Oblast Manáslu se nachází ve střední části Nepálu, na odlehlém severu blízko tibetských hranic. V roce 1998 bylo území o rozloze 1663 km2 prohlášeno za rezervaci.

Oblast Manáslu se nachází ve střední části Nepálu, na odlehlém severu blízko tibetských hranic. V roce 1998 bylo území o rozloze 1663 km2 prohlášeno za rezervaci. Zdroj: Jana Troupová

Praméndra, Man Bahadur, Čhétu a Sadžun - to byli moji společníci na česko-nepálském výšlapu kolem Manáslu.
Lidé v oblasti kolem Manáslu mají tvrdý život. Přesto se jim na ošlehaných tvářích zračí úsměv mnohem častěji než u nás, v evropských zemích.
Žije zde 9000 obyvatel, což činí necelých 5,5 obyvatele na km2. Většina obyvatel pracuje na svých políčkách.
Ve všech průvodcích se píše, že kuchyně je pro „bílé“ zakázaná místnost, že by ji pak místní museli znovu vysvětit. Já ale měla volný přístup.
Na dvoutýdenním treku stojí za to udělat odbočku k nádherným opuštěným jezerům.
7
Fotogalerie

Trek okolo nepálské hory Manáslu aneb Výšlap Himálajem plný vřelých návštěv a přátelských setkání

Vydala jsem na na odlehlý trek do velehor - já jako jediná Evropanka a se mnou čtyři Nepálci. Právě díky nim jsem se dostala tam, kam běžný turista není vpuštěn: do kuchyní vonících kouřem, do nitra nepálských rodin.

Společně s Praméndrou, třicetiletým snědým mladíkem s širokým rozpláclým nosem, balíme naše věci, zatímco Man Bahadur a Čhétu vaří vodu na čaj a ovesnou kaši. Sadžunovi kaše moc nechutná. Tento věčně vtipkující pohodář, který v Káthmándú kromě hraní karet vyrábí sošky Buddhy pro turisty, jí v podstatě jen rýži. I když s sebou máme papiňák (nemohla jsem uvěřit, když ho včera Man Bahadur vylovil ze svého koše), uvařit dhálbát v nadmořské výšce 4500 metrů by bylo opravdu obtížné a zdlouhavé. Comandor, jak jsme Sadžunovi říkali, si tedy raději balí cigaretku. Chystáme se na náročný výšlap.

Oblast Manáslu leží ve střední části Nepálu, na odlehlém severu blízko tibetských hranic. V roce 1998 bylo území o rozloze 1663 km2 prohlášeno za rezervaci. Ze západu navazuje na region Annapúren, ze severu ho objímá Tibetská plošina, z východu a jihu pak distrikt Górkha. Žije zde 9000 obyvatel, což činí necelých 5,5 obyvatele na km2. Většina z nich pracuje na svých malých políčkách, často v neuvěřitelných výškách a sklonech. Na malinkých terasách s hrubou zemí pěstují hlavně rýži, ve vyšších oblastech pak brambory. Ze zvířat chovají jaky, kozy, koně, slepice.

Mnoho mužů v sezoně odchází za prací nebo během zimních měsíců migrují s karavanami mul. Hlavní etnická skupina, Bhótijové, dodnes žije tradičním způsobem života, minimálně ovlivněna věcmi z jiné civilizace. I ostatní Nepálci žijící ve střední a jižní části země je vnímají jako velmi odlehlý a specifický kmen. Bhótijové obývají údolí řeky Budhígandakí, region nazývaný také Nupri („západní hory“), a jsou přímými potomky tibetských imigrantů. Jejich jazyk, styl oblékání a zvyky jsou výhradně tibetské. Sami jsme mluvili s mnoha uprchlíky, kteří se po čínské invazi do Tibetu rozhodli svou vlast opustit. Jejich děti a v mnoha případech již i vnoučata našly nový domov právě v oblasti Manáslu.

