Ani vrozený handicap nebránil Zdeně Mašínové, dceři národního hrdiny generálmajora Josefa Mašína, být stejně statečnou jako její matka i babička. Je z třetí generace žen rodu poznamenaného krutostí nacistického a komunistického režimu, jež nesly váhu boje svých otců, synů a bratrů za svobodu a demokracii. Letos v říjnu obdržela od prezidenta Petra Pavla státní vyznamenání Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva. K jejím dnešním narozeninám odemykáme rozhovor z roku 2019.
Stala jste se restituentkou části rodinného majetku, včetně statku v Lošanech, kde rod Mašínů žil čtyři sta let. Ten vám byl v roce 2017 (!) konečně – jako troska – vrácen. Deset let před komunistickým záborem, za války, bylo vaše držení statku ohroženo poprvé, ze strany nacistů, ale to se podařilo odvrátit. Jak k tomu došlo?
Když otec viděl, že se kolem jeho skupiny (tzv. Tři králové, Mašín – Balabán – Morávek; pozn. red.) stahuje smyčka, pokoušel se majetek převést na nás. A Morávkovi se – jen několik týdnů před tím, než ho gestapo dopadlo – podařilo získat statečného právníka, který skutečně statek z otce na mě a na bratry převedl. Otec měl pravdu – jakmile byl dopaden a nacisté zjistili, kdo je, přišli gestapáci statek zabavit. Když však zjistili, že není psán na Josefa Mašína staršího, ale na jeho tři děti, sebrali se a šli od toho! Je to neuvěřitelný paradox proti pozdějšímu postupu komunistů a my jen díky tomu za války neumřeli hlady.
Co vás zachránilo?
Když se otec po první světové válce jako jeden z posledních legionářů vracel z Ruska, jeho matka už ani nedoufala, že se ho dočká, protože zprávy o něm mluvily jako o mrtvém. Ale na začátku žní 1922 se objevil doma a ujal se hospodaření, tedy spíš hlídání výnosu žní s pistolí v ruce, aby lidé úrodu nerozkradli. Po této zkušenosti oznámil, že svou roli vidí v armádě, kterou republika potřebuje, a statek pronajal. A byl to právě tento správce, kdo plnil závazky vůči nám i za nacismu. Slušný člověk!
Šokuje mě, že nacisté ten převod respektovali a nechali věc být. Muselo být evidentní, kdy došlo k podpisu, a mohli stíhat i toho notáře, ne?
Zmíněný notář byl dokonce náš vzdálený příbuzný, ale přesto to nacisté respektovali. To komunisté byli rychlejší. Bez mrknutí oka a jediného podpisu statek prostě ukradli!
Jaká je vaše poslední vzpomínka na otce?
Nezapomenutelná, ale abych pravdu řekla, čím jsem starší, tím víc nerada se k tomu vracím. Otec odešel do ilegality se souhlasem matky, jež na sebe vzala celou tíhu starosti o tři nezletilé děti. Bylo to tím těžší, že já měla od narození postižení pohybu dolních končetin. Gestapo provádělo téměř denně noční přepady bytu a vše skončilo jednou příkazem k vystěhování z Prahy do 24 hodin.
Naštěstí jeden známý, stavitel, nabídl mamince v Poděbradech vlastní rozestavěný rodinný domek. Před několika lety jsem měla možnost navštívit místnost, kde se mi otcova tvář naposledy vryla do paměti. Riskoval tehdy zatčení, když se na nás přišel v noci tajně podívat. Skloněný nad mou postýlkou mě hladil, když jsem se náhle probudila a začala volat: „Tatíček! Tatíčku!“ Odskočil a vzbudil se i starší bratr, Radek, jenž spal se mnou v místnosti. Ráno, když jsem mluvila o tom, že byl v noci doma tatíček, tvrdili všichni, stejně jako v dalších letech, že to byl sen. Nechala jsem je být, ale věděla jsem, že to nebyl sen, ale poslední možnost vrýt si jeho podobu do paměti.
Co ve vás zůstalo z dětství? Máte hezké vzpomínky?
Velice hezké. Otázky, jak jsem snášela život, mě vždy překvapovaly, protože pro mě to všechno byla samozřejmost. Osud maminky, to byly nejhorší okamžiky! Pak statečná babička Ema a nemohu zapomenout ani na hospodyni Marii, sudetskou Němku, které vděčím za život. Víte, o statečnosti otce i bratrů se ví, ale málo se mluví o statečnosti žen z naší rodiny. Na nich ležela tíha života dětí i všech okolo a i ta Marie zapadá do jejich charakterů. Za první republiky chodily k dětem sloužit většinou Němky a naši, abychom se naučili řeč, vzali do rodiny slečnu Marii z Dačic. Při jednom z přepadů gestapa odvezli maminku na Pankrác – řízením osudu do cely s Miladou Horákovou, která už byla ve velmi zbědovaném stavu. Marii dali rozkaz, aby nás děti připravila do transportu, což by pro moje bratry znamenalo převýchovu v Říši a pro mě plynovou komoru, protože postižení byli rovnou likvidováni. Ona ale duchapřítomně řekla, že je jen zaměstnankyně, že u odvozu dětí musí být někdo z rodiny, a oni na ni dali, snad proto, že byla Němka! Telegrafovali do Olomouce babičce, jež se obratem dostavila a zavázala se, že nás bude vychovávat spolehlivě v německém duchu. A protože i ona mluvila perfektně německy, nechali nás být! Takže Marie nás duchapřítomností de facto zachránila. Později však musela na práci do Německa, protože v domácnosti nesměly být zaměstnané dvě ženy.
Co se s ní stalo po válce?
Maminka se vrátila z Terezína v lednu 1945 a také Marie přišla po válce zpátky do Poděbrad. Nějakou dobu byla dokonce znovu u nás, až se seznámila s nějakým podnikatelem, vdovcem, a vzala si ho, takže ji neodsunuli.
Jak se vůbec seznámil tatínek s maminkou?
Otec přišel do Olomouce, kde maminka bydlela, jako mladý důstojník a legionář. Národnostní směs města přinášela napětí mezi českou a německou mládeží, což byl i jeden z důvodů, proč si koncem 19. století Češi vystavěli – a velký podíl na tom měl náš vlastenecký dědeček Leopold Novák – Národní dům, kde se konaly i taneční čaje. Ideální místo pro mladé důstojníky, kteří sem chodili na tanečky a seznamovat se s děvčaty. Moje maminka byla hezká modrooká blondýnka a mladým pánům se moc líbila, ale tradovalo se, že voják se ke Zdeně – tehdy Novákové – nesmí přiblížit ani na pět metrů. Jenže život šel jinými cestami…
Dědeček patřil k místní honoraci?
Ale to je taky historie! Dědeček Leopold přišel z Prahy jako mladý inženýr geometr, kterého do Olomouce zlákala místní bohatá klientela. Byli s babičkou zvláštní pár: dědeček velký bohém, ona racionální podnikatelka – dva různé světy. Seznámili se v Praze. Babička tam byla v jedné rodině jako… dnes bychom řekli au pair. Chodila na procházky s dětmi a při tom se seznámila s jinou slečnou, sloužící v domě, kde měl dědeček kancelář. Je třeba říct, že babička do dvaadvaceti let neuměla ani slovo česky, protože její maminka byla Němka – za Rakouska-Uherska pašeračka soli na česko-německých hranicích! V místě byl vysokým celním úředníkem jistý Antonín Svoboda, původem z Prahy, který tuhle pašeračku chytil – a bylo z toho čtrnáct dětí! Nejstarší děvče z těch čtrnácti dětí byla naše babička Ema.
Jaká byla babička Ema?
Pro naši rodinu moc důležitá osoba, jež měla velení v povaze. Její maminka byla tak vyčerpaná porody, že se Ema musela starat nejen o sebe, ale i o zbývající děti. V Plané, kde žili, měla kamarádku z lepší rodiny, která měla francouzskou bonu, aby se naučila řeč. Ema si slovíčka opisovala a učila se je při procházkách s kočárem řvoucích dětí, zatímco okolo pobíhal nejmladší bratříček a pokřikoval německy: „Naše Ema bude pást krávy a bude s nimi mluvit francouzsky!“ A právě tehdy, jak říkávala Ema: „… jsem si řekla: Tak to ne! Já vám ukážu!“ Nakonec šla do služby do Prahy, k otcovu bratranci na Klárov. Byla velmi pohledná, takže se brzy dostala do bohaté rodiny ve Vodičkově ulici a na procházkách s jejich dětmi se na Karlově náměstí seznámila se zmíněnou slečnou i s Leopoldem. A když dotyčná za čas řekla: „Ema, my jedeme do Vídně!“, tak babička neváhala ani vteřinu a jela. Byla ještě ve větším domě, projela Evropu, a když za čas kamarádka Michen přišla a řekla: „Ema, jedeme do Paříže!“, tak se Ema sebrala a jela do Paříže. Měla velmi dobré místo a byla v Paříži už dva nebo tři roky, když Michen zase povídá: „Ema, jedeme do Ameriky!“ Ema byla opět ihned pro, ale s tím, že nemůže odjet bez rozloučení s tatínkem. Ten byl jejím miláčkem. Kritická byla k mamince, která se na rozdíl od Emy, zvládající několik jazyků, nenaučila nikdy ani slovo česky. Ema byla velmi prudérní a měla mamince za zlé i to, že měla tolik dětí, a když jsem říkala: „Babičko, na to museli být dva, ne?“, odsekla: „Nebuď nevkusná! Mě neuč znát!“, a tím končila debata, protože o těchto věcech nerada mluvila.
