Šamani z ostrova kouzel aneb Desetidenní cesta do džungle za indonéským kmenem Mentavajců | Reflex.cz
nahoru
Lidé a země | Magická zima v Rakousku

Šamani z ostrova kouzel aneb Desetidenní cesta do džungle za indonéským kmenem Mentavajců

Andrej Horváth21. října 2019 • 07:10
Šamani z ostrova kouzel aneb Desetidenní cesta do džungle za indonéským kmenem Mentavajců
foto: Andrej Horváth

Bum, bum – ťuk, ťuk. Hluboký pronikavý zvuk se šíří džunglí. V korunách stromů vyrušil hejno ptáků, podezřívavě se kolem sebe ohlížejí i opice. Šaman rytmicky bubnuje dřevěnou holí o dutý pařez. Oznamuje kmeni, že ulovil kance a večer bude hostina. Jdeme tedy na návštěvu…

Kmen Mentavajců žije hluboko v pralese na indonéském ostrově Siberut. Samozřejmě nezná moderní komunikační prostředky, jako třeba mobil. Jeho členové zato spolehlivě rozeznají, který šamanův rytmus co znamená. Kdy bude hostina a kdy zase pohřeb.

Po řece proti času

Prodavač na okraji vesnice skládá na zem velké papírové balíky plné zboží. Rýže, těstoviny, balená voda a konzervy s tuňákem. Poslední nákupy před tím, než opustíme civilizaci. Čeká nás desetidenní cesta hluboko do džungle za kmenem Mentavajců, a většinu potravin si proto musíme vzít s sebou. Domácím neseme kávu, cukr a tabák. Doufáme, že nás přijmou mezi sebe.

Dostat se k tomuto přírodnímu národu je možné jen po řece, která se klikatí přes deštný prales až do středu ostrova. Motorová kanoe snadno rozráží vodu, ale je třeba dát pozor na ostré pařezy stromů, jež nebezpečně vyčnívají nad hladinou. V džungli to překypuje životem. Barevní exotičtí ptáci zpívají, žáby skáčou z větve na větev a bujné zelené větve stromů se naklánějí až k říčním kamenům.

Skutečně náročná část výpravy začíná až na pevnině. Půda se monzunovými dešti rozmočila a boříme se po kolena do bahna. Teplota ve stínu dosahuje čtyřiceti stupňů Celsia a vlhkost vzduchu je téměř stoprocentní. Přes divoký porost se prosekáváme mačetami, místy je však cesta tak zatopená, že se brodíme po pás ve vodě. Zdá se, že problémy s tím nemá jen náš nosič, který je na podobné podmínky zvyklý a náročný terén zdolává bosý.

Upíří zuby

V prvním domě nás vítají bratři Amandír a Abanbuna. Zda jsou to jejich skutečná jména, je však sporné. Průvodce upozorňuje, že domácí jména cizincům prozradí jen zřídkakdy. Znát něčí jméno totiž pro přírodní kmeny znamená získat nad ním magickou moc. Oba bratři jsou navíc šamany. Starají se o blaho klanu: zahánějí zlé duchy a léčí.

Podobně jako ostatní muže i jejich těla zdobí obrazce, jež se tetují tradičním, velmi bolestivým způsobem. Barva se dostává pod kůži těla ručním klepáním po jehle. Některé znaky mají skrytý význam. Například každou tečku na stehně získají muži po porážce opice, a tetování tak odráží jejich lovecké schopnosti.

Abanbuna říká, že takto se tetoval jeho otec i jeho předkové. „Syn, který studuje ve vesnici, už ale tetování nemá. Mladí se tradicím brání. Myslí si, že jsou velcí muži, ale bolesti se bojí a jejich lovecké schopnosti nestojí za moc,“ dodá. Tetování mají i některé ženy, ale v menším rozsahu, obvykle na předloktí rukou a vrchní části dlaní. Příslušnice kmene měly ještě donedávna odhalená prsa, ale dnes už obvykle nosí tričko. Staré ženy mají přední zuby vybroušené do ostrých špiček jako tesáky šelem, ale pro nedostatečnou hygienu je mají značně prořídlé.