U nepálského stolu

Společnost mých nepálských kamarádů mi na treku dávala výhody blíž poznat lidi žijící vysoko v horách, v nejzapadlejších vesnicích. Ve všech průvodcích se například píše, že kuchyně je pro „bílé“ zakázaná místnost, že by ji pak místní museli znovu vysvětit. „No to jsem nikdy neslyšela,“ zasmála se bezzubá stařena ošlehaných rysů a vpustila mě přímo k ohništi. Vařila dhálbát, pokrm skládající se z rýže, čočkové polévky a brambor smíchaných s trochou zeleniny.

Místní lidé vlastně nic jiného nejedí, a totéž platilo během treku i pro nás. Rýži jsme si polévali čočkovou „polévkou“ a pravou rukou jsme pak vše patlali dohromady a vkládali do úst. Stoprocentní bio/ekostrava, velmi chutná, ale po několika týdnech už se mi trochu zajídala. „Proč se na mě paní tak směje?“ zeptala jsem se přítele. „Pozoruje, jestli umíš jíst rukou. Říkala, že dole prý jedí lidi lžící, ale to se jí nelíbí,“ vysvětlil mi anglicky Praméndra. „Umím, umím,“ kývala jsem na ni a demonstrativně si strkala opatlané prsty pravé ruky s hrudičkami rýže do pusy. Rodina se mohla potrhat smíchy.

Po jídle jsme popíjeli horkou vodu, já dostala protekčně čaj s mlékem - cizinci mají občas příjemné výhody. Na oplátku jsem dala malé holčičce jménem Kamala českou nutelu. Myslela jsem, že sní i plastový obal, s jakou rozkoší vše poctivě jazýčkem dostávala z vaničky. Seděli jsme i s celou rodinou okolo ohně a ušmudlané děti usínaly zabalené v ještě špinavějších a zakouřených dekách. Snažila jsem se vnímat jejich rozhovor, co mi mé základy nepálštiny stačily. Zbytek mi překládal Praméndra.

Rodina byla nadšena z každé mé nepálské věty. Spát jsme šli ale brzy. Zaprvé nikde nebyla elektřina a za druhé dřeva na udržování ohně dlouho do noci nebylo nazbyt. Po nebezpečně rozviklaných schůdcích jsme vyšplhali na půdu domku. Škvírami mezi prkny v podlaze (některé byly tak velké, že by se tam vešla i noha) procházel štiplavý kouř z kuchyně, od kterého mi hned začaly slzet oči. Po vyčerpávajícím dni jsem ale kouř nekouř usnula jako nemluvně. Ráno jsme se vzbudili napůl uzení, přesto byl nocleh přímo u místní rodiny příjemnější a zajímavější než ve stanu.

Jízda na střeše

Trek okolo hory Manáslu (8156 m n. m.) byl až do roku 1991 pro turisty přísně uzavřen kvůli blízkosti tibetských hranic. Samotný trek včetně přechodu sedla Larkja (5106 m n. m.) se dá zvládnout za dvanáct až čtrnáct dní (pokud vše včetně aklimatizace probíhá v pořádku), ale byla by škoda nezabrousit do okolních údolí, osamocených vesnic, klášterů a nevidět nádherná opuštěná jezera. Nejlepší doba, kdy se do této úchvatné oblasti vydat, je od konce září do konce listopadu. V tomto období je zde nejméně srážek a nejvíce slunečných dnů. V průběhu listopadu je už ale větší zima a také hrozí, že průsmyk Larkja bude hodně zasněžený a přechod bude velmi obtížný, nebo přímo nemožný.

Z Káthmándú je možné se dostat malým autobusem až do Samari Bhandžjáng, malého městečka distriktu Dhading. Odsud se již dá vydat pěšky na cestu. My jsme však chtěli ještě ušetřit kroky a energii a svezli jsme se ještě menším autobusem až do vesnice Arughát Bazár. Jízdu však doporučuji pouze otrlým - oproti této zaprášené klikatici mi bolivijská „cesta smrti“ přišla jako dálnice. Už na nás navíc nezbylo místo uvnitř autobusíku a my museli celou cestu strávit na střeše. Dobrodružství se tak záhy změnilo v boj o holý život.

