Z Prahy přes Německo až do Nizozemska aneb 3333 km na kole napříč Evropou | Reflex.cz
nahoru

Z Prahy přes Německo až do Nizozemska aneb 3333 km na kole napříč Evropou

Irena Páleníčková29. srpna 2019 • 07:20
Z Prahy přes Německo až do Nizozemska aneb 3333 km na kole napříč Evropou
foto: Jiří Páleníček

Na cestování milujeme pohyb a změnu. Tentokrát místo obytným autem jedeme na kole. Stanování tam, kam večer dojedeme. Místo teplé sprchy studená voda z PET lahve. Chceme projet Labskou, Rýnskou a Dunajskou cyklostezku. Dokážeme to? Nakonec jsme kromě dvou pohoří poznali celkem pět řek.

Vyjíždíme po proudu Vltavy od pražské zoo. První čtyři české dny, dva podél Vltavy a dva podle Labe, prokládáme zastávkami. Proč pospíchat? Chceme si cestu užít, a ne honit kilometry.

Řeka první – Vltava

Nejhorší bylo zvyknout si během prvních třiceti kilometrů na jízdu s předními a zadními brašnami, aby kolo nevibrovalo. Navíc je část tohoto úseku u Vltavy tak nekvalitní, že se povolil přesmykač a roztrhla se mi zadní brašna. Přesmykač se opravil, brašny musely vydržet až do Nizozemska, jinde nedělají dostatečně velké na mou polní kuchyň, včetně kotlíku s namočenou čočkou.

Zpočátku pěkně bolavé nohy (i otlačený zadek) si mohly odpočinout na zámku Veltrusy, v rodinné restauraci na statku u řeky za Mělníkem, při kávě v litoměřickém nápaditém kafé Káva s párou z bývalého nádraží a v kiosku u řeky pod roudnickým zámkem. My jsme si připomněli Páralův Generální zázrak u ústeckého koupaliště Brná a dali si poslední český a výborný oběd v doporučované děčínské restauraci Kocanda. Pak už čekal výhled na Labské pískovce, Dolní Žleb a celkem 2800 kilometrů Německem, a ještě pár set kilometrů navíc. Pozadí se za 14 dní osedělo, nohy si zvykly a pak už šlapaly samy.

Řeka druhá – Labe

Do Německa jsme vjeli za deště. Po týdnu nastoupila souvislá vedra. Jednou teploměr ukazoval 42 stupňů. Nešlo nešlapat, protože námi vytvořený vítr vysoušel pot a ochlazoval. Rozpálené protipovodňové hráze a kvalitní povrch rovných cyklostezek byly ideální pro nemyšlení a meditaci, díky níž se nám občas podařilo přejet odbočku. Pohodová dřina bez nutnosti myslet. Naprostá absence civilizačních stresů.

Na německou část Labe jsme byli opravdu zvědaví. Bude po téměř 30 letech znát rozdíl mezi bývalou NDR a SRN? Enderácká opuštěnost labských břehů byla jedinečná. Jen tady najdou cyklisté u řeky nekonečně krásných míst na volné kempování na rozlehlých loukách kdysi sjednocených kolektivizací. Řeka je bez jezů a chat stejně jako bez rybářů a lodní dopravy. Ožívá jen díky kolesovým výletním parníkům mezi Drážďany a Míšní a v Magdeburku.

Blížící se dřívější hranice se poznají snadno. Na hrázích v pravidelných intervalech straší strážní věže. Dnes jsou mnohé přeměněny na věže vyhlídkové a rozhled je opravdu do dáli, vždyť krajina je zcela rovná. Jako lesklá stuha ji protíná Labe, v různé vzdálenosti po obou stranách lemované protipovodňovými hrázemi, po nich nebo podél nich se táhnou stužky cyklostezek. Před rokem 1989 by výhled zpestřoval 3,2 metru vysoký plot zakončený ostnatým drátem, pobíhající psi, pochodující ozbrojené hlídky pohraničníků, tabulky Pozor, zaminováno! a další ploty, na několika místech jsou zachované včetně ostnatých drátů. Počet min zde umístěných dosahoval statisíců, číslo je tak vysoké, že se mu ani nechce věřit. Je o to horší, že chránilo Němce před Němci. Nemohli jsme odolat, ten večer jsme stanovali na bývalých minových polích.

Až bývalý hraniční přechod Checkpoint Harry ukončil definitivně tuláckou idylu a začala životem kypící SRN. Kromě větších a četnějších sámošek nabídla i Hamburk, plný lodí, lodních jeřábů a turistů, a s ním oříšek, kde spát. Rozlouskla ho řeka a nabídla místo mezi stromy na svém břehu těsně před městem.

Cuxhaven u ústí Labe v široké zátoce je ve znamení rybích kiosků, restaurací a krmících se turistů, nejčastěji rybím karbanátkem v housce. Rozlehlý přístav Bremerhaven u Severního moře měl turistů naopak podstatně méně, a to i přes opravdu exkluzivní futuristické centrum a významný přístav, odkud se mimo jiné rozvážejí auta a banány do celé Evropy.

Řeka třetí – IJssel

Nizozemsko, kterým jsme jeli vnitrozemím od Severního moře na jih k Rýnu, zastoupila na části zvláštní řeka IJssel. Rýn se při svém vstupu na nizozemské území větví do několika ramen a IJssel, měřící pouhých 123 km, je jedním z nich.

Jako suvenýr jsem si od IJsselu přivezla vzpomínku na unikátní samoobslužné ferry přes kanál, přes nějž jsme se sami na laně přetáhli, a malý šrám na kole. Někteří nizozemští cyklisté jezdí jako šílenci. Jeden z nich si neuvědomil, že můj těžkotonážník má trochu jiná pravidla pohybu, a nestihl se vyhnout. Doufám, že to jeho lehká silnička přežila, moje kolo se jen otřepalo. Po ostatních stránkách bylo Nizozemsko bez chyby.

Řeka čtvrtá – Rýn

Na Rýně nás nejvíc fascinuje nákladní doprava. Od Rotterdamu až po Basilej se proti překvapivě silnému proudu šinou více než stometrové šífy naložené i třemi řadami kontejnerů nad sebou. Zruční nizozemští kormidelníci zvládnou vést po řece kolosy tvořené čtyřmi takovými propojenými monstry, a když člověk spí na navigaci, od hukotu motorů mu v noci vibrují nejen tyčky od stanu, ale i zuby.

Düsseldorf, Duisburg, Kolín, Karlsruhe, Bonn – všechno šlo v pohodě projet. V rozlehlém Ludwigshafenu jsme opět bloudili. Proto jízda podél malé části kanálu Rýn–Rhôna ze Štrasburku na jih byla dokonalou oázou. To ticho! Říkalo se mu Napoleonův, protože se stavěl v letech 1804 až 1832. Měří přes 200 km, dnes slouží hlavně k rekreační plavbě a lemuje ho několik opravdu skvostných alejí vzrostlých platanů. Doplněno o vynikající proviant z francouzských supermarchés bylo těchhle 29 km jedním z vrcholů cesty.

Jízdu podle Rýna jsme skončili u Freyburgu před Basilejí a já zjistila, že jsme jeli oproti plánu rychleji. Rozbrečela jsem se. Znamenalo to, že se vrátíme domů dřív. Ale ještě naštěstí čekal Dunaj. Ovšem před ním první hory – Schwarzwald. Nepřetržité stoupání do 1100 metrů, kde ani nadmořská výška nesrazila teploty pod třicet, ale zato ten následující dlouhý sjezd!

Řeka pátá – Dunaj

Z říčních cyklostezek je nejpopulárnější úsek Dunaje z Pasova do Vídně. My začali v Donaueschingenu, kde řeka vzniká soutokem říček Berg a Brigach. Snad proto zde nemá svůj kilometr nula, ale 2840 a nulu má u svého ústí v dunajské deltě v Rumunsku.

Na rozdíl od trochu adrenalinového Rýna je horní Dunaj klidnější – žádné průmyslové aglomerace, které by člověk musel do večera přejet, aby měl kde postavit stan. Zato i tady vedou ukazatele cyklistů nesmyslnými objížďkami, většinou do kopce, a ne podle řeky, prý kvůli opravám stezky. Bylo lepší je ignorovat a jet podle svého.

Řezno (Regensburg) s krásným centrem nás překvapilo nevzhlednými graffiti na předměstí a spolu s Pasovem patřilo k nejpočmáranějším městům, jež jsme za celou cestu projeli. Dunaj opouštíme za Pasovem, na Šumavu musíme přes Bavorský les. Naposledy se na silnici nemusíme bát – vycepovaní řidiči nás objíždějí obloukem, a když jedeme pomalu do kopce, dokonce i linkový autobus za námi téměř zastaví.

Německo se s námi rozloučilo příjemnou stezkou Adalberta Stiftera po zrušené železnici. Říční olše a jilmy už dávno vystřídaly bavorsko-šumavské smrky. V železničním kiosku Vagon na české straně cyklopřechodu Haidmuhle–Nové Údolí si po 67 dnech dáváme české točené a spořádaně mizíme v lese na jednom z osmi nouzových nocovišť v Národním parku Šumava, kde si povídáme s ne zcela standardními pěšáky naladěnými na naši strunu. Dokázali jsme to!


Expediční data

  • Odkud kam: Od pražské zoo Vltavská a Labská cyklostezka až k ústí Labe do Severního moře, podél něho do Nizozemska, jeho vnitrozemím k Rýnu, po Rýnské cyklostezce Německem i Francií před Basilej, přes Schwarzwald (Černý les) do Donaueschingenu na Dunaji. Podunajská cyklostezka za Pasov, přes Bavorský les na Lipno do Bližší Lhoty, kde nás vyzvedl kamarád a odvezl domů.
  • Délka a čas: 3333 km jsme ujeli za 74 dní, tj. o 15 dní dřív, než jsme čekali.
  • Rozpočet: V cizině jsme utráceli necelých 27 eur denně. Cesta i s přípravami stála 65 000 korun.
  • Náklad: Plně naložené Jiřího kolo i s fotobrašnou a šesti litry vody vážilo 51 kilo, Irenino bez nákupu 47, po přidání obsahu nákupního vozíku ze samoobsluhy jsem váhu raději nepočítala, mohla bych pak dostat chuť vyhodit Jiřímu jeho milované brambory.

Co se musí po cestě řešit

  • Vzdorující tělo. Nebude-li před odjezdem trénovat, první týden nebude zcela příjemný. Hlavně nebudete moct na kole pořádně sedět.
  • Dobíjení. Kdo je notorickým neuživatelem kempů, naučí se hledat volné zásuvky na dobíjení. Nejlepší je řetěz samoobsluh Edeka, v jejichž café byla vždy zástrčka, popřípadě byla na venkovní zdi apod. Přenosný solár dává nestabilní proud, který tabletu nevyhovuje. Musí se dobíjet powerbank a to představuje tahat s sebou další „krám“ navíc.
  • Nakupování. Na území bývalé NDR bylo na malých vesnicích samoobsluh poskromnu. Plastové lahve i plechovky se zálohují 15 centy. V neděli mají německé sámošky zavřeno.
  • Nocleh. Nejmenší problém s volným kempováním je u velkých řek a tam, kde jsou lesy nebo pole vysoké kukuřice. Naprosto nejjednodušší bylo spaní na březích Labe. V pečlivě udržovaném Nizozemsku je s volným kempováním kromě břehů Rýna problém. Naštěstí jsou zde četné malé, minimálně obsazené a levné kempy na farmách (12–15 eur za dva a stan). U německého Rýna bez problémů. Kvůli silné lodní dopravě a silnicím a železnicím lemujícím řeku je místy pekelný hluk. Opuštěné jsou břehy Dunaje, ale někdy dalo trochu práci nespat v přírodních rezervacích. Ze 74 nocí jsme spali v kempu šestkrát, z toho třikrát v Nizozemsku.

Jídelníček cyklotuláků

Kdo jede na jeden až tři týdny, může se předem doma vykrmit, po cestě žít z tukových zásob a živit se instantními nudlemi a bramborovými kašemi. Kdo s sebou veze i kreditku, najde na naší trase dost Biergarten i imbissů a restaurací. My jsme ale nechtěli přijet jako adepti na komparz k filmu o hladomoru ani jsme neměli plnou kreditku. Zato jsme vezli kotlík, pánev a bezchybný vařič: benziňák MSR. Situaci s vařením komplikovala vedra. Vše zkazitelné bylo třeba chladit něčím mraženým a zabalit do ručníku. Bylo třeba hodně pít. Pokud sámošky byly tam, kde jsme je potřebovali, náš ideální den vypadal takto:

  • Snídaně – polévka ze šesti rajčat, hlavičky česneku, mladé cibulky a 250 ml 30% crème fraîche plus vařené brambory.
  • Okolo jedenácté – několik koláčků, káva, podmáslí, red bull, popřípadě houska s vloženými 200 gramy pečené krkovičky (za neuvěřitelná dvě eura!). Po cestě dál šťáva z červené řepy, pomerančový džus s dužinou nebo džus z hroznů – nárazová energetická bomba.
  • Okolo třetí – přírodní biojogurty s čerstvým ovocem nebo zeleninové saláty, případně rybičky, šunka, sýry, pečivo (podle toho, v jaké sámošce jsme nakupovali).
  • Večeře – nakládané maso, jichž se prodávalo vždy několik cenově přijatelných druhů. Osmažit na dostatku olivového oleje a přidat zeleninu, která mezitím cestou rozmrzla (často k ní bylo přibalené i máslo s kořením, když ne, přidali jsme smetanu). Maso výborně ochladilo i kilo špenátu se smetanou. Jedno pivo.

Jedině ve Francii jsme kupovali víno. Nejlepší večeři cesty představovalo 400 g rokfóru, který ve vedru tekl a musel se jíst lžičkou, k němu temně rudé bordeaux ročník 2013. Bagetka opravdu nebyla potřeba.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:

Irena Páleníčková




Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země