Jak to s tou Amerikou dopadlo?
Nijak! Když se babička přijela z Paříže rozloučit, tak na nádraží postával mládenec Leopold. „Nevím, proč tam ten člověk přišel,“ vyprávěla po letech. „Já mu řekla, že jedu do Ameriky, že tu nezůstávám. Rodiče žili v Táboře a on, že mě doprovodí, ale první, co bylo, když jsme přišli k nám, že se představil, a prý, že jde požádat o ruku slečny Emy,“ vyprávěla babička. Podívala se na něj se slovy: „Já se vdávat nebudu, já jedu do Ameriky!“ Ale v tu chvíli se obrátil její otec na matku: „Vidíš, já myslel, že jednu budu mít zaopatřenou.“ Tenkrát, pokud děvče nedostalo věno, nemělo šanci se lépe provdat, a v téhle rodině bylo těch holek tolik, že si nemohli dovolit všem věna dávat. „Jak tohle otec řekl, pomyslela jsem si, dobře, tak se vdám,“ vyprávěla mi v úctě k rodičům vychovaná babička a Leopolda si vzala.
Kde pak babička s dědečkem bydleli?
Žili v Praze, kde byl dědeček zaměstnaný a kde studoval techniku, ale bydleli v dost stísněných poměrech na Žižkově. Podnikavá Ema si ovšem brzy vzpomněla, že by mohla požádat otcova bratrance, spisovatele Františka Xavera Svobodu, zda by pro Poldu nebylo někde lepší místo. První, na co se pan Svoboda Leopolda zeptal, bylo: „A co děláte?“, na což on odpověděl po pravdě, že je zeměměřič. „Inženýr?“ zeptal se pan Svoboda a dědeček obrátil oči v sloup. Dosud totiž držel Emu v iluzi, že „má techniku“, a teď koktal: „Ne, chybějí mi ještě tři semestry.“ Babička zkoprněla, a když vyšli ven, jen utrousila: „Poldo!? Teď se půjdeš zapsat na techniku a doděláš to!“ A milý dědeček se šel zapsat na techniku. Do toho přišlo první dítě, které celou noc řvalo, on se měl učit. Měli jen jednu místnost. Babička to vyřešila tím, že s dítětem celou noc seděla na pavlači na WC. „Pořád by se jen šmajchloval,“ bručela i po letech, „ale já jsem mu říkala: Máš zápis?!“ A tak dědeček Leopold musel nejdřív na zápis a ona se dívala, jak z dálky mává indexem, že má po zkouškách. A pak teprve… No, dostudoval to a na základě toho přišel do Olomouce, založil prosperující firmu. Měli dvě děti, naši maminku Zdenu a jejího bratra – mého strýce – Ctibora.
Strýcův život v odboji proti dvěma totalitním režimům i jeho smrt na popravišti ve vykonstruovaném komunistickém procesu jsou známy, ale málo se ví o jeho životě předtím.
Ctibor měl vše nalinkováno předem, vždyť to byl syn Emy! Po maturitě na techniku, udělá inženýra a převezme podnik! Jenže Ctibor, než se rodiče vzpamatovali, byl najednou po maturitě v Hranicích na vojenské akademii, což mu Ema do smrti nezapomněla. Maminka v té době končila na gymnáziu a Ema, žena činu, rozhodla, že tedy půjde na techniku dcera. Nic platné, že maminka byla neobyčejně výtvarně i hudebně nadaná, skvělá klavíristka a tatínek si myslel, že půjde na konzervatoř. Ema rozhodla, že Zdena jde studovat na geometra, a ona skutečně vystudovala a promovala v roce 1929 jako první žena v republice v profesi geometra. Mimochodem, do té Prahy s ní šla i babička, protože nebylo vhodné, aby dívka byla na škole sama mezi muži. A tak babička sehnala dědečkovi hospodyni a sama odjela s maminkou studovat do Prahy. Ta se po studiích vrátila do Olomouce a začala přebírat firmu, když tu se náhle objevil mladý důstojníček…
A co Ctibor?
Ctibor byl stále bez souhlasu rodičů na akademii, až jednoho dne přišel od generála list, aby se otec dostavil do Hranic, že jde o vážný kolaps jeho syna. „Ty nikam nejedeš, tam jedu já,“ rozhodla babička. Přišla do kanceláře generála, který se divil: „Milostivá, my mysleli, že přijde pan inženýr.“ „Ne, to vyřídím já! Kde je můj syn?“ On syn byl totiž celý tatínek, velký bohém a po roce ve vojenské akademii zjistil, co to obnáší – dril a tak dále –, a prohlásil, že odchází nebo se zastřelí. Tak ho vojáčci přivedli a Ctibor, když viděl svou maminku, věděl, že je konec. Myslel si, že otce ukecá a ten že ho odtamtud odveze. Maminka k němu přistoupila a řekla: „Borku?! Kdo chtěl do akademie?! Ty jsi chtěl do akademie! Tak se buď zastřel, nebo to dodělej! Na shledanou!“ A strýc Borek akademii skutečně dodělal a zabili ho, bohužel, až komunisti. Za první republiky byl zpravodajec a za války pracoval pro odboj jako agent v Berlíně. Když při útěku do Británie přecházel hranice, byl zatčen a celou válku vězněn. V roce 1945 se pak v hrozně špatném stavu vrátil s americkou armádou do Poděbrad k mé mamince a i díky tomu vznikl v padesátých letech odboj mých bratrů.
Vraťme se ještě k seznámení vaší maminky s tatínkem…
Jak jsem říkala, mladí důstojníci chodili do Národního domu a ona se mu moc líbila. Tradovalo se ale, že k slečně Novákové se nesmí žádný důstojník přiblížit, u ní v rodině že čekají na inženýra! Jednoho dne však dostala slečna Nováková dopis: „Vážená slečno, rád bych se s Vámi sešel, prosím, umožněte mi to!“ To nebylo jen tak, aby se slečna s důstojníkem courala po parku. Ale sešli se, otec se představil a prý: „Slečno, já nemám zájem o dlouhou známost. Chcete si mě vzít?“ Slečna byla paf, protože to nečekala, a nakonec řekla, že ano! Teď šlo o to, předvést ho rodině, a hlavně mamince! Co ta řekne, až přijde Zdena s důstojníkem? Stala se ale neuvěřitelná věc! První, kdo se do něj zamiloval, byla právě Ema, jeho budoucí tchyně! On byl okouzlující charismatický typ, a tak se po velké svatbě v roce 1929 v Olomouci vše prodalo – i firma – a investovalo se jinam. Narodili se dva kluci a třetí byla holka – já.
Jak se zjistil váš zdravotní handicap?
Byl to následek nezjištěné špatné polohy mého tělíčka v mamince. Profesor Zahradníček, osobnost dětské ortopedie, se na mě podíval a řekl: „To bude vozík na celý život, s tím se nedá nic dělat.“ Někdo z jeho kolegů nám navrhl, že na Karlově náměstí je německá dětská ortopedie, ať to zkusíme tam. To bylo ovšem pro mé rodiče nepřijatelné – německý lékař. Pak ale zjistili, že profesor Springer je židovského původu, a tak maminka prosadila, abychom k němu šli. Prohlédl mě a řekl: „Přijďte za dva roky a v osmnácti bude tancovat.“ Od roku 1935 jsem prodělala šestnáct operací a v osmi letech jsem začala chodit. Dětství jsem prožila ve vojenském lazaretu, jímž se klinika stala začátkem čtyřicátých let, když tam Němci posílali z fronty rozstřílené vojáky. Pan profesor mě operoval načerno, přestože věděl, jak jsme perzekvovaná rodina, a šlo při tom o život jemu i nám. Jen díky němu jsem prožila plnohodnotný život a skutečně jsem v těch osmnácti tancovala. Až teď mám potíže s klouby.
Maminku nacisté pustili, když otce popravili?
Zatkli ji proto, aby ho zlomili. Vodili ho k cele, kde maminka byla, kukátkem mu ji ukazovali a říkali, že nás odvezli do Říše na převýchovu.
Zalitovala někdy maminka, že tatínkovi povolila odchod do ilegality?
Nikdy! To ji ani mě v životě nenapadlo! Po otcově popravě matku pustili na týden domů. Pak ji odvezli do Terezína.
