Oáza Dúz: Tuniskou bránu do největší pouště světa každoročně roztančí Mezinárodní saharský festival | Reflex.cz
nahoru
Lidé a země | Magická zima v Rakousku

Oáza Dúz: Tuniskou bránu do největší pouště světa každoročně roztančí Mezinárodní saharský festival

Magdalena Bánská23. října 2019 • 07:20
Oáza Dúz: Tuniskou bránu do největší pouště světa každoročně roztančí Mezinárodní saharský festival

Každý rok v zimě ožije na čtyři dny malá tuniská oáza Dúz náporem tisíců návštěvníků ze všech koutů severní Afriky a arabského světa. Láká je sem Mezinárodní saharský festival, který patří k nejpopulárnějším na kontinentě. Oáza Dúz, široko daleko proslavená svými datlovými palmami, se na festival připravuje celý rok.

Malé autobusové nádraží praská ve švech. Celé rodiny přijely s několikadenním předstihem, aby našly volná místa v hotelu, ubytovaly se u známých nebo prostě u někoho ve městě. Čtyři dny v roce je každý dům otevřen návštěvníkům, kteří si po náročném dni festivalových radovánek chtějí užít beduínské pohostinnosti.

„Bydlím tu u příbuzných,“ říká dvacetiletá Rawza. „Jsme velká rodina. Příbuzenstvo z otcovy strany žije v sousední oáze. V Dúzu bydlí strýc s tetou, bratranci a sestřenice. Část z nich žije občas ještě na poušti. Já tomu moc nerozumím, zvlášť nechápu bratrance, jsou stejně staří jako já, ale oni to prostě milují. Odmalička se strýcem jezdili na poušť a pár dní tam vždycky přespali. Ve městě jsou celí nesví. Jeden z nich bude dokonce závodit na velbloudu, je moc dobrý, i když letos má prý velkou konkurenci.“ V městečku je cítit zvláštní slavnostní atmosféra. Stánky na tržišti se od rána zaplňují různobarevným kořením, unikátní beduínskou keramikou, koberci a hlavně lahodnými průhlednými datlemi. Zvedá se slabý větřík, který rozsévá zrnka písku všude po okolí. Datlové palmy ve vánku tiše šumí. Začíná první den festivalu. Všichni s napětím očekávají, až se na hlavním náměstí roztančí a rozezpívají členové desítek souborů ze všech koutů severní Afriky, Blízkého východu a zbytku světa.

Brána do Sahary

Dúz je malé městečko ležící v jihozápadní části Tuniska v provincii Kébili (Qibili). Obklopují ho nekonečné písečné duny a datlová oáza, největší v zemi. Na jednoho obyvatele městečka připadá z celkového počtu dvanácti tisíc datlových palem rovných dvacet pět. Město bylo založeno Araby ve 12. století, na křižovatce karavanních cest napříč Saharou. Jeho zakladatelé putovali severní Afrikou, šířili islám a svoji kulturu. Oáza Dúz se postupem doby stala symbolem saharské kultury a začalo se jí přezdívat „Brána do Sahary“.

Ve městě a jeho okolí žije početný nomádský kmen Marázígů, čítající padesát tisíc lidí. Příslušníci kmene jsou potomky starého kmenového uskupení Banú Sulajm, jehož původním domovem byl Arabský poloostrov. V 8. století kmen opustil oblast dnešní Saúdské Arábie a přesunul se na území Egypta a Libye, odkud ve 13. století doputoval až do Tuniska. Kultura a folklor tohoto nomádského kmene se staly inspiračním zdrojem saharského festivalu a celé folklorní tradice regionu.

Tanec koní i vlasů

Na hlavní náměstí za hlasitého řinčení tradičních hudebních nástrojů přicházejí první folklorní skupiny z Egypta, Súdánu, Libanonu, Jordánska, Tuniska, Libye, Maroka a dalších zemí. U kašny předvádějí rozjásanému davu své taneční a pěvecké umění.

„To je Suád,“ představuje mi Rawza svoji kamarádku. „Známe se odmalička. Už ses byla podívat na výstavě obrazů a fotek, které jsou v kulturním domě? Ne, tak tam musíme zajít, a také na četbu poezie, tam bude celá moje rodina. Strýc je básník.“ Ve městě se toho ale děje víc: za chvíli začíná tematická diskuse o dialogu mezi civilizacemi a náboženstvími. Zlatým hřebem dne bude ale defilé všech souborů a večer vystoupí tradiční tuniské taneční soubory.

Proplétám se mezi lidmi a fascinuje mě nadšení, se kterým sem všichni přijeli, a láska k tradici i poezii. Malí kluci postávají na kraji náměstí, natahují se, aby alespoň něco málo z té podívané zahlédli, a sborově si recitují přes tisíc let staré básně.

První skupiny účinkujících se daly do pohybu a směřují společně s diváky k opravdové bráně do Sahary, na prostranství zvané Hniš, kde končí město a otevírá se širá poušť. Nekonečný obzor písečných dun se stane malebnou kulisou pro závody velbloudů (mdawrí), velbloudí zápasy či závody psů saluk, což je nejstarší známé plemeno domestikovaných psů. K vidění budou i řemeslnické dílny beduínů a stanové tábořiště (duár), kde se návštěvník seznámí s každodenním životem beduínů. Na programu jsou také scény z tradiční beduínské svatby, dále tanec mužů (majází), dívčí tance vlasů (nachane) a tanec koňů.

Průvod prošel městem a kolem datlových zahrad směřuje až na jeho konec, kde se tyčí obrovská brána s betonovou zdí, za níž už je jen širé, písečné nic. Za zdí se skrývají tribuny otevřené přímo do pouště. Tanečníci elegantně proplouvají branou, diváci však narážejí na překážku v podobě vojáků a ostrahy festivalu. Teď půjde o to, dostat se co nejdříve dovnitř a sehnat slušná místa. Cizinci a novináři mají trochu nespravedlivě protekci a mohou jít postranním vchodem. Dav se stále zvětšuje a bude trvat dlouho, než všichni projdou kontrolou. Rodiny s malými dětmi neváhají a u silnice v trávě si rozprostřou deky a vybalí svačiny. Začíná velký festivalový piknik.

Až pozdě odpoledne se většina dostává na prostranství Hniš, kde se už prohánějí jezdci na velbloudech. Ti, na které již nezbyla místa, si přinesou dlouhé žebříky, aby z nich sledovali festivalové klání. Policie se je však snaží dostat dolů.

„Několik lidí se tu už zabilo,“ říká mi jeden z hlídkujících policistů. „Není nic výjimečného, že v zápalu nadšení a fandění spadnou dolů. Na jedné straně je vyženeme, ale hned se objeví na druhé. V příštích letech chceme rozšiřovat tribuny, rok od roku je o festival větší zájem.“

Na tribunách to zatím vře. Ti, co ukořistili dobrá místa, se bojí zvednout a pozdravit známé, aby jim je zatím někdo jiný neobsadil. Největší nával je však u zátarasů, které oddělují prostor pro diváky od závodiště. Boj o místa v prvních řadách je nelítostný. Rawza utíká k příbuzným stojícím co nejblíže závodišti. „Dneska má rozjezdy bratranec Sulajman, chci ho vidět,“ vysvětluje.

Počátky festivalu

Festival byl založen v roce 1910 jako „Slavnost velbloudů“, při které se pořádaly oblíbené velbloudí závody a další populární hry. Po vyhlášení nezávislosti Tuniska na Francii v roce 1967 se uskutečnil první slavnostní ročník festivalu. Mezi otce zakladatele patřil i významný tuniský spisovatel a literární kritik Mohammed Marzúkí (1916–1981), na jehož počest byl v Dúzu otevřen kulturní dům nesoucí jeho jméno.

Zde se recitují staroarabské básně slavných beduínských básníků a současní autoři měří své síly v různých literárních disciplínách. Soutěží například ve skládání básně na dané téma. Forma verše přitom musí vycházet ze starých básnických předloh, jako je kasída, jejíž součástí je milostný úvod nasíb, dále třeba popis přírody či velblouda wasf nebo jiné básnické formy, jako je satyra hidžá´ nebo elegie marthija. V letošním roce bylo hlavní básnické téma „Smysl pro čest, hrdost a šlechetnost u beduínů“.

Konec dne, počátek festivalu

Nad prostranstvím Hniš pomalu zapadá slunce. Na oázu se snáší chladná noc. Zpátky do města procházíme s Rawzou zase skrz palmové zahrady, které jsou slabě osvícené lampami, zato hvězdy magicky září. Za hodinu jsme v kulturním centru, kde už na pódiu tančí tuniský soubor za doprovodu tradičních hudebních nástrojů. Kolem pódia se tísní desítky mladých kluků a v euforii se do rytmu svíjejí společně s vnadnou tanečnicí. Rawza se usmívá: „Tamhle je soused, kamarád Sulajmana a tamhle toho kluka taky znám! Tohle je pro ně největší zábava, diskotéky tu nejsou, to by museli jet do většího města. Občas sem přijede nějaký soubor, ale to není tak často.“ Po patnácti minutách tančí celý sál, staří si alespoň podupávají na místě nebo mávají rukama a tleskají. Hlavou mi vibrují různé melodie, míhají se barvy a tváře, první den festivalu skončil a další tři jsou přede mnou.

Třetí den festivalu bylo první kolo závodu velbloudů a čtvrtý den finále. Rawzin bratranec, Sulajmán, závod nevyhrál, byl až třetí. Ale i tak na něho byla rodina pyšná. Mezi beduíny totiž platí, že je důležité prokázat odvahu a statečnost, ne za každou cenu zvítězit.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:

Magdalena Bánská




Diskuse ke článku

 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země