Miloticím se říká „slovácká Paříž“ - v módě krojů udávaly styl celému kraji.

Miloticím se říká „slovácká Paříž“ - v módě krojů udávaly styl celému kraji. Zdroj: Karel Kita, Natálie Kitová

Před samotným obřadem se u rodičů ženicha i nevěsty prosí o svolení a požehnání. Součástí je vynášení vína a koláčů.
Oblékání nevěsty. Zvlášť babička se starala, zda sukně nejsou moc krátké...
Jak pokračovalo odpoledne, šlo se k muzice, načež se svatebčanům vyhlásila večeře, po které nevěsta odstrojovala stromek a posílala výslužku.
Svatební strom je ověšen spoustou cukrovinek a má údajně magickou moc... Kdo prý k němu přivoní, omládne a uzdraví se.
Rekonstrukce svatby se podle paní Smolákové musí ukazovat, aby tradice přetrvala. Ona sama má, jak říká, folklor doslova „v krvi“.
6
Fotogalerie

Za zvukem moravských svatebních tradic aneb Na slovácké veselce v malebné vesničce Milotice

Byla to odjakživa nejslavnější událost rodiny i vesnice. Trojí ohlášky, trojí zvaní, svatební strom, hostina a slavnostní kroj nevěsty a ženicha… „Vitajte na slovácké svaťbě v Miloticích!“

Dohoda zněla moc pěkně. Svatba bude naprosto autentická, takže jestli si ji chceme nafotit, do krojů se oblékneme i my. Fotografové jako by se pro kroj narodili, mě nakonec odvaha nadobro opustila. Ten místní, jihokyjovský kroj má totiž snad nejkratší sukni v republice, a navíc ji povážlivě zvedal vítr. Pokud ale do Milotic přijedete vy, rádi vás tu do krojů obléknou.

Milotice mají dva hlavní orientační body. Kostel Všech svatých, kolem kterého místní navigují cizince, a milotický zámek, jenž vypadá tak pohádkově, že v jedné (Za humny je drak) hraje hlavní roli. Vesnice roku 2009 a součást mikroregionu Nový Dvůr má úctyhodnou historii, lemovanou osmičkami. Tedy pokud vynecháme první zmínku o Miloticích z roku 1341 a založení kostela ve 13. století, k jehož faře se přifařily i obce Vacenovice, Ratíškovice a Dubňany. Do roku 1648 se na hospodaření Milotic podílelo celých sedmnáct majitelů, než se panství stabilizovalo příchodem rodu Serényiů. Karel Antonín Serényi je zodpovědný za současnou podobu zámku, která tak pěkně vypadá na svatebních fotkách, a jeho budovatelský přístup je vidět na každém kroku. Francouzská zahrada, oranžerie, bažantnice nebo místní konírna pro dvaatřicet koňských favoritů tehdejšího hraběte. Ardenší hřebci měli k dispozici neobyčejný luxus, unikátní brod se stále čistou vodou a osobního malíře pana Hamiltona. Jejich portréty můžete vidět na stěnách zámku.

Život vesnice poznamenal i konec patrimoniální vrchnostenské správy roku 1848 a přechod panství do majetku hrabat Seilernů v roce 1888. Říká se, že Karel Seilern byl oblíbený, podporoval Čechy, místní školu a zemědělství a každé ráno prý vytruboval árie z oken zámku. Údajně měl i zvláštní libůstku: navléknout se do šatu prostého lidu a inkognito pozorovat cvrkot.

V roce 1948 byl zámek zpřístupněn veřejnosti, a i když se vám z něj dnes nebude chtít ven, určitě to udělejte. Půl kilometru od Milotic je přírodní rezervace Písečný rybník a o pár kilometrů dál zase poslední zbytek stepí na jižní Moravě - rezervace Horky. A kdyby to nestačilo, kousek po výjezdu z Milotic leží v kopci její druhá část: areál vinných sklepů Šidleny. Devětaosmdesát hektarů vinic, více než dvě stě vinných sklepů, z nichž nejstarší z nich pamatuje rok 1800. Mimochodem Miloticím se říká „slovácká Paříž“ - v módě krojů totiž udávaly styl celému kraji. A celé Slovácko bylo navíc vyhlášeno vítězem Evropské destinace nejvyšší kvality Eden 2011.

Strom lásky

Svatba byla naplánovaná na neděli, generálka a zdobení svatebního stromu o den dřív. Během tří hodin se musí sehrát rituály, zasahující minimálně do dvou dnů. V historii se milotické svatby konaly zásadně v úterý, aby svatebčané do nedělní mše vystřízlivěli a byla hojná účast.

