Do Bolívie k největšímu jihoamerickému jezeru Titicaca: Oceán bolivijského námořnictva | Reflex.cz
nahoru
Lidé a Země | Řecko 365 dní

Do Bolívie k největšímu jihoamerickému jezeru Titicaca: Oceán bolivijského námořnictva

Tomáš Nídr22. září 2019 • 07:00
Do Bolívie k největšímu jihoamerickému jezeru Titicaca: Oceán bolivijského námořnictva
foto: Tomáš Nídr

Děti ve školách zpívají vlastenecké písně o modrých vlnách, 23. března se celonárodně slaví Den moře, bolivijské pobřeží si volí královnu krásy a v La Pazu má dokonce své vlastní muzeum. To vypadá jako pěkný úlet vzhledem k tomu, že Bolívie je vnitrozemský stát a od Pacifiku ji odděluje hřeben And.

V úžině Tiquina, v níž autobusy na cestě mezi La Pazem a Copacabanou překonávají jezero Titicaca naložené na převozech, sídlí velitelství bolivijského „námořnictva“. Před kasárnami kotví jen jeden vojenský člun. Eliandro, postarší obyvatel obce San Pedro, vysvětluje: „Většina lodí někde křižuje jezero, chytají pašeráky drog a benzinu. Sem přijedou jen občas pro zásoby.“

Vojenské jednotky na vodních plochách na hranicích mají i jiné vnitrozemské státy, ale nemluví o nich jako o maríně. V Bolívii, od jejíchž hranic je to k oceánu po silnici nejméně půlden cesty, si ale na tomhle slově dávají záležet. Země odmítla přijmout dávnou ztrátu svého teritoria na břehu Pacifiku a stále doufá, že se jí zas jednou vrátí její „oceánský“ charakter. Proto se nemůže svých námořníků vzdát, i když se tomu další státy regionu smějí. „Když Bolivijci vyjedou na nějaké cvičení do zahraničí, dovážejí si odtud slanou vodu v plastových lahvičkách,“ utahuje si ze sousedů Máximo Flores, vysloužilý peruánský voják. „My máme na jezeře samozřejmě také své jednotky, ale na rozdíl od Bolivijců je v místních obtížných podmínkách nenutíme do potápění. Na to máme základny na břehu Pacifiku,“ neodpustí si rýpnutí.

Toulky Bolívií, srdcem Jižní Ameriky: Tajemné starobylé město Tiwanaku
Kamila Šimková-Broulová 13. září 2018 • 11:38

Toulky Bolívií, srdcem Jižní Ameriky: Tajemné starobylé město Tiwanaku

Při vyhlášení nezávislosti v roce 1825 Bolívii patřil velký kus pobřeží kolem pozdějšího přístavu Antofagasta a značná část pouště Atacama. „Narodili jsme se s mořem. Jenže naši tehdejší politici se soustředili jen na bohatství dolů v horách. Jako by nevěděli, že je nutné kovy nejen vytěžit, ale také je mít odkud vyvézt. O rozvoj maríny se nestarali, proto jsme prohráli pacifickou válku,“ běduje 128 let po porážce Gonzalo Alcón Aliaga, bolivijský námořnický velitel nad jezerem Titicaca.

Kdyby tento konflikt netrval čtyři roky a nevzal dvanáct tisíc životů, dalo by se expresivně říct, že šlo v podstatě o… exkrement. Chile se nelíbilo vymezení hranic, které mimo jeho dosah nechávaly ložiska guána, zaschlých výtrusů racků a dalších ptáků, které se ve velkém těžilo jako hnojivo. Stejně významným důvodem pro vznik napětí byly nejasně vymezené zásoby ledku. V roce 1879 dlouho střádané napětí přerostlo v ozbrojený střet.

Největší nespravedlnost

Chilané však válku jednoznačně vyhráli. Bolívii odřízli od pobřeží a získali tak hranici s jejím spojencem Peru, kterému pro dobrý začátek sousedských vztahů uzmuli podstatnou část jižního teritoria. Antipatie namířená proti Chile je u obou poražených dosud živá. S výsledky konfliktu se však hůře srovnává Bolívie, která mimochodem během dvou staletí v bojích ztratila území ve prospěch všech pěti sousedů. Porážka v pacifické válce a následná ztráta přístupu k moři žijí v národním povědomí jako největší historická nespravedlnost, kterou je potřeba napravit a na niž se svádí všechny problémy země. Když bolivijští politici řeší závažné vnitřní problémy, často odklánějí pozornost tím, že vyhlásí pokus o návrat k oceánu, ač hospodářsky volný přístup do chilských přístavů dávno mají.

Toulky Bolívií, srdcem Jižní Ameriky: Titicaca aneb Jezero vidím!
Kamila Šimková-Broulová 13. září 2018 • 12:37

Toulky Bolívií, srdcem Jižní Ameriky: Titicaca aneb Jezero vidím!

Kromě rétorických cvičení to nic podstatného nepřinese, protože chudá Bolívie si nemůže dovolit harašení zbraní a apely na morálku u vítězného národa příliš nezabírají. Jen jednou v roce 1975 za časů vojenské diktatury se stalo, že Chile navrhlo sousedovi koridor o šířce deseti kilometrů až na pláž. Jenže byla to diplomatická finta. Pinochet nabízel územní pruh, který by však procházel oblastmi, které v boji uzmulo Peru. To se veškerých svých nároků na tyto kraje nechce vzdát, a tak jeho protest další rozhovory zablokoval.

Pomoc z Venezuely

Do budoucna možná Chile k nějakému teritoriálnímu ústupku dožene ubývající voda nutná pro jeho intenzivní zemědělství. Santiago se ohlíží po zdrojích a jednou z možností zavlažování je odvést si potrubím část ze zásob životodárné tekutiny z jezera Titicaca. Ale k tomu by Lima, která má kontrolu nad šedesáti procenty plochy jezera, zadarmo souhlas nedala. „Dveře k moři jsou před námi, ale zámek má v rukou Chile a klíč od něj zase Peru,“ popisuje neřešitelnou situaci metaforou Alcón Aliaga.

Bývalý peruánský prezident Alan García se aspoň tvářil jako nejlepší kamarád Bolívie. V říjnu 2010 si v přístavu Ilo na jihu země podal ruku s Evem Moralesem nad dohodou, která dává terén na zřízení námořní základny. „Už nebudeme muset posílat vybrané kadety na stáže do Argentiny či Venezuely. Vytrénujeme si důstojníky sami a přímo u na pobřeží,“ libuje si velitel bolivijské části jezera Titicaca, který mi pak odmítne povolit fotografování své základny a sdělit, kolik lodí a mužů v tmavě modrých uniformách pod ním slouží.

Toulky Bolívií, srdcem Jižní Ameriky: Salar de Uyuni, krajina ze soli
Kamila Šimková-Broulová 13. září 2018 • 13:58

Toulky Bolívií, srdcem Jižní Ameriky: Salar de Uyuni, krajina ze soli

Jestli se ovšem projekt zrealizuje… Prezident Morales proslul skvělým marketingem, ale opravdovým mužem činu není a peněz Bolívie nemá nazbyt. Leda že by ze svého ropného měšce něco přihodil venezuelský lídr Nicolás Maduro. Moralesův vicepremiér pro řízení institucí Esteban Ticono tvrdí, že Chile jednou ustoupí, protože to tak chce tamní lid: „Když byl prezident v Santiagu, muži a ženy na stadionu skandovali, že moře patří Bolívii.“


Dělový člun bez děl

„Válečnickou“ minulost na jezeře Titicaca hezky shrnuje osud lodě Yavari, kterou vysloužilý peruánský voják Máximo Flores dává dohromady. Peruánci si v roce 1861 objednali ve Velké Británii dva dělové čluny pro ochranu své části jezera, které by v případě míru sloužily pro přepravu rud a dalšího zboží. Z Evropy přišlo 2766 kusů a kousků, které musely být do Puna přepraveny přes horské průsmyky na zádech mul. Trvalo to šest let a na kontinentě proslulém magickým realismem nepřekvapí, že se cestou ztratily kanony. Loď byla spuštěna na vodu v roce 1870 a pohánělo ji pálení uschlého trusu lam.

Když Peru po prohrané válce s Chile nestačilo splácet dluhy, byla Yavari v rámci finančního narovnání předána britské firmě, která pokračovala v provozování trajektových služeb na jezeře Titicaca. V roce 1975, za levicové vojenské vlády, byla tato firma znárodněna. Špatný management zapříčinil, že se z Yavari začal stávat nepojízdný šrot. Naštěstí si chátrajícího vraku všimla Britka Meriel Larkenová, která ho v roce 1987 od státu vykoupila a začala s jeho postupnou restaurací. K ní přispívá dobrovolným vstupným každý z návštěvníků. Cílem je, aby Yavari zase dokázala plout a mohla na své palubě přepravovat turisty.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:

Toulky Bolívií, srdcem Jižní Ameriky: Prokletá stříbrná hora Cerro Rico
Kamila Šimková-Broulová 14. září 2018 • 11:09

Toulky Bolívií, srdcem Jižní Ameriky: Prokletá stříbrná hora Cerro Rico

El Fuerte: Záhadná bolivijská pevnost, která po staletí stále tají svůj původ a funkci





Diskuse ke článku

 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země