Stačí koupit letenku a nebát se, protože není čeho, říká cestovatel Kryštof Paleta | Reflex.cz
nahoru
Lidé a země | Magická zima v Rakousku

Stačí koupit letenku a nebát se, protože není čeho, říká cestovatel Kryštof Paleta

Honza Čermák25. září 2019 • 06:50
Stačí koupit letenku a nebát se, protože není čeho, říká cestovatel Kryštof Paleta
foto: Petr Florián

S čerstvým titulem bakaláře vyrazil ve třiadvaceti sám do světa. Za cíl si nevytyčil objevit Ameriku jako jeho slavný jmenovec, ale hnaly ho jiné pohnutky. Tvrdí, že důležité je vydat se na cestu. Všechno ostatní už nějak dopadne.

Měl jsi cestování vždycky v krvi?

Když jsem byl malý, moc prostředků na nějaké velké cestování nebylo. Snad proto jsem inklinoval ke knížkám o digitálních nomádech a hrozně mě lákalo je jednou následovat – cestovat, objevovat a zároveň u toho pracovat. V roce 2015 jsem vyjel v rámci programu Work & Travel do Jižní Karolíny dělat plavčíka. Za vydělané peníze jsem pak podnikl roadtrip po západním pobřeží USA.

Kdy přišla myšlenka pojmout to ve větším měřítku a na delší dobu?

Když jsem dodělal bakaláře, ponoukal mě bratranec, abych vyrazil za dobrodružstvím. Leželo mi to v hlavě, až jsem si řekl, že se prostě hecnu a vyrazím na delší dobu, bez plánů a s jednosměrnou letenkou. Často jsem o tom četl a chtěl to zažít. Za měsíc už jsem letěl.

Co na to říkali rodiče? Sám na dlouho do světa…

V tomhle mám velké štěstí. Od rodiny cítím obrovskou podporu, nikdo mě netahá domů nebo neříká, abych se usadil a zůstal tady dělat něco pořádného, protože oni vědí, že mě to teď baví a chci to dělat. Stejně mám svoji hlavu. A myslím, že už si i docela zvykli.

Měl jsi aspoň nějaký hrubý plán, nebo jsi nechával všechno otevřené?

Měl jsem jenom jednosměrnou letenku do Kambodže. A věděl jsem, že určitě nechci na Šrí Lanku a na Bali, protože tam jezdí všichni. Měl jsem sice určitou představu, ale ta se průběžně měnila. V podstatě každý týden. Vždycky jsem někoho potkal a dostal další tip. Takže to bylo hodně spontánní.

Proč zrovna Kambodža?

Když jsem byl v Thajsku, kdosi mi radil, že bych měl zajet ještě do Kambodže, že je skvělá. Nahrávalo tomu i počasí.

Vyrazil jsi úplně sám. Jaké to bylo? Zažil jsi smutek a strach?

Bylo to super. Strach se nedostavil, ale občas se mi samozřejmě zastesklo. Nebo jsem měl chuť zajít si s kamarády na pivo. Občas mě napadlo i to, že by bylo fajn mít vedle sebe nějakou drahou polovičku, ale to bylo jenom jednou za čas. Daleko víc v prvním půlroce. Pak už jsem si zvykl. Jsem extrovert a potkával jsem lidi, s nimiž jsem pak trávil nějakou dobu, často to byli Češi, kteří mi tak aspoň částečně domov nahrazovali. Rodný jazyk a stejný smysl pro humor jsou prostě na samotu dobrý lék.

Do začátku jsi měl padesát tisíc korun, takže luxus jsi asi nevyhledával.

Přesně tak. V mém věku chce člověk zažít dobrodružství, ale to podle mě zažije na cestách právě tak, že se uskromní. Díky tomu jsou zážitky autentičtější a silnější. V pozdějším věku už člověk zřejmě očekává trochu větší standard. Věděl jsem, že mi peníze vystačí jen na nějakou dobu, takže jsem se musel časem poohlížet i po nějaké práci.

Pustil ses do toho hned za začátku?

Kambodža pro mě byla taková destinace na rozkoukání. Musel jsem si plně uvědomit, co se děje, že jsem sám na cestě, poprvé sám a jako batůžkář, potřeboval jsem si nějak ujasnit, s jakým cílem do toho všeho jdu. Přiletěl jsem tam v únoru, takže první dva týdny jsem si dost užíval i samotné teplo, hlavně na ostrovech s krásnou modrou vodou. Jednou jsem na pláži lítal s dronem, když ke mně přišel nějaký pán a začal si se mnou anglicky povídat. Po chvíli jsme zjistili, že jsme oba Češi. Janek mi nabídl, abych za ním přijel do Číny, kde bych mohl učit angličtinu s tím, že by mi na začátku pomohl.

