Vilu navrhl brněnský architekt Germano Wanderley

Vilu navrhl brněnský architekt Germano Wanderley Zdroj: Jakub Hloušek

Vila byla dokončena roku 1892
Ve zdi u kostela svatého Jiljí je zasazen renesanční náhrobek Gregoria Palmy. Doprovází ho příběh nešťastné lásky.
Hrobka rodiny Langerů
Svitavskému náměstí vévodí radniční věž se zlatým půlměsícem a hvězdou.
Původně románskou baziliku kostela svatého Jiljí zcela pohltila barokní přestavba
11
Fotogalerie

Prokletou vilu továrníka Langera doprovází hrůzný příběh. Teď se v architektonickém skvostu konají svatby

Svitavský továrník Julius Langer patřil na sklonku předminulého století mezi klíčové osobnosti tamní smetánky. Svůj úspěch i bohatství rád dal okázale najevo. Jenže za zdobenou fasádou vyšperkované noblesní budovy se odehrává příběh bezskrupulózního dravce, jehož hvězdnou kariéru odstartoval nemilosrdný podraz.

Prorocká slova

Langerova cesta k výsluní je na hony vzdálena legendě o chudém chlapci, z něhož se nadlidskou pílí stal milionář. Naopak silně připomíná Klondike našich devadesátých let. Julius Langer nejprve vlastnil menší dům. Následně přemluvil místního váženého, zámožného statkáře Tempese, aby se společně vrhli do velkého podnikání. Tempes patřil ke klasickým venkovským poctivcům, kteří nejlépe rozuměli půdě, dobytku a gruntu. Kromě zemědělství též velice úspěšně obchodoval se dřevem. Tempes svěřil Langerovi vedení veškerého účetnictví a správu financí. Avšak ze společníka se vyklubal vykuk, který Tempese chytře obral a přivedl úplně na mizinu. Ostatně Langer se s tímto podfukem ani netajil. Konce soudních tahanic se utrápený Tempes už nedožil. Krátce před skonáním prý pronesl, že podvod Langerovi přinese akorát neštěstí. Následující události ale prvně signalizovaly pravý opak: v rámci vyrovnání Langer triumfálně odkoupil bývalý Tempesův statek. Ten nařídil zbořit. A na jeho místě si nechal vystavět nejluxusnější vilu tehdejších Svitav. Jen místní kostelník jednou při běžném hovoru s vdovou po Tempesovi zaznamenal prorockou větu, prý vyslovenou úplně bez zlého úmyslu - „V tamtom domě se nikdo z Langerů šťastně nedočká konce svého života!“

Série úmrtí

Předpověď vdovy se přesně naplnila. Ani Langer si nového domova příliš neužil a brzy po zlomu milénia zemřel ve Vídni. O pár let později ho následovala jeho manželka. Místem skonu se rovněž stala vídeňská nemocnice. Patnáctiletá vnučka Julia Langera pak podlehla tyfu v penzionátu u Drážďan. A Langerův vnuk Erich počátkem první světové války nepřežil následky zranění. Už tehdy se začalo po městě šuškat, že Langrova vila i jeho rodina, jsou prokleté. „Korunní princ“ a dědic dřevařského impéria – Robert Langer, tak ještě za života přišel o svoje děti. Poté většinu majetku prohýřil a prohrál. Vilu prodal roku 1930. A krátce nato taktéž umřel. I jeho manželka dožila mimo rodinnou vilu, která se již za druhé světové války stala majetkem města. Nyní její zrekonstruované reprezentativní interiéry v sobě skrývají obřadní síň. Tudíž lze dovnitř volně nahlédnout. Dobovou atmosférou dýchají lesklé dekorativní lustry, jemné štuky i nástropní malba nad schodištěm. K vile volně přimyká rozlehlý a krásně upravený Park Jana Palacha.

Mše mrtvých i žhavá ruka

Definitivní tečku tragické pouti Langerů představuje monumentální hrobka na čestném místě svitavského hřbitova, která se tyčí v první řadě hned za kostelem svatého Jiljí. Tato nejstarší městská svatyně se stala dějištěm trojice pověstí, při kterých naskočí husí kůže. Traduje se, že jednou kolem Dušiček byl zdejší kněz po půlnoci náhle vzbuzen podivným prosebníkem, aby se rychle vydal za umírajícím. Duchovní mu vyšel vstříc. Předtím si ale ještě chtěl v kostele vyzvednout propriety. Jak byl překvapen, když místo temného interiéru spatřil chrámovou loď zalitou tlumeným světlem! A uvnitř seděly lidské postavy, v nichž kněz dobře identifikoval zemřelé občany města. Vždyť mnohé znal ještě za jejich života a po smrti jim sloužil pohřební obřad. Kromě „mše mrtvých“ se kostel stal dějištěm dalšího tajuplného úkazu: před pár sty lety objevili dělníci v korouhvi věže schránku, která obsahovala bílý plátěný šátek s černým otiskem lidské ruky. U něj se ještě nacházel vzkaz, že duše jisté Anny byla díky modlitbám její snachy Dorothei vysvobozena z očistce. A coby poděkování i varování ostatním, poslala tak vzkaz z jiného světa, přičemž do Dorotina šátku otiskla žhavou ruku.

Tur ve znaku

Poslední pověst připomíná událost, kdy kněz zničehonic během kázání pronesl, že „Budín je osvobozen od Turků“. Po mši si ale tuto větu vůbec nepamatoval. Ovšem za necelý týden se do Svitav dostala zpráva o opětovném dobytí Budína císařskými vojsky. Turecké války zároveň připomíná půlměsíc umístěný na špici radniční věže. Tam byl instalován po výpadu osmanských vojsk do nitra Moravy. Ta se tehdy dostala až k hradbám Svitav a oblehla je. Neprodyšně uzavřené obyvatele sužoval hlad. Ze zásob jim už zbýval jen starý tur. Měšťané nebohé zvíře porazili. A vzápětí mu odřízli hlavu, kterou na různých místech zvedali nad hradby. Nájezdníci se tak mylně domnívali, že uvnitř města přežívá stádo dobytka, tudíž se jim nepodaří nebohé Svitaváky vyhladovět a brzy s nepořízenou odtáhli. Od té doby hlava tura zdobí městský znak.