Mentavajci žijí po staletí stejným způsobem. Domy na kůlech si stavějí z dřevěných desek, střechu z palmových listů. Nejoblíbenější částí příbytku je velká veranda spojená se společenským prostorem, kde muži a ženy sedávají dlouhé hodiny, debatují nebo se věnují každodenním pracím. Stěny zdobí fetiše ulovených zvířat – lebky, peří či kosti. V zadní části je kuchyně a ložnice. Na malou a velkou potřebu chodí místní do lesa. Pod domem a v jeho okolí pobíhají slepice a prasata. První, co v domě překvapí, je nepříjemný zápach všude kolem.

Džungle ti dá všechno

Amandír nás vzal na průzkum džungle. Hledá ságový strom, z jehož dužiny se vyrábí pokrm podobný našemu chlebu. Jeho nezpracované jádro mají v oblibě i domácí zvířata. Amandír je nadmíru spokojený, v kořenech stromu našel jako bonus mohutné červíky, kteří se na slunci nevábně kroutí. Později je napíchne na prut a opraží na ohni. Nemají téměř žádnou chuť, ale jsou vydatným zdrojem bílkovin a domácí si jimi rádi zpestří poměrně monotónní stravu. Šamani nejedí jen ještěrky a želvy, protože je považují za nečistá zvířata.

Z jiného stromu Amandír zase nařeže kusy kůry, z níž si domácí vyrábějí látku na zahalení bederní části těla. Kůru jemně odděluje od pařezu, aby měla všude stejnou tloušťku. Pak ji dřevěným kolíkem zpracuje, propláchne v řece a nechá na slunci vyschnout. Výsledný produkt se téměř vůbec neliší od pevné látky. „Vše, co potřebujeme, najdeme v džungli. Muž musí umět přežít s holýma rukama. Sekera a mačeta jsou ale dobré věci. Někteří mají doma i pušku,“ říká Amandír.

Mentavajci

O lidech z kmene Mentavajců se toho ví poměrně málo. Vědci předpokládají, že na Siberut přišli ze sousední Sumatry pět set let před naším letopočtem, ale jejich skutečné kořeny jsou neznámé. V bahnité džungli chybějí kameny, z nichž by vyrobili kultovní předměty, a dřevo ve vlhkém prostředí rychle hnije. Je proto téměř nemožné v jejich životě datovat jakékoliv historické milníky.

Domácí se sdružují do klanů, takzvaných UM, ale domy jsou od sebe vzdáleny i půl hodiny chůze. Kmen nemá žádnou oficiální hierarchii, hlavní slovo mají obvykle šamani a staří lidé. Sňatky jsou dohodnuté, muž za ženu platí a ta zase musí být z jiného klanu, aby nedocházelo ke genetické degeneraci.

Mentavajci se živí především lovem. Na zabití zvířete používají luk a šípy natřené jedem. Vyrábějí se z několika ingrediencí, které po smíchání navzájem chemicky reagují a výsledkem je smrtící látka. Jed se při dotyku s krví dostane do srdce a způsobí jeho okamžité zastavení. Je nepsaným pravidlem, že muži by se z lovu měli vrátit s kořistí, ideálně s opicí. Těch už je ale na ostrově stále méně, a lovecké výpravy proto prodlužují i na několik dní.

Pocta duchům

Občas se lovcům podaří ulovit divoké prase. Šaman Teutagougou z vedlejší vesnice měl sice štěstí, nemusel použít zbraň, zvíře vběhlo do nastražené pasti, v klanu ho přesto oslavují jako hrdinu. Lebku zvířete šaman upraví tak, aby ji mohl vystavit na čestné místo. Provádí při tom mnoho rituálů. Domácí vyznávají animismus a věří v sympatetickou magii založenou na principu, že podobné přitahuje podobné. Lebky ulovených zvířat tak mají přitáhnout lovecké štěstí i do budoucna.