Takže další cesta vedla do Číny?

Tehdy ještě ne. Přes zastávku v Kuala Lumpuru jsem se přesunul na Šrí Lanku. Po dvou týdnech na jihu jsem se domluvil s kamarádem, který se staral o resort na severním konci ostrova, že mu za byt a stravu budu pomáhat. Náhodou se tam objevil jeden jogín se svým guruem. Jógu jsem chtěl dlouho vyzkoušet, tak jsem se k nim přidal. Moc jsem si to užil, navíc jsem i změnil stravovací návyky. Začal jsem vnímat jógu jinak, než je u nás zvykem. Je to několik pilířů, jež dohromady dávají smysl, zatímco u nás je to spíš taková hromadná protahovací prostituce, jak říkal onen guru. Hodně mě to zklidnilo, uvědomil jsem si, jak funguje moje tělo, jídlo, spánek, určitý režim.

A přitom jsi původně na Šrí Lanku nechtěl…

A to mi do toho ještě napsala kamarádka, že letí na Bali, jestli bych se k ní nepřipojil. Předsudky šly stranou a já za ní vyrazil. Dneska nedám na Bali dopustit. Lidi tam prostě jezdí z osvědčených důvodů – panuje tam opojná atmosféra, lidi jsou moc milí, náklady jsou pro nás relativně nízké. Do toho holky, surfování, jídlo, čerstvé ovoce. Nějaký čas jsem strávil s Čechy, kteří tam podstupovali detox. Pak už ale byl čas vydat se někam dál, takže teď už došlo na Čínu, kam jsem doputoval přes Singapur a Hongkong. Díky Jankovi jsem měl hned zázemí a kontakty, takže za tři dny už jsem mohl pracovat. Záhy jsem zjistil, že si nemám jak prodloužit víza. Zmínil jsem se o tom na Instagramu, načež mi jeden můj follower napsal, ať za ním přiletím na Nový Zéland, že mi nějak pomůže. Souhlasil jsem pod podmínkou, že mi zajistí práci. Druhý den jsem letěl.

Zůstaňme ještě chvíli v Číně. Pro mě to byla hodně rozporuplná země, plná kontrastů. Jak moc jsi ji stihl poznat?

Bydlel jsem na jihu v Tung-kuanu, ale i tak jsem zažil největší kulturní šok za celou dobu. Nikdo ti nerozumí! Mně se navíc rozbil telefon a já se neměl jak dovolat Jankovi. Myslel jsem si, že ho tam prostě nějak najdu, jenomže pak jsem zjistil, že to město má přes osm milionů obyvatel. Díky další náhodě se to nakonec vyřešilo. Oni jsou místní vlastně hodní, ale až když s tebou dokážou komunikovat a trochu se s nimi poznáš. Samozřejmě jsem bojoval s jejich návyky typu mlaskání a chrchlání i s tím, jak vypadá jejich jídlo. Nicméně bych se tam chtěl určitě někdy vrátit.

Pak tedy přišel Nový Zéland?

Bydlel jsem ve městě Tauranga na Severním ostrově, na farmě u místních, takže jsem se mohl dozvědět dost věcí o běžném životě. Celkem jsem tam strávil dva měsíce. Částečně sběrem kiwi, na dva týdny jsem si pak půjčil auto a objel část ostrova. Výlet jsem zakončil utkáním v ragby mezi Austrálii a All Blacks, což pro mě bylo trochu zklamání. Na vyprodaném stadionu pro padesát tisíc diváků totiž panovalo téměř stále skoro hrobové ticho.

Oproti Číně to asi musel být antišok.

To rozhodně. Po pěti měsících v Asii už jsem se i dost těšil na tu „naši“ civilizaci. Asie je chaotická, často narazíš na nepořádek. Obecně mi to nijak zvlášť nevadí, ale měl jsem chuť si aspoň na chvíli užít svět, na jaký jsem zvyklý. Nejdůležitějším pro mě nakonec bylo setkání s tím úplně neznámým klukem, jenž v Česku pracoval v marketingu, o němž jsem neměl ani páru. Ale jak jsme pracovali rukama, měli jsme spoustu času si povídat a já se hodně dozvěděl. Takže i tentokrát to pro mě nebylo ani tak o zemi samotné, jak o mně a lidech, které jsem potkal.

Koho jsi potkal pak?

Psal mi kamarád, že letí na Bali. Takže jsem se tam vrátil, abych se zase ohřál s tím, že po měsíci se posunu do Austrálie. Jenomže: někam přiletět, sehnat si práci a trochu cestovat – to už jsem znal a už mě to nikam neposouvalo. Rozhodl jsem se tedy, že ještě víc rozjedu vlastní projekt „Cestology“. Kromě standardního obsahu jsem tam potřeboval dostat i nějaký produkt. Na Bali jsem začal s náramky, což pro mě byla úplně nová zkušenost, protože to už se jednalo o podnikání se vším všudy. Na Bali jsem tedy zůstal o něco déle, a když se projekt rozjel, začal jsem uvažovat, kam dál.

A co rozhodlo o dalším směru cesty?

Hodně mě lákala Jižní Amerika. Abych dodržel směr cesty ze západu na východ, zajistil jsem si let přes Los Angeles. Tam jsem znal jednoho kluka, který točí videa na YouTube. Když jsem k němu dorazil, zrovna u něj bydlel DJ Wich a další kluci, pro něž natáčel klip. Pokračování na jih jsem tedy odložil. A ozval se mi kamarád z Vancouveru, kterému jsem dlouho sliboval, že za ním přijedu. Těžko by se našla lepší příležitost, takže místo na jih jsem odletěl na sever, kde už vládla vánoční atmosféra. A já měl náhle pocit, že ta cesta už mi dala všechno a že nastal čas vrátit se na nějakou dobu domů.

Co ti tedy ta cesta dala?

Ta cesta byla vlastně spíš o mně. Považoval jsem ji za určitý restart, během něhož si chci uvědomit, co chci, jestli se mám pustit do určitých projektů. Potřeboval jsem se osamostatnit, být sám sebou, nastavit si hodnoty. Vyzkoušet si věci, o nichž jsem do té doby jenom četl – podnikání, jóga, změna stravovacích návyků… Žít stylem „teď, nebo nikdy“. Nebylo to tak, že bych měl v každé zemi nějaký konkrétní cíl. Ono to vždycky všechno nějak spontánně vyplynulo. Samozřejmě jsem chtěl i něco zažít, ale rozhodně jsem nebyl tím typem cestovatele, co si koupí průvodce a objíždí pamětihodnosti. Doteď jsem se ani neoznačoval za cestovatele, ale za turistu. Při dalším cestování se chci víc zaměřit na samotné země a lidi. A taky ještě víc na lokální gastronomii.

Tvrdíš, že cesta byla hlavně o tobě, ale dal bys dohromady pár míst, která tě dostala?

Určitě se mi líbily čajové plantáže Lipton’s Seat na Šrí Lance. To místo mělo zvláštní atmosféru. Bali je pro mě spíš o lidech, kteří jsou hodní a usměvaví, žádné konkrétní místo na tomhle ostrově říct neumím. Strašně se mi líbil Vancouver a Britská Kolumbie jako taková, třeba Squamish Valley. V Kambodži bylo zase nádherné moře a pláže. Krásným zážitkem byl světélkující plankton. A pak Nový Zéland, hlavně Port Jackson na Koromandelském poloostrově, kde člověk hledí na konec světa, kde jako první v daný den vychází slunce. Navíc jsem tam byl mimo sezonu, takže úplně sám.

Jaký máš ohlas na svůj projekt? Uživíš se s ním, nebo budeš muset zase hledat brigády?

Není to na žádné vyskakování, ale už se to nějakým způsobem dostalo mezi lidi. Ve světě influencerů se mi moc nelíbí, když je to hlavně o komerci. Od začátku bylo mým záměrem, abych svoje fanoušky inspiroval. Aby z toho, co dělám, měli pocit, že to můžou udělat taky. Dneska už mi řada lidí píše, že na základě mých videí skončili v práci a vyrazili do světa. To je pro mě pocit k nezaplacení. To, že dokážu někomu otevřít oči nebo ho nakopnout, aby udělal něco, co stejně udělat chce, jenom k tomu potřebuje impulz, je něco, co mě žene dopředu ze všeho nejvíc.

Jaký máš vzkaz pro lidi, kteří by tě chtěli následovat?

Spousta lidí nad tím moc přemýšlí a hledají v tom vědu. Podle mě si stačí koupit letenku a nebát se, protože není čeho. Vždycky to dopadne dobře. Nepotkal jsem člověka, jenž by toho litoval.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:

Honza Čermák




Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země