Přesuňme se do padesátých let. Vám bylo kolem dvaceti, když bratři odcházeli. Měla jste potuchu o jejich plánech?
Ani v nejmenším, já už byla v Olomouci a s Josefem jsem se setkala naposledy někdy v roce 1953. Začátkem října pak volala maminka, že má starost. Svobodná Evropa totiž hlásila, že z Polska přechází za velmi dramatických okolností asi šedesátičlenná skupina přes Československo a východní Německo na Západ. Já netušila, kolik lidí s bratry šlo, ale i tak jsem věděla jistě, že jsou to oni.
Josefa jste pak viděla až po šestnácti letech, v roce 1969. Neauvažovala jste odejít za bratry na Západ?
Když se jednoho dne naskytla příležitost setkat se s Josefem v Kodani, byl to pro mě, co se týká rozhodování, nejtěžší životní okamžik. Josef zcela jistě počítal, že s ním odjedu do Ameriky, že se do republiky nevrátím. A já se vrátila…
Litovala jste někdy?
Nelitovala! I když to, co jsme zažily s maminkou, bylo strašné. Maminka byla v kriminále a my dostaly právo návštěvy těsně před její smrtí, kdy už téměř nemohla mluvit. Když jsem se k ní naklonila, pošeptala mi jméno spoluvězeňkyně – Antonie Dvořáková – s tím, že ta jí moc pomohla a že pomůže i nám. My jsme na tom s babičkou byly hmotně velmi špatně, ona už nemohla pracovat a já směla dělat jen pomocné laboratorní práce. Jenže nakonec se ukázalo, že ta osoba byla konfidentka nasazená na maminku už v kriminále! Po maminčině smrti začala navštěvovat i nás a tahala z babičky peníze. Nebyla jediná, kdo na mě byl nasazen, ale tuhle se mi podařilo krásně dekonspirovat. My bydlely v Dejvicích a já jezdila na Vinohrady do Státního ústavu pro kontrolu léčiv do laboratoře. Byla jsem tedy celý den pryč a ona k nám chodila, když jsem nebyla doma. Zprvu jsme jí důvěřovaly, když říkala, že byla až do smrti v kobce s maminkou a že jí pomáhala. Babička si ji velice oblíbila a do konce života jí byla nápomocná. Až jednou mě ta ženská vzala k sobě domů do Liboce, kde byly domy příslušníků armády. A tam mně to poprvé sepnulo! Celý byt byl polepený výstřižky Gottwalda, Novotného… no, já byla paf! Ona to začala strhávat a mlít: „To ty děti!“ Měla totiž spoustu dětí. Řekla jsem hned babičce, že k ní už nemám důvěru, že je to divné, kde bydlí a tak, ale babička jí nepřestávala věřit.
Jak se vám podařilo ji odhalit?
Byla jsem doma, nemocná, a ona přišla, aniž to věděla. Měly jsme s Emou byteček, kde bylo všechno slyšet i v pokoji, kde jsem ležela, a tak poslouchám, jak říká babičce: „Musíte mi dát hned peníze pro Josefa, je tady jako chodec špión.“ Byla to chvíle, kdy jsem se rozhodla riskovat. Vyskočila jsem z postele a povídám: „Kdo že tady je, paní Dvořáková? Bratr jako špión? To ovšem musíme hlásit!“ Vrhla se na mě, dala mi facku a začala křičet: „Ty zrádkyně!“ Nedbala jsem a říkám jí: „Jdeme, paní Dvořáková“ – předtím jsem jí říkala Toničko – „to musíme hlásit!“ Samozřejmě že to ve mně pracovalo, proboha, co když je to pravda!? Jenže po tom, co jsem viděla u ní v bytě, jsem si řekla: „Ne, nevěřím jí ani slovo!“
Vběhla jsem do kachlíkárny na Letné (budova ministerstva vnitra; pozn. red.), a když jsem řekla jméno, obrátili všichni oči v sloup. Odvedli mě do kanceláře a předstírali, že mě vyslechnou. Já řekla, že nás navštívila jistá paní Dvořáková, která má kontakt s mými bratry jako agenty, a oni dělali, že to zaznamenávají. Došlo k soudu, kde náš právník zjistil, že její muž, důstojník komunistické armády, defraudoval ohromné peníze. Ona byla dcera předválečného ruského emigranta, bělogvardějce, ale rodina se jí zřekla, když si vzala komunistu, a tak učila na školách, kde kradla peníze pro svého muže. Proto byla zavřená a nasazovali ji k politickým vězňům do cel jako konfidenta.
Říkáte, že jste nikdy nelitovala rozhodnutí zůstat. Rok 1969 byl pro vás tedy zlomový, ale prohlásila jste také, že byl zásadním zlomem i na charakteru naší společnosti. Myslíte si to pořád?
Ano! Víte, já jsem jako dítě prožila nacismus a v dospívání i dospělosti komunismus. Nejsilněji padesátá léta, ale i v nich byla rezidua chování první republiky, jak dokazuje i můj případ poté, co mě zdravotně prověřili a poslali do železáren v Ostravě. Mě, v mém stavu! Každý rok mě zvali na prověrky a nechtěli, abych ve zdravotnictví zůstala. Jednou jsem na ty prověrky jela vlakem a nějaký muž se dal se mnou do řeči. Já mu řekla, jak na tom jsem, a on mi při vystupování v Praze poradil, ať jdu do Státního ústavu pro kontrolu léčiv a tam se obrátím na lékaře ruského jména, že mi pomůže. Ani se nepředstavil a inkognito mi pomohl. Kontakt opravdu fungoval a já do železáren nemusela. Bůh ví, kdo to byl.
Jak jste spokojená s vývojem po roce 1989?
Nejsem. To je to, co říkám. Čím dál od šedesátých let, tím hůř. To je paradox! V devadesátých letech říkali, že to k nápravě bude trvat jednu generaci. Dnes, jestli se to vůbec někdy stane – nechci být pesimistka – ale nevím… dvě, tři? Za to, co se vytvářelo dva tisíce let, myslím morálku společnosti, za to není náhrada. Jen ta výchova v rozpadajících se rodinách… Co pro mě, pro nás, rodina znamenala! Stateční rodiče, kteří nás vychovali v tom duchu, že musíme mít svědomí a být ochotni přinášet oběti… Kdo tak dnes děti vychovává? Na prvním místě je materialismus. A nejen tady! Byla jsem čtyřikrát v Americe a byla jsem moc zklamaná, protože fakt, že se bolševický materialismus spojil s kapitalistickým, to je dost průšvih. Když jsem tam byla v roce 1992, byli jsme já a mí bratři jak dvě planety. Bolševik nejenže rozdělil národy, ale i rodiny. Když jsem tam diskutovala s lidmi na to téma, protože já už ani neumím o ničem jiném mluvit, řekli mi: „No, jak jste si to tam udělali, tak to tam máte.“
A já jim na to říkala: „To nemyslíte vážně!? Chcete mi říct, že parcela uprostřed Evropy s patnácti miliony lidí dělala světovou politiku? Kdo tady vyjednával samet? Vy jste žádnou válku nevyhráli, ani tu studenou! Ani Reagan, ani nadšení Reaganem! Když se sešel v Reykjavíku s Gorbačovem, nějak se domluvili a u nás se založil Prognostický ústav plný bolševiků!“ Říkám to všem, i těm mladým na rovinu: „Kdo byl proti tomu, aby byli bolševici mimo zákon? Havel byl proti tomu!“ Dneska z něj dělají ikonu a nikdo nic o Havlovi neříká.
A co by měli o Havlovi říkat? A kdo? Co by měli vědět?
V Poděbradech na gymnáziu, když já z něj odcházela, s ním bratři bydleli na jednom pokoji v koleji. Ta škola byla zřízena pro děti z rodin perzekuovaných nacisty. On, dnes morální celebrita, nikdy neřekl, že jeho strýc Miloš Havel, majitel Lucerny a Lucernafilmu, dostal po válce takzvaný paragraf, protože se během války stýkal s esesáky. Objevil se v té škole a nikde nepadlo ani slovo o jeho strýci, moc dobře si to pamatuji. A on to klidně přijímal, hošíček ctižádostivý! Já když si na to vzpomenu v té škole… Ani o tom nechci vykládat. Říkám jen zcela otevřeně – jemu šla husí kůže z činnosti mých bratrů? Mně šla zase husí kůže z jeho morálky. Asi tak. Taková je naše západní společnost, a proto říkám, že nechovám velkou naději v to, že má šanci. Od Ameriky až po nás. Bohužel. Abych vám řekla pravdu, já bych nechtěla ani rok nazpět, jsem ráda, že už je mi tolik. Nezávidím té mladé generaci. Je to cynické, ale je to tak.
Co jste si přála změnit po roce 1989? Splnilo se vám něco?
Chtěla jsem exhumaci ostatků maminky z jedné ze šachet hromadného hrobu ďáblického hřbitova v Praze. Začátkem šedesátých let se na tom místě, s tím svinstvem okolo, objevila destička se jménem Pepíček Baumruk s daty narození i úmrtí maminky. Později se vlevo objevil kovový kříž se jménem Josef Toufar, kterého tam bolševici také vhodili. Podle toho jsem poznala, kde ta šachta je. V roce 1990 jsme se s bratry domlouvali na exhumaci, ale nemohli jsme sehnat další pozůstalé a zdálo se nám neetické masový hrob otevírat bez jejich souhlasu. Obrátila jsem se i na město Prahu, že se chceme finančně podílet na pietní úpravě toho místa. Ono pořád ještě vypadalo zvnějšku doslova jako smetiště, zaházené zašlými věnci, květinami a dalším odpadem z hrobů. Ale nic! Obrátili jsme se na Havla a ani neodpověděli! To mu neodpustím! Nechala jsem upravit aspoň část toho místa a rozhodli jsme se, že exhumaci sami neuděláme, když jsme ostatní pozůstalé nesehnali. On totiž prý v roce 1990 věž, kde byl archív, někdo podpálil. Jenže najednou v roce 2014 ukazovali v televizi, že probíhá exhumace kněze Toufara, protože bude jeho svatořečení. Byla jsem otřesena, jak je možné, že nikomu nic neřekli! Volala jsem pana arcibiskupa a ptala se, jak to, že o tom nikdo neví. Odpověděl, že se to netýká místa, kde je maminka, a že páterova rodina i páter Toufar chtěli být důstojně pohřbeni. „To nemyslíte vážně!“ řekla jsem mu. „Chcete mi říct, že ty desítky ostatních chtěly být na smetišti?!“ Udělala jsem tehdy obrovský skandál.
Další pokusy jste vzdali?
V antropologickém ústavu nám řekli, že určení ostatků podle DNA po padesáti letech, kdy jsou smísené i se zemí, je téměř vyloučené, a tak jsme od exhumace ustoupili. Docent Nedoma, vynikající člověk, zorganizoval sbírku, díky níž je místo nádherně pietně upravené, je národní památkou a zvažuje se celková exhumace. Byli za mnou a ptali se mě… ale já nevím. Je to pozdě, jsou tam ostatky neznámých osob, sebevrahů, mrtvol z piteven, jugoslávských a italských partyzánů, padlých za Pražského povstání, popravení, všechno od první republiky přes nacismus i komunismus… Já nevím (zmlkne). Jsou tam symbolicky jména lidí, kteří by tam mohli být, co sehnali v archívech – i Ctibora Nováka, Václava Švédy a Zbyňka Janaty, kteří byli s bratry, ale neví se, zda tam jsou. Když jsme kdysi žádali o Ctiborovy ostatky, řekli, že jsou v anatomickém ústavu a nebudou vydány. Každého června je nyní na ďáblickém hřbitově pietní akce, letos jsem tam byla také. Je to velmi krásně udělané.
Je podle vás současná vlna útoků na evropskou jednotu a tlak na vystoupení země z EU a NATO součástí renesance komunismu a extremistických sil? Co proti tomu dělat?
Jasně že ano! Proto to chtějí rozbít – jsou vychytralí – včetně toho zakrslíka v Kremlu. A docela se jim to daří! Systém „rozděl a panuj“, podle něhož řada blbečků, Klaus i jiní vychytralí, kteří z toho mají, na tu notu hrají a rozbíjejí s tím jeho smradem i ODS. Důležité jsou sdělovací prostředky! Zpravodajství je zbytečně dlouhé a člověk na konci ani neví, co bylo na začátku. Alespoň tištěné se zatím udržuje, člověk má i tady výhrady, ale zaplať bůh! Jen je nutné ten stav hlídat. A to všechno je na mladé generaci!
Máte pocit, že český přechod od komunismu k demokratické společnosti byl chybný?
Bolševici – proto se udrželi už sto let – byli vždy o několik kroků napřed. Je to asi dva roky, kdy mě pozvali do Právnické fakulty v Brně na diskuzi, jestli měli být bolševici po roce 1989 eliminováni. Mimo mě tam byl senátor Štětina, jeho právník, Petr Pithart a sociolog Kopáček z brněnských práv. Při vstupu se mělo na vstupence zaškrtnout ano/ne, a když moderátor výsledek sečetl, ukázalo se, že většina ze čtyř set přítomných studentů byla pro zachování existence komunistů, neboť je to demokratické. V diskuzi byli poslanec Štětina s právníkem pro to, že se měli bolševici zrušit a Petr Pithart, který byl v té době u Havla ministrem, i sociolog Kopáček byli proti tomu. Já tam původně vůbec nechtěla jít a představovat se. Víte já, jakmile řeknu jméno, je to takové... Ptala jsem se pana Pitharta, proč je proti, a řekla mu, že tehdejší rozhodnutí považuji za velkou chybu, která bude mít dalekosáhlé následky. Odpověděl, že si s Havlem mysleli, že komunisté vymřou, a sami se tak eliminují.
