což je Ficův dnešní případ. To ale neznamená, že ji nebude mít zítra nebo pozítří. A to, že Jiří Paroubek je takový kamarád pana Fica, že se ze Slovenska nedokázal odtrhnout přesto, že mu kynulo setkání s Klausem v Lánech, věští do budoucna, že tu vznikne (případně se obnoví) pozoruhodný státní celek. Není důvodů, proč by se zase nemohl jmenovat ČSSR. Je jen jakási slabá naděje, že se oba kamarádi nedokážou dohodnout, kdo z nich v něm bude ten první. A že to na tom ztroskotá.
V bývalém pověstném hudebním klubu Bunkr bude dnes sídlit městská policie. Tím se jen aktualizuje náš návrh, aby se hudební klub Bunkr obnovil a usídlil v Národním památníku na Vítkově: budova dokonale odpovídá jeho jménu a funkční by to bylo dokonale.
Tomáš Syrovátka líčí v MfD děsivou vizi, která zjevně hrozí stát se skutečností: jednoho dne ráno zazvoní u vašich dveří zvonek a když otevřete, bude před vámi stát Jiří Paroubek se slovy: „Dobrý den, jsem kandidátem vašeho kraje do Poslanecké sněmovny. Chtěl bych vám jen nabídnout náš volební program. Pokud máte nějaké otázky, prosím mluvte, pokud ne, děkuji vám za váš čas.“ Představuji si na základě svých minulých zkušeností, že se tak stane v půl sedmé ráno, že Paroubek nebude sám (chodili vždycky dva) a pronese: „Tak podívejte se, tady máte náš volební program. Koukejte si ho pořádně prostudovat, protože na vás budeme mít nějaké otázky.“ A předá postiženému známou bílou obálku s modrým pruhem. „Tady mi to podepište, a nashle.“ Byla by to nejen originální forma volební kampaně, ale zároveň jakási nenásilná příprava na to, co přijde po volbách.
„Je zapotřebí, aby Evropa dokázala reflektovat i tuto neblahou část své minulosti“, prohlásil europoslanec Zahradil, když podpořil žádost poslanců Litvy a Maďarska o zákaz komunistických symbolů. Vida, jaké představy má bývalý poštovní úředník ze Zadní Třebáně o reflexi. Reflektovat = zakázat. Je to reflexe typická pro dobu, jejíž symboly ho zlobí.
Nakonec musím vyjádřit uznání Martinu Zvěřinovi: napsal přesně to, co mi včera leželo v hlavě, ale pak jsem to, co si budeme povídat, z jakési zbabělosti, nechal plavat. Řidič pražské tramvaje si dal za okno šálu s nápisem Dělnická strana. Dělnická strana je mi sympatická asi tak, jako pánové Paroubek, Zahradil, Fajmon a Zeman dohromady. Ale je to (alespoň zatím) legální politická strana. Pokud mají řidiči DP zakázánu propagaci politických stran všeobecně, nechť ho potrestají. Až bude Dělnická strana zakázána, ať ho potrestají, udělá-li to znovu. Pokud ho vyhodí teď, bude to jako za totáče – bez ohledu na to, že Dělnická strana je odpudivá a potenciálně nebezpečná.
AUTOR JE POLITOLOG
Další články autora najdete v rubrice POLITICKÝ DENÍK
a na jeho osobních stránkách UDÁLOSTI, politický zápisník Bohumila Doležala