Zatímco se ještě stavěly kulisy, paní Kundratová, projektová manažerka Milotic, blaženě čichala k perníčkům na svatebním stromě, jednomu ze symbolů dávných obřadních jídel. Téměř v každém kraji na svatbách nikdy nechyběla slepice, symbol plodnosti, případně kontroverznější stínání kohoutů (nebo jejich mlácení cepem), obřadní kaše, kde počet zrnek krupice evokoval počet dětí novomanželů, a nevěstin koláč velikosti kola od vozu, bohatě zdobený. V Miloticích ho nahradil právě „strom lásky“. Býval ověšený spoustou cukrovinek a uvádí se, že vršek borovice přinášel starší mládenec, družky ho opentlily stužkami a strom pak předávala křtící nebo biřmující kmotřenka, dodnes důležitá osoba, sedávající pod svatým obrazem.

Svatební strom měl magickou moc. „Stařec-li se k němu nakloní a ten stromek ovoní, na líci má ruměnec jako zdravý mládenec. Přivoní-li stařenka, je z ní mladá panenka, a když mladá panna, která stůně, zakusí té mocné vůně, nejen se hned pozdraví, ale také v krátkém čase za hodného muže vdá se.“ praví se. Důležitý byl i ekonomický přínos stromku. „Rozdávalo se odspodu, čím se šlo navrch stromku, tím byly symboly větší, pro ty nejbližší. Ti na oplátku vraceli peníze a tak to trvalo celé odpoledne,“ vysvětluje Jaroslava Kundratová a doplňuje, že přesnou délku svatby limitovalo i jídlo samotné. „Jak sa dojedlo, tož sa šlo domů.“

A když už jsme u toho jídla, Slovácko má samozřejmě bohaté portfolio specialit založených na tom, co v minulosti dávala zahrada, pole, les a v okolí řeky Moravy i voda. Skoro všude na Slovácku stál na zahradě ořešák, jabloně, keře rybízu a angreštu, hrušky a švestky. Ty popadané se vypálily, zbytek se svařil na povidla. Pomalu, za stálého míchání, ve velkém a často v širší společnosti. Les dal houby, pole na Slovácku jáhly, ječmen, žito a pšenici, takže kromě posvátného chleba se z pšeničné mouky vařily buchty babovice, béleše, lokše, šlišky nebo skládanky. V tradičních recepturách figurují i další sladké pokrmy: sladká bída, laty, patenty, erteplová (bramborová) máčka, bramborová hnětka s povidly a slavnostní vdolečky nebo koláčky, velká svatební delikatesa.

Z bramborového těsta se kuchtily ovocné knedle, z luštěnin speciality s kroupami, zvané svadba, manželstvo nebo šumajstr. Zelenina byla zastoupena hlavně mrkví, petrželí, vodnicí a kvakou (tuřínem) a na zimu se nakládalo zelí, jako ostatně všude v zemi. Maso (hovězí a vepřové) bylo spolu s vejci a máslem určeno hlavně na prodej a přivýdělek, pro domácí potřebu muselo stačit mléko, syrovátka, kyška a tvaroh. Přímo na Kyjovsku bylo proslulé pěstování okurek, rajčat, fazolí, dýní, řepy, kukuřice a vinné révy. Ne nadarmo mají Milotice hrozen ve znaku, spolu s korunovaným Pegasem.

„Čí je to svatbička…“

Generálka začala přesně a zkoušel se každý detail. Naposledy totiž proběhla rekonstrukce tradiční svatby před osmi lety, a pravá nefalšovaná krojovaná svatba dokonce v říjnu roku 1985. Tenkrát se ženil Ladislav Lunga a do kroje ho prý přemluvila manželka. Dnes hraje roli družby a v neděli ještě roli kněze. Obojí sehrál s bravurou, se kterou sbírá i kyjovské kroje. Jeho sbírka je největší v republice.

Generálka se musí obejít bez kapely, a tak všechno předzpívává paní Smoláková. Nápad rekonstrukce slovácké svatby je právě z její hlavy. „Došla za mnou, abychom svatbu dělali,“ vypráví Jarmila Fridrichová, ředitelka Kulturního klubu Milotice. „Všechny objela, přemluvila, napsala scénář a skoro rok svatbu připravovala.“ Anna Smoláková, jak sama říká, „byla odmalička ve folkloru“. Chodila do kroužku jako většina místních dětí, do kroje se oblékala i na mši a folklorní geny vlastně i dědila. „Maminka dělala nápovědu v ochotnickém divadle a v rodině byl farář, který hrál na housle a založil cimbálovku,“ říká.

Rekonstrukce svatby se podle paní Smolákové musí ukazovat, aby tradice přetrvala, a tak bedlivě kontroluje každé slovo všech svatebčanů včetně nevěsty a ženicha. Pro ty dva je krojovaná svatba tuplovanou generálkou. V srpnu je čeká svatba pravá, ale bez krojů. „S krojem by to nebylo výjimečné, v kroji jsme pořád,“ vysvětluje volbu svatebních šatů Jana Kristová, budoucí nevěsta. O krojích ví své i Ondřej Neduchal, tedy ženich, jehož rodiče si na slovácké svatbě zahrají… rodiče ženicha. Pan Neduchal starší navíc vede sedmnáctičlenný mužský sbor, se kterým každý týden vystupuje, takže u něj o trémě už nemůže být ani řeč.