Snažili jsme se nespadnout hluboko do údolí a zároveň si na kovových rourách zachovat alespoň části sedacího svalstva. Nejvíce mě překvapil jeden stařík, který náruživě debatoval s Praméndrou. V jedné vesnici hbitě seskočil ze střechy a asi o hodinu později se k nám zase přidal. Prý to vzal zkratkou… Rozhlížela jsem se ve snaze onu zkratku v okolním terénu najít. Marně. Vtom jsme najeli do obrovské díry a auto se nebezpečně naklonilo nad sráz. Pro jistotu jsme se ke kovové konstrukci přivázali lanem a přicvakli karabinami. Do Arughát Bazáru jsme dorazili jako šedivé, upocené a rozlámané bytosti.

Zdolání průsmyku

Jsou čtyři hodiny ráno. Sbalili jsme stany a uklidili papiňák z včerejší večeře. Pomalu se tedy vydáváme zdolat průsmyk Larkja v nadmořské výšce 5106 metrů. Zpočátku stoupáme po kamenech a suti. Okolo se rýsují obrysy pětitisícovek, za kterými se na obě strany schovávají šestitisícovky. Sedmi- a osmitisícovky jižním směrem jen tušíme. Míjíme zamrzlé jezírko, začíná svítat. Za chvíli bychom měli narazit na ledovec, který nás dovede až do průsmyku. Jde se mi výborně. Sama bych nevěřila, že jsem před několika dny prodělala otravu žaludku a nemohla jsem vůbec chodit. K místnímu doktorovi ve vesnici Philim mě donesli na zádech. (Pan doktor byl opravdu úžasný, i když se natolik styděl, že mě zastaralým stetoskopem poslouchal přes fleecovou mikinu…) Tamní léky, Praméndrova péče a touha pokračovat mě ale rychle postavily opět na nohy. Man Bahadur mi první den po nemoci nesl batoh - zvládal tak více než 40 kilogramů! Heroický výkon s přihlédnutím k terénu a jeho vyzáblé postavičce.

Pokračujeme ve výstupu. Začínám tušit, že něco je špatně. Přestávám cítit prsty u rukou a šíleně se mi motá hlava. Nechápu to, aklimatizace přece proběhla v pořádku. „Tady máš, vezmi si mé rukavice,“ říká Sadžun a obětavě si sundává teplé palčáky. Pomalu postupujeme dál. Já si však snad každou minutu musím sednout a odpočinout, přičemž se snažím dostat krev zpět do prstů. Techniku mám již z jiných pobytů v horách vyzkoušenou, a tak po počáteční bolesti už zase cítím prsty. „Didi,“ slyším jakoby zdálky Praméndru, „dej mi svůj batoh.“

Nemám sílu protestovat. S prvními slunečními paprsky se můj stav ale rapidně zlepšuje. Dělám první snímky a užívám si nádheru ledovce a neskutečně krásných výhledů. Asi by to chtělo už cepín a mačky, ale zatím je povrch natolik zmrzlý, že to při nižším sklonu nebezpečné není. Problém nastane spíše až při sestupu, který má být na druhé straně sedla pěkně ostrý a vrchní sníh i led bude v odpoledních hodinách rozbředlý. S tím si teď ale moc hlavu nelámu a hltám každý okamžik stejně jako každý lok řídkého vzduchu.