„Na jedné straně domu jsou lebky domácích zvířat, která jsme chovali a usmrtili. Na druhé straně jsou zvířata ulovená v divočině. Ta mají vyšší hodnotu a zaslouží si větší úctu. Jejich duch nebyl zkrocen člověkem,“ vysvětluje Teutagougou.

Z chyceného divočáka se těší celý klan, lovec se totiž o kořist musí podělit spravedlivě se všemi členy. To je důvod, proč šaman tuto zprávu šířil bubnováním. Maso se vaří nad ohněm v dutých bambusových větvích. Večer se v domě sejde celý klan na hostinu a šaman lov zakončí vzýváním duchů a poděkováním. Píseň se naučil od svého otce a ten zase od dalších předků.

Čaroděj říká, že zlí duchové mají červenou barvu. Džungle je jich plná a pozor je třeba si dávat zejména v noci, kdy démoni získávají sílu. Domácí svou víru nazývají Sabulungan. Každá část přírody má svůj ekvivalent v duševním světě, s nímž lze navázat kontakt. Šamani své následovníky školí už od dětství: vysvětlují jim, které rostliny mají léčebný účinek, jak stopovat zvěř a správný postup provádění rituálů.

Boj o přežití

Mentavajci jsou k cizincům obvykle přátelští. Pokud nemají neodkladnou práci, a práci lze téměř vždy odložit, sedí na verandě celé hodiny a kouří. Vdechovat kouř z tlustých balených cigaret dokáží se zjevným požitkem nepřetržitě téměř celý den. Alkohol ani jiné drogy obvykle neužívají.

Život tohoto přírodního kmene však nebyl vždy bezstarostný. Muži zmiňují příběhy svých otců, když během druhé světové války přišli na ostrov Japonci a bez milosti vraždili místní kmeny a vypalovali jejich obydlí. „Lidé se museli schovat hlouběji do džungle. Mnozí ale nepřežili. Ostrov je malý a není se kam schovat. Nepřátelé však rychle zjistili, že tu nic není, vlhké a deštivé prostředí jim nedělalo dobře. Nechali nás na pokoji a odešli,“ vzpomíná Abanbuna na slova svého otce.

V současnosti se Mentavajci potýkají s indonéskou vládou a nadnárodními společnostmi. V džungli roste mnoho vzácných dřevin, z nichž se vyrábí drahý nábytek, a vláda proto tlačí na místní, aby prodali část lesů. Deštný prales se každým rokem zmenšuje v celé Indonésii. Domácí a zahraniční společnosti s vidinou zisku také kácejí původní stromy a místo nich vysazují palmy na výrobu oleje. Mizí tak celé ekosystémy, na pokraji vyhynutí jsou i mnohé živočišné druhy.

Tradiční život Mentavajců ohrožuje i rozšiřující se turistický ruch. Na Siberut zatím moc cizinců nejezdí. Když už, jsou to surfaři, kteří chtějí pokořit divoké vlny na panenských plážích ostrova. Najdou se však i agentury organizující výlety za kmeny. Většina turistů ovšem navštíví jen osady na okraji pralesa, jež zájemcům za poplatek předvádějí zlomek svého původního života, který však už dávno není autentický.

Kdo chce navštívit skutečné šamany, dodnes žijící bez elektřiny hluboko v džungli, musí si najít místní spojku se znalostmi oblasti a místního jazyka. Kromě toho je třeba také podniknout výpravu v náročných podmínkách džungle, jež běžné turisty spolehlivě odradí. Nedělejme si ale iluze: ostrov je malý, technické vymoženosti se nezadržitelně šíří a zájem o adrenalinové výlety narůstá. Dá se tak očekávat, že i kmen Mentavajců postupem času pohltí moderní svět a šamani budou kmen svolávat na hostinu mobilním telefonem.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:

Andrej Horváth




Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země