Na zkoušku se přišel podívat i místní páv (normálně pozoruje auta od informačního centra), zvědavě natahoval krk a bylo mu úplně jedno, že začíná poprchávat. Myslím ale, že k obloze vzhlížel úplně každý a se stejným přáním: aby v neděli nepršelo. Prosba byla vyslyšena. Všechen déšť spadl v sobotu po zkoušce, což zvlášť oceníte, když jedete na vypůjčeném kole pár kilometrů do místní restaurace.

Oblékání nevěsty

Na nedělní oblékání nevěsty dohlížela maminka, sestra a babička. „Dýcháš?“ ptaly se nevěsty při utahování zástěry. „Dýchám,“ odpověděla a dodala: „Otevři dveře do průvanu.“ Obléknout se do všech vrstev svatebního kroje dá totiž pěkně zabrat. Černá sukně, bílý tilangrový fěrtúšek, bílá kordulka, na hlavě svatební pentlení a myrtový věneček, široké rukávy, které jsou tak naškrobené, že šustí jako papír. Ne nadarmo paní Kundratová pořádá kurzy péče o kroj, protože na každou etapu existuje přesný recept a „mladí se musí naučit udržovat kroj“.

„Nejsou ty sukně krátké?“ komentovala babička délku (sukně se zkracovaly během 20. století), ale byla vzápětí uklidněna: „Babi, jsou mladé a svobodné.“ Nevěsta každou etapu zkontrolovala ve velkém zrcadle, než vyřkla ortel: „Može být.“ My vetřelci jsme ani nemukali, zčásti také proto, že maminka výborně napekla.

Oblékání ženicha bylo o poznání kratší. Za širůček vonička z rozmarýnu, kosárek (čím větší, tím lepší) a do jeho oblékání se prolínaly pokyny: „Zavažte se!“ a jim podobné, protože do krojů se oblékala celá rodina. Ale to už byla venku slyšet muzika. Byl čas na milotické svatební tradice.

V minulosti mělo všechno pevný řád. Námluvy a troje ohlášky v kostele. Ty se nikdy neměly konat v době postu, adventu a těsně před sklizní. Po druhé ohlášce následovalo první, nejdůležitější zvaní hostů. „V úterý vás ode svitu budou čekat ve svém bytu, abyste jich k sňatku provodili a tam se za ně pomodlili. Pak abyste seděli, při svatebním veselí.“ Druhé zvaní se konalo ráno před svatbou a třetí před svatební hostinou. V předvečer svatby nastalo loučení se svobodou, tedy „svíca“, které mělo i organizační charakter, a pak už nezbylo než čekat na ráno, které začalo odprošením ženicha. „Nežli z domu vykročíme, jednu věc si vyprosíme, která panu ženichovi nad zlato a stříbro hoví, věc ta jestliže poklad sladký, požehnání otce, matky.“

Po rodičovském požehnání se odehrávalo podobné odprošení v domě nevěsty, vynášely se koláče a víno, připínaly se svatební voničky a žehnalo nevěstě. „Dej ti Pán Bůh, dcero milá, abys povždy šťastná byla.“ A pak nezbylo než vykročit k chrámu Páně, „zbožně ruce spjaté na snoubence pamatujme, milosti jim vyprošujme“.

Po oddavkách se každý svatebčan musel vyplatit, říkalo se tomu „zatahování“, průvod pak pokračoval zpět k domu ženicha, budoucímu společnému bydlení novomanželů, a následovalo předávání svatebního stromu. Od ženicha si hosté odskočili domů. Důvody byly dva. Převléknout se do svátečního k obědu a zkontrolovat hospodářství.

Během hostiny obsluhovali mládenci, kuchařky připravovaly jídlo a ke každému chodu se říkala veršovaná říkání a také přípitky. Kolik mládenců a družiček, tolik přípitků. Jak pokračovalo odpoledne, šlo se k muzice, načež se svatebčanům vyhlásila večeře, po které nevěsta odstrojovala stromek a posílala výslužku. A téměř posledním krokem dne bylo symbolické čepení nevěsty, podle přesného rituálu za plachtou. Nevěsta vyměnila věneček za čepec. Všechny kroky měly svoji logiku a symboliku, a na svůj folklor, o kterém místní mluví jako o znovuzrození, jsou tu pyšní. „Muzikanti, hrejte!“

Děkujeme Jaroslavě Kundratové, Anně Smolákové, všem svatebčanům i místním a Simoně Nyklové.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: