Papež se setkal s Fidelem Castrem

Papež se setkal s Fidelem Castrem Zdroj: ČTK/AP

MAREK STONIŠ: Je František komunista? A je Kateřina hloupá?

Dvě zprávy, které vypovídají o současném světě více, než ty jiné. A ani jedna se netýká uprchlíků, tunelu Blanka nebo trenek na Hradě.

František Fidel I.

Dnešní Lidovky přinášejí na titulní straně fotografii papeže Františka, kterak se usmívá a drží za ruce Fidela Castra (opravdu žije, a opravdu pořád nosí teplákovou bundu Adidas) během návštěvy Castrova domu na Kubě. Agenturní zpráva hovoří o „důvěrné a velmi neformální atmosféře 30 – 40 minut.“

Není to má církev, není to můj papež. Proto by mi teoreticky mohlo být jedno, co František říká, hlásá a prosazuje. Jenže mi to přesto jedno není. Papežové totiž ovlivňují svět. Ani Františkův nedávný předchůdce na papežském stolci Jan Pavel II. nebyl mým papežem, a přesto pozitivně ovlivnil život nejen můj, ale všech ostatních nevolníků bývalého komunistického bloku. Okamžitě poté, co byl zvolen papežem (1978), stal se pro komunistické pohlaváry světovým nepřítelem číslo 1 (číslo 2 a 3 byli Thatcherová a Reagan), protože jasně pochopil, že lidská svoboda a komunismus jsou neslučitelné. Nejen v rodném Polsku, ale občanům, věřícím i nevěřícím, v celém východním bloku dával svou neústupností naději na změnu poměrů k lepšímu. A stalo se. Komunismus se zhroutil i díky Karlu Wojtylovi.

Upřímně pochybuji, že současný papež František udělil během kubánské mise komunistickému vrahounovi Castrovi tvrdou antikomunistickou lekci a že na něj apeloval, ať se svým bratrem Raúlem ukončí dlouhá desetiletí trvající totalitní experiment na kubánském národě. Františkova témata jsou totiž jiná – vadí mu kapitalismus a apeluje proto na bohaté země, aby se rozdělily s chudými (to chce Fidel taky), bojuje proti globálnímu oteplování (to je Fidelovi asi jedno) a jako správný pokrokový světový vůdce podporuje homosexuály (s těmi má Fidel a jeho režim trochu problém, ale Fidel Františkovi jistě slíbil, že s „tím něco udělá“).

Děkujme osudu, kdo chce, tak Bohu, že v roce 1978 byl zvolen papežem Jan Pavel II. a ne nějaký tehdejší František. Svět by pravděpodobně vypadal jinak.

Postižená politika

Titulní strana Mladé fronty Dnes se pod titulkem Konec zvláštních škol věnuje třaskavému problému: Poslanci schválili zrušení „praktických škol“ (což je eufemismus pro zvláštní školy) a rozhodli o tom, že 23 tisíc žáků s lehkou mentálním postižením, kteří je až dosud navštěvovali, integrují do normálních základních škol. Ministryně školství Valachová je nadšena – aby ne, když její programovou prioritou při nástupu do funkce bylo ukončit údajnou vzdělávací diskriminaci Romů a sociálně znevýhodněných dětí. Takže poslanci odhlasovali dobro a nezamýšlené důsledky toho dobra na sebe nenechají dlouho čekat – nezvladatelné a asociální děti ze zvláštních škol budou terorizovat zbytek třídy, učební látka se bude logicky přizpůsobovat jejich tempu a erudovaných pedagogických asistentů, kteří by měli postiženým v „normálních“ třídách pomáhat, bude zoufalý nedostatek. Krom toho na školách vzroste šikana. Valachová slibuje miliardy z evropských fondů i novou prováděcí vyhlášku, které ústy paní ministryně „přinese další podpůrná opatření, jak individualizovat výuku“.

Speciální pedagogové kvůli překotnému zrušení zvláštních škol uspořádali petici, protože se mimo jiné bojí, že tímto opatřením „stát vychová jen další generaci, která bude závislá na sociálních dávkách.“

Jakoby speciální pedagogové netušili, že státu, respektive antidiskriminačním morem postiženým politikům typu Valachové, o nic jiného nejde.