„A nebylo to trochu naivní, pane Pitharte? Viděl jste někdy za sto let, co tu bolševici jsou, že by se eliminovali? Oni? Nebylo to přinejmenším naivní?“ Pan Kopáček jen poznamenal, že k tomu nemá co říct, protože to nezažil. Představte si to! To je argument!
Vy se domníváte, že Prognostický ústav nebyl založen náhodou?
No jistě, že ne! Díky tomu ti z Prognosťáku, konkrétně Klaus, mohl začít jezdit a učit se „západnímu kapitalismu“, aby ho tady zavedl. A to se mu opravdu podařilo, včetně pana Babiše, klobouk dolů, a toho ožraly na Hradě! (V době rozhovoru byl prezidentem Miloš Zeman. Pozn. red.) A to mě ti šílenci navrhli, abych si k němu šla pro nějaké vyznamenání! Já jim poděkovala, že nevím, za co bych si ho brala, a ještě k tomu od toho individua. Dali to do tisku a neumíte si ani představit ty telefonáty, co mi přišly. Ale je to prostě tak.
Amerika je naivní. Říkala jsem jim tam: „Buďte šťastní, že jste nemuseli žít v těch dvou totalitách.“ Ale ta zkušenost je bohužel nepřenosná, můžete o tom mluvit pořád dokola, ale zkušenost nepředáte. To říkám i mladým. Když chtějí naslouchat, jsem ochotná s nimi o tom mluvit, ale je to na nich. To, co bylo, by museli zažít, jinak je to nepředatelné. Proto mám ze současné situace vážné obavy a připomíná mi to rok 1948. V devadesátém jsme se sice „reagansky“ domluvili, že to bude nekrvavé, fajn – však tady nikdo nikoho nechtěl vraždit – ale kde byl zločin, musí přijít i trest. To je marné, protože to, co oni udělali, nemá v historii precedens.
Přesto jste řekla, že jste prožila krásné dětství a krásný život, kterého nelitujete.
Já nevím, jestli byl krásný. Já jsem o tom nikdy nepřemýšlela, jestli jsem šťastná. Neznám tyhle pojmy. Já jsem realistka a beru život takový, jaký je.
Zdena Mašínová (*7. listopadu 1933) je dítětem legionáře Josefa Mašína (*1896) a Zdeny Mašínové (*1907). Otec odešel po 14. březnu 1939 do ilegality jako vůdce odbojové skupiny Tři králové (Mašín – Balabán – Morávek). Po zatčení byl v roce 1942 popraven. Vězněna nacisty byla i matka, ale okupaci přežila. Komunisty byla v odvetě za útěk synů Ctirada a Josefa umučena a vhozena do hromadného hrobu. Stejně skončil i její bratr a strýc dětí Zdeny, Ctirada a Josefa Ctibor Novák (*1902). Byl zatčen gestapem, přežil koncentrační tábor, ale nepřežil komunistický proces za útěk synovců. Popravili ho v roce 1955 a urna s jeho popelem je zlikvidována. Bratři Ctirad (*1930) a Josef (*1932) se v dětském věku účastnili protinacistického odboje, za který získali medaili Za chrabrost. Po puči KSČ v roce 1948 zahájili odboj sabotážemi a po popravách čtyř studentů (1949–1950) také ozbrojený odpor. Ke skupině se přidali i Václav Švéda, Zdeněk Paumer a Zbyněk Janata, spolužáci bratrů, a všichni se pak rozhodli pro útěk do západního Berlína. Tam se mimo Ctirada a Josefa probil jen těžce raněný Zdeněk Paumer, Václav Švéda i Zbyněk Janata byli na útěku zatčeni, popraveni a jejich urny s popelem zničeny. Zdena Mašínová v roce 1969 odmítla emigraci a přes fyzické postižení pracovala jako laborantka. S bratry byla v kontaktu zprvu tajně a po roce 1989 je poprvé navštívila v USA. Nadále spravuje morální odkaz i restituovaný majetek rodiny. Letos v říjnu obdržela od prezidenta Petra Pavla státní vyznamenání Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva.