Vrchol sedla již nemůže být daleko, teď se ale pro změnu dělá nevolno Praméndrovi. Skoro nepostupuje, a co chvíli se musí posadit. Myslím, že dokonce zvrací. „Jsi v pořádku?“ otáčím se a křičím na něj. Neodpovídá. Sestupuji tedy k němu a jen velmi pomalu postupujeme společně kupředu. Za chvíli nejde ani to, a tak se rozhoduji nést mu batoh. „Na to zapomeň,“ chrčí, ale dál nemá sílu protestovat. Konečně vidíme modlitební praporky. Desítky pestrobarevných vlaječek popsaných mantrami se třepotají a „modlí“ ve větru a vítají nás v průsmyku Larkja. Zvládli jsme to! Nádhera. Rozdávám českou čokoládu svým kamarádům. Za chvíli již společně navazujeme modlitební praporky k ostatním. Rychle se jich chopí vítr a už se za nás modlí. Asi to působí. Jsme opravdu šťastni.

Bez lékařů a učitelů

Každý den našeho treku byl jiný a něčím zvláštní. Při denních pochodech jsme si popovídali s každým, koho jsme na cestě potkali, to byla taková příjemná společenská povinnost. Člověk se tak například dozvěděl, kde jaká mula spadla do propasti, že se ve vedlejším údolí staví cesta a kolik tam už při neskutečně nebezpečné práci zemřelo mladíků! Jednoho dne jsme potkali učitele z Káthmándú, který zde žije již patnáct let. Pozval nás k sobě domů. Popíjeli jsme sladkou kořeněnou masálu a on nám vyprávěl o zdejším životě vysoko v horách.

Hodně lidí tady má zdravotní problémy, většinou způsobené špatnou (nebo spíše žádnou) hygienou a místnostmi plnými dýmu. Nejen děti mají silný kašel či problémy se zrakem. Dodnes nezapomenu na malého klučinu z vesnice Džagat, který měl nejspíše již šedý zákal v levém oku. Do paměti se mi vryla i stařena, kterou v náročném terénu traverz nad bouřící řekou nesli na nosítkách k doktorovi. Slabounká žena již vykašlávala krev. Diagnóza? Pokročilá tuberkulóza. Tato nemoc je zde velmi rozšířená. Měla jsem velké pochybnosti, zda jí v Arughát Bazáru, až se tam za pět dní náročné chůze dostanou, vůbec budou schopni pomoct. O hnisavých nedoléčených ranách na prstíčcích i v obličejích malých dětí ani nemluvím.

Navštívili jsme také místní školy, jestli se tak holé kamenné místnůstky dají nazývat. Nečekala jsem zázraky, ale třicetiprocentní docházka, téměř žádné pomůcky, tmavé místnosti a jediný učitel přecházející z jedné „třídy“ do druhé, to mě opravdu vyděsilo. V zapadlých vesnicích, pokud tam škola byla, začínala výuka až v deset hodin dopoledne, aby žáci z ještě více odlehlých vesnic vyučování vůbec stihli. Ptali jsme se dětí, jak se mají, zda se jim ve škole líbí, ale ony otázce moc nerozuměly.

Lidé v oblasti kolem osmitisícovky Manáslu mají tvrdý život. Přesto se jim na ošlehaných tvářích zračí úsměv mnohem častěji než u nás, v evropských zemích. Nejen pro panenské velehory a úžasné treky, ale právě i pro tento úsměv stojí za to se do odlehlých končin Himálaje vydat.


Trekking

V Nepálu existuje nepřeberné množství treků a každý si může vybrat podle svých fyzických, finančních i časových možností. Některé oblasti jsou volně přístupné, stačí jen zaplatit požadovaný obnos peněz (například vstupné do chráněné oblasti Annapúrny stálo v roce 2009 dva tisíce nepálských rupií, v přepočtu asi 500 Kč), do jiných se lze dostat pouze po vyřízení speciálních povolení, která je nutno získat až na ministerstvu, a člověk musí dodržovat řadu pravidel.

Z hlediska fyzické náročnosti si můžete vybrat od treků relativně jednoduchých, kde s sebou stačí mít spacák a malý batoh, protože podél celého treku je již dobře zajištěná infrastruktura v podobě hotýlků a malých restaurací, až po extrémně náročné přechody průsmyků v opuštěné vysokohorské krajině.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: