Gavin Roy

Gavin Roy Zdroj: Petr Florián

Chci umět plynně česky, takže na tom musím makat, říká Američan pohlcený češtinou Gavin Roy

Není žádná filmová ani hudební hvězda. Jen obyčejný Američan, který se před dvěma a půl rokem začal učit česky. Svoje pokroky ukazuje více než 130 tisícům fanoušků na svém YouTube kanálu „TadyGavin“. V březnu přijel podruhé do Česka, což byla ideální příležitost si s ním popovídat o češtině, svíčkové i Jardovi Jágrovi.

Jaké je tvoje občanské povolání? Nebo už jsi profesionální youtuber?

Už jsem youtuber na plný úvazek. Provozuju dva kanály, ze kterých mi plyne určitý příjem. Ale jinak mám doktorát z meteorologie. Studoval jsem v Coloradu, kde jsem zůstal.

Jak bys svoje současné působiště popsal? Co je tam zajímavého pro české turisty?

Colorado, to je divočina, je tam mnoho národních parků (třeba Skalisté hory) a máme velmi dobré podmínky pro lyžování. Našinci jsou velmi přátelští. A tři sta dní v roce u nás svítí slunce!

Jak reaguje tvoje okolí, když se zmíníš, že se učíš česky?

Říkají: „Tedy to muselo dát příšernou práci, a přitom taková blbost!“ (Odpovídá česky se smíchem.) Vědí, že cizí jazyky jsou moje vášeň, což se ve Státech moc nenosí. A upřímně, dost lidí v mém okolí nemá tušení, kde Česko leží.

Jazyky tě vždycky bavily?

Když jsem vyrůstal, nikdy mě nenapadlo, že bych se cizím jazykům nějak zvlášť věnoval, protože s angličtinou se člověk ve světě neztratí. Jen na univerzitě jsem v rámci studia dělal španělštinu. Poprvé jsem se o studium jazyků začal víc zajímat až nedávno, když jsem se chtěl v roce 2014 vypravit na mistrovství světa ve fotbale. Slýchal jsem, že v Brazílii anglicky skoro nikdo nemluví, takže jsem se začal učit portugalsky. Tuhle řeč jsem si zamiloval, a tak jsem v tom pokračoval a nakonec i založil svůj portugalský YouTube kanál. Hrozně mě to bavilo, a tak jsem se rozhodl, že se pustím ještě do nějakého dalšího jazyka.

Jedním z důvodů, proč se jím stala právě čeština, je asi i tvoje česká krev.

Z Československa pocházeli moji praprarodiče. V naší rodině už ale dneska nikdo česky nemluví. Maminka vůbec ne, jen moje prateta dokáže říct: „Já jsem hodná holka.“ To je všechno. Ale jsou rádi, že se prostřednictvím češtiny snažím zjistit víc o svých předcích. Jsou na mě hrdí a já jako bych si díky češtině víc uvědomil svoji českou část.

Čeština je po španělštině a portugalštině třetí jazyk, do kterého ses pustil. Jak bys oproti těm dvěma předchozím ohodnotil češtinu z hlediska obtížnosti?

Rozhodně je čeština podstatně těžší. Říká se, že anglicky mluvící rodilý mluvčí potřebuje zhruba čtyři sta hodin intenzivní výuky, aby dokázal konverzovat španělsky nebo portugalsky (úroveň B1 nebo B2). U češtiny je to pětkrát víc. Já osobně nahlížím na češtinu spíš jako na takový matematický nebo logický problém. U španělštiny nebo portugalštiny jde o to, aby se člověk dokázal domluvit, váš jazyk je hlavně o memorování. Všechno má svůj řád, ale taky existuje spousta výjimek. Ačkoli jsem žádnému jinému jazyku nevěnoval tolik času (zhruba 45 minut denně), stále nedokážu mluvit česky naprosto plynně.

A co je pro tebe nejtěžší? Jak ses popasoval se „ř“?

Všichni si myslí, že „ř“ je jeden z největších problémů, ale pro mě to byla naopak jedna z těch nejjednodušších věcí, protože jakmile se to jednou technicky naučíš, pak už to můžeš v pohodě používat. Ale třeba u slova „přízrak“ je pro mě podstatně náročnější kombinace „zr“. Nejnáročnější je asi skloňování, obzvlášť když máte tři rody!

Když jsem se při studiu francouzštiny dopracoval k tzv. subjunktivům, řekl jsem si: „A dost, končím!“ Nastal někdy takový okamžik i u tebe a u češtiny?

Vůbec. Všechno je O.K.! Jdu do toho, je to dobrá výzva! Skloňování, časování, rody, vykání vs. tykání... Všechno je pro mě nová logická vrstva. Prostě chci umět plynně česky, takže na tom musím makat a před ničím se nezastavit. Můj táta vždycky říkal, že člověk má dokončit, co začal. A tak k tomu přistupuju i u češtiny.

Při výuce ti přes internet pomáhají lidé z Česka. Jak to vzniklo?

Uzavřel jsem partnerství s jednou společností, jež se zabývá výukou cizích jazyků. Ta sponzorovala moje videa s portugalštinou. Výměnou za to jsem získal zdarma hodiny výuky v rámci jejich webového systému, kde jsem narazil na Elišku a Evu, které mi začaly pomáhat. Postupně se k nim přidalo dalších několik lidí, ovšem ta dvě děvčata jsou pro mě zásadní. Pomáhají mi ale všichni návštěvníci mého YouTube kanálu. Pročítám všechny komentáře a reaguju na ně v češtině, což je na procvičování skvělé.

Vydržel bys u češtiny takhle dlouho i bez YouTube kanálu, nebo jsou pro tebe fanoušci jednou z hlavních hnacích sil, jež tě motivují?

Nejspíš bych se česky učil i tak, ale fanoušci mě táhnou dál a výš. U každého videa si uvědomuju, že ho uvidí přes sto tisíc lidí, takže pečlivě zvažuju, co v něm bude, nevypouštím z pusy cokoli, co mě zrovna napadne. Jsem přesvědčen, že mě tenhle způsob posouvá kupředu rychleji, než kdybych se učil sám.

Sleduješ české televizní pořady, youtubery, posloucháš českou hudbu, povídáš si s Čechy přes internet. Vnímáš rozdíly mezi českou a americkou kulturou?

Češi se míň usmívají a někdy ti hned nenabízejí pomoc, možná nepůsobí na první pohled tak přátelsky, ale jinak bych žádné propastné rozdíly v komunikaci neviděl. Určitě mají Češi blíž k Američanům než Brazilci. Vyzdvihl bych však různorodost vaší kultury a tradic. Jste oproti nám velmi malá země, ale máte tu tolik nářečí a regionálních tradic a zvyklostí!

V Česku jsi podruhé. V jaké fázi své češtiny jsi sem zavítal poprvé?

Panebože, minule jsem se často cítil tak trapně! Doufám, že tentokrát to bude lepší. Třeba teď rozumím všemu, na co se mě ptáš. Ale tehdy jsem neuměl spoustu základních slov. V hospodě jsem třeba nevěděl, co je klobása. Jsem tu teprve druhý den, ale cítím se jistější.

Co bylo cílem té první návštěvy?

Když jsem se učil česky asi rok a čtvrt, kamarádi mi vyprávěli o Praze. A já si řekl, že je čas vyzkoušet, jak v češtině obstojím. Taky jsem se zajímal o kořeny naší rodiny a chtěl se aspoň projít místy, kde žila. Přijeli se mnou i rodiče, a obzvlášť pro maminku to byla velmi emotivní záležitost.

Jak na tebe tehdy Česko působilo?

Přiletěli jsme koncem dubna do nádherného počasí. Takže jsem si tu připadal jako v ráji. A když jsme se dostali z Prahy, všímal jsem si věcí, o kterých jsem předtím tolik nevěděl. Potkával jsem třeba spoustu cyklistů. A samozřejmě všude české nápisy a možnost bavit se s Čechy. Moje dojmy byly velmi pozitivní.

O Češích se říká, že jsou uzavření, nepříliš přátelští a neradi s cizinci komunikují. Měl jsi stejný pocit?

Moje zkušenost byla úplně jiná. Lidé byli podstatně přátelštější, než jsem očekával. Párkrát se mi sice stalo, že mi někdo nechtěl pomoct, třeba když jsem se jedné paní ptal, zda jsou ta vejce sýrová (místo syrová), ale to byla spíš taková úsměvně trapná situace. Jinak jsem se setkal s velkou trpělivostí, když jsem se snažil mluvit česky. Víš, někdy se jako Američan cítím trochu nepříjemně, protože lidé o nás nemají to nejlepší mínění a považují nás za lenochy, kteří se neobtěžují učit jiný jazyk. Takže ta moje snaha je s nadsázkou i určitou omluvou za moje spoluobčany, kteří se do Prahy jedou maximálně opít, ale vůbec se nezajímají o vaši kulturu a mentalitu.

Jakými pěti hashtagy bys popsal Česko?

#čeština #venkov #kořeny #pivoasvíčková #českoneníjenompraha

Jak moc je podle tebe odlišný zážitek ze země, když umíš její jazyk?

Tím, že umím aspoň do určité míry česky, rozumím mnohem víc vaší kultuře a vašim lidem. Normálně bych sem přiletěl na víkend, prošel se po Staroměstském náměstí a zase odjel. Ale když se snažím cestovat po Česku a mluvit s lidmi jejich jazykem, je to pro mě nesrovnatelně bohatší a hlubší zkušenost. Dokonce už se teď skoro až bojím jezdit do zemí, jejichž jazyk vůbec neovládám. Cestou sem jsem přestupoval v Mnichově a cítil se nesvůj z toho, že neumím německy. Tím pádem jsem teď odsouzený k cestování jen do zemí, kde se domluvím španělsky, portugalsky nebo česky. Tedy dokud se nenaučím další jazyk.

Chystáš se výuku češtiny víc zužitkovat? Jezdit častěji do Česka, přednášet u nás, účastnit se různých akcí...?

Moc rád bych tady jednou aspoň nějakou dobu žil. Máme čerstvě narozeného synka a rádi bychom s ním pobyli v některé ze zemí, jejíž jazyk ovládám, a momentálně se nejvíc přikláníme právě k Česku. Mezitím se sem asi budu častěji vracet, zhruba jednou ročně. Tentokrát jsem tu hlavně kvůli přednášce na jedné konferenci v Brně.

O čem budeš na přednášce mluvit?

Hlavně o tom, jak se naučit cizí jazyk v případě, kdy jím nejsi obklopen. Jak v něm dosáhnout schopnosti plynně komunikovat. O hledání způsobů, jak ho každodenně používat. Částečně budu vyprávět i nějaké vtipné historky, jež jsem s češtinou zažil, a přidám i některá slova, s nimiž jsem v češtině bojoval.

Co bys doporučil lidem, kteří se bojí učit nebo používat nový jazyk?

Pokud se pustíš do studia, musíš si stanovit svůj cíl nebo znát svoji motivaci. Chceš se řeč naučit jen tak ze zájmu, nebo je za tím něco víc? Já se chtěl vydat do Česka a poznat ho, být schopen mluvit s místními lidmi. Jakmile máš jasný cíl, zkrátka s tím začneš a bojuješ. Líp to vyjádřit neumím. Pokud se někdo bojí používat cizí jazyk s rodilými mluvčími, ať se řídí poučkou polyglota Bennyho Lewise: Jestliže neuděláte denně aspoň dvě stě chyb, neučíte se pořádně. Pro perfekcionisty jako já to není jednoduché, ale sám jsem si ověřil, že je to správná cesta.

Byl tedy perfekcionismus za začátku tvou hlavní výzvou?

Vlastně ano. Musel jsem se uvolnit a smířit s tím, že budu chybovat. Řešil jsem to, zda je lepší mluvit dokonale, ale nesnesitelně pomalu, nebo s chybami, ale přijatelným tempem.

Když sleduješ české televizní pořady nebo youtubery, do jaké míry jim rozumíš?

Odhaduji to na zhruba sedmdesát procent. Samozřejmě je rozdíl mezi učebnicovou češtinou a hovorovou, i proto je pro mě důležité být přímo tady a pozorovat, jak mezi sebou mluví mí čeští přátelé.

Jak jsi na tom se slovenštinou?

Slováci často píšou komentáře k mým videím. Ale zatím se do slovenštiny pouštět nechci. Až se budu češtině věnovat tak tři roky, pak se asi pokusím sledovat i slovenská videa. A také nějaké natočím, ale zatím je to ještě hodně předčasné.

Viděl jsem tvoje video, kde jsi ochutnával české sladkosti. Jaký je tvůj vztah k české kuchyni?

U nás na americkém Středozápadě máme v podstatě velmi podobný styl jídel jako tady – maso, brambory a nějaká zelenina. Takže něco jako vaše vepřo knedlo zelo. Miluju svíčkovou, ta je rozhodně mým favoritem. Snažil jsem se ji uvařit i doma, ale nemůžu se dočkat, až ji znovu ochutnám tady. Pokud jde o ty sladkosti, žádný větší rozdíl v nich nevidím, jen lentilky mám radši než M&M’s. A pak samozřejmě pivo! Pro mě neexistuje lepší pivo než plznička, i když žiju ve Fort Collinsu, kde je pivovar.

Kolik piv dokážeš vypít?

Za večer tak pět. Po dvou jsem ještě úplně v pohodě, pak už začne působit víc. Tentokrát se chci podívat i do Plzně, snad zvládneme prohlídku pivovaru.

A plánuješ ještě nějaký další zvláštní zážitek?

Pojedu do Kladna na hokej, abych viděl naživo Jardu Jágra. Což mi připomíná, že jsem nedávno vstal ve čtyři ráno a fandil Petře Kvitové ve finále Australian Open. Byl jsem pak úplně vyřízený, a to se ten den narodil náš synek.

To je u nás důvod k velké oslavě. Jak je to v Americe?

Poslední dobou je čím dál větší tlak na to, aby čerství tatínkové hodně pomáhali svým partnerkám. Takže bych si asi vysloužil hodně káravé pohledy, když bych se opil do němoty. Poprvé jsem se o vašem zvyku dočetl v Deníku moderního fotra a nebyl jsem si jistý, jestli to není jenom nějaký vtip.

Náš časopis je především o cestování. Cestuješ rád?

Cestování mám moc rád a v poslední době se snažím zaměřit na hlubší poznávání. Když jsem se svým známým zmínil, že jedu do Česka, dost se divili, že za ty dva týdny nenavštívíme i okolní země. Ale mě to baví takhle, poznávat důkladněji jedno místo. Strašně rád sleduju, jak lidé v cizí zemi prožívají svoje každodenní životy. Ne že bych se je snažil napodobovat, ale líbí se mi, když se aspoň trochu můžu cítit jako jeden z nich.

A jaký typ cestovatele jsi? Batůžkář?

Nejradši pobývám u svých přátel. S Lauren jsme dřív cestovali jako batůžkáři, ale teď s malým děckem to není tak jednoduché. Sem jsme s sebou přitáhli čtyři kufry!

Máš nějaký vzkaz pro naše čtenáře?

Jedno pořekadlo tvrdí, že tráva je u sousedů vždycky zelenější. V Brazílii jsem si všiml, jak si tamní lidé lámou hlavu s tím, co si o nich Američané myslí. K Americe vzhlížejí, aniž by si pořádně uvědomili, jak úžasné poklady sami mají. Myslím, že oba moje YouTube kanály umožňují mým fanouškům vidět svoji zemi očima cizince. Proto se těm českým snažím ukázat, že USA jsou sice nesmírně zajímavá země, ale rozhodně to není žádný ráj. Stejně jako Česko. Nicméně je potřeba, abychom si vážili toho, co máme doma. Což si uvědomíme i tím, že budeme cestovat.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: