Terasy Ztraceného města

Terasy Ztraceného města Zdroj: Roman Nemec

Šlapání vzhůru do kopců dá zabrat, snad bude cíl stát za to...
Po obědě v táboře jsme byli trochu vláční, brodění řeky nás probralo
Vesnička indiánů kmene Kogi, přímých potomků lidu Tayrona
1200 kamenných schodů vede na 169 zelených teras Ztraceného města
Krajina je nádherná, kocháme se i při sestupu do údolí
8
Fotogalerie

Kolumbie, nádherná země se špatnou pověstí: Džunglí ke Ztracenému městu

Nedaleko pobřeží Karibského moře v Kolumbii se do nebes tyčí posvátná zasněžená hora Cristóbal Colón. Pod ní žije kmen Kogi, který obývá posvátné místo svých předků, Ztracené město, indiány zvané Teyuna. Dostat se k němu vyžaduje překonání namáhavého čtyřdenního pochodu přes strmé kopce, indiánské vesničky i bujnou džungli.

Ze sedadla spolujezdce hledím na přibližující se modré vrchy Sierry Nevady de Santa Marta. S dvěma průvodci jsme vyjeli z koloniálního města Santa Marta a těšíme se na trek k indiánskému Ztracenému městu. Unikátní a izolovaný horský masiv je vzdálený jen 42 kilometrů od Karibského moře. Asi po hodině jízdy a několika silničních kontrolách se horký asfalt náhle mění v lesní cestu, která nás po pár hodinách přivede do vesničky na úpatí hor: El Mamey. Čeká nás 32 kilometrů šlapání pralesem a totéž cestou zpátky. Žhne odpolední slunce, kolem bzučí mouchy a naše třináctičlenná skupina šlape po lesním chodníku. Nad hlavami se uzavírá hustý zelený baldachýn.

Během prvních kilometrů, ještě v blízkosti vesnice, se o prašný chodník dělíme s campesinos – místními farmáři s mezky naloženými zbožím. Tu a tam se zastavíme u malého dřevěného stánku, kde se občerstvíme zralým ovocem. Campesinos prodávají svoje zboží pocestným, jako například čerstvě pražené kávové boby, kávu nebo chlazený izotonický nápoj. Krátce před západem slunce přicházíme do nočního tábořiště. Kromě hostitelů nás svým skřehotáním vítají barevná ara a poskakující opička, jež z pralesa přinesli jako sirotky. Po vydatné večeři a studené sprše tábor pomalu utichá.

Na území kmene Kogi

Je pět hodin ráno a sen se mísí s realitou, když průvodce Juan Carlos halasí: „Vstávejte, lenoši!“ Horká káva a sluneční paprsky dopadající na naše rozespalé tváře nás probouzejí do nového dne. Zanedlouho už stoupáme do strmého kopce. Z okolí se ozývají nám neznámé zvuky pralesa. Pestří motýli poletují z květu na květ a kolibříci sají ranní rosu z barevných kalichů. Terén je nerovný a kamenitý, navíc silné větve stromů se plazí křížem krážem po stezce a nejeden z nás o ně zakopne. „Nespěchejte tak! Uniká vám spousta zajímavého, třeba ti barevní tukani tamhle na stromě!“ nabádá nás druhý průvodce Tomas. Jsme v nadmořské výšce 650 metrů, v horském pralese, který ukrývá čtyřiačtyřicet endemických druhů rostlin a živočichů z celkových 340 v celé Kolumbii. Pokračujeme po cestičce obklopené hustým porostem a náhle se otevře velké „okno“ s výhledem na okolní zelené svahy ponořené do ranní mlhy. Nádhera zdejší divoké přírody okouzluje všechny naše smysly.

Procházíme typickou vesničkou Mutanshi s tradičními domy z palmového dřeva, kamení, listí a bláta. Na okolních políčkách rostou kokové keříky. Pro indiány Kogi je koka jednou z posvátných rostlin. Sbírat ji mohou jen ženy a muži žvýkají její sušené lístky při meditaci. Pokračujeme dál lesem až do dalšího tábora, kde nás čeká teplý oběd. Z poobědové letargie nás probouzí nečekané brodění řeky, jejíž osvěžující voda nám místy sahá až po pás. Zouváme si boty a v silném proudu hledáme cestičku. Naši průvodci nám ochotně podávají pomocnou ruku. Znenadání, při výstupu do strmého kopce, se za mými zády objevuje žena se dvěma dětmi a psy a při veselém rozhovoru nás předbíhají, zatímco já lapám po dechu. Žena a malé děvče nesou tašky zavěšené na temeni hlavy. Jsou zvyklé takhle nosit i dítě nebo malé prasátko.

Střet civilizací

Další den jsme se probudili ještě před svítáním. Přesouváme se do jídelny, kde už nám hostitelé připravují snídani. Juan Carlos, který se náhle objeví v kuchyni, nás odhalil, že chceme jít na vlastní pěst. Na kus papíru nám kreslí mapku, abychom potmě nezabloudili. Vyrážíme se zapnutými baterkami a necháváme pomalu probouzející se tábor Paraiso za sebou. Po asi půlhodině šlapání po lesní stezce scházíme dolů k řece Buritaca, kterou musíme přebrodit. Náhle tmou proniká bloudící světlo čelovky, což znamená, že je nám v patách jiná skupinka. Rychle si znovu nazouváme boty na ještě mokré nohy a vyrážíme směrem k prvním kamenným schodům. Bereme dva nebo tři úzké schody naráz a rychle stoupáme do kopce. Lesní klenba sotva propouští ranní světlo a utíkat po mokrých schodech je pořádná dřina. Se srdcem na jazyku a po zdolání 1200 schodů nakonec dobíhám jako třetí a ocitáme se na první ze 169 zelených teras posvátného města Teyuna.

S pocitem euforie si konečně sedáme a kocháme se nádhernými výhledy na okolní zelené kopce, jejichž vrcholky jsou zalité zlatavými paprsky vycházejícího slunce. Při pohledu na prázdné terasy pod námi se mi v myšlenkách vynořují střípky z historie tohoto tajuplného místa. Přibližně v polovině osmého století našeho letopočtu indiáni z kmene Tayrona začali s výstavbou teras uprostřed pralesa, která trvala přes dvě století. Žili si tu v míru a poklidně se věnovali farmaření, rybolovu a lovu. K okolní přírodě přistupovali s velkým respektem. Dodnes se zachoval kult Velké Matky Země, ducha přírody – Aluny. S příchodem Španělů začátkem šestnáctého století se život domorodců Tayrona navždy změnil. Mnoho z nich podlehlo puškám, mečům nebo nemocem a ti, kteří se zachránili před jistou smrtí, okolo roku 1600 utekli vysoko do hor, daleko od násilnických dobyvatelů. Město zůstalo opuštěné.

Mezi lety 1975 a 1982 věnovali architekti, geologové a archeologové společně mnoho úsilí na odkrytí a rekonstrukci města Teyuna. V současnosti jsou odkryté a prozkoumané dva kilometry čtvereční z celkových 36 hektarů.

Poselství starších bratrů

Potomci lidu Tayrona, tedy kmeny Kogi, Arhuaka, Wiwa a Kankuamos, dodnes žijí v Sieře Nevadě de Santa Marta. Tradice, rituály a jazyk se předávají z generace na generaci. O osudu kmene Kogi neboli „starších bratrů“, jak sami sebe vnímají, rozhodují jejich charismatičtí „mamo“ – duchovní vůdci. Jeden z nich, Rumualdo, nás vítá před svou chatrčí. Už od pohledu je zřejmé, že divoká a smutná minulost je naučila být ve střehu a udržovat si odstup od cizinců. Dopad kolonizačních výprav zahájených Kryštofem Kolumbem před pěti staletími je stále patrný. Stejně jako Rumualdo se i ostatní mamové snaží svými rituály udržovat rovnováhu světa. A nás, mladší bratry, varují před neustálým ubližováním Velké Matce. Nyní je na nás, na moderní společnosti, abychom vyslechli a chránili domorodé menšiny před násilnou asimilací a postupným zánikem.


Den v Perle Karibiku

Mým druhým zásadním zážitkem z Kolumbie pro mě bylo město Cartagena de Indias, zvané Perla Karibiku.

  • Osvěžující bríza vane od moře, oranžový západ slunce mění barvy na fasádách koloniálních domů a kostelů starých pět století. Zdi tohoto města byly svědky bohaté historie, třeba nájezdů anglických a francouzských korzárů či osvoboditelského hnutí pod vedením Simóna Bolívara. Z městských hradeb, jež ohraničují pulzující historické centrum, je krásný pohled na moderní část města, Bocagrande, která svými prosklenými mrakodrapy, písečnými plážemi a hotely připomíná ne až tak vzdálené Miami. Cartagena je nejen významným námořním přístavem Karibiku, ale také kolébkou magického realismu spisovatele a držitele Nobelovy ceny Gabriela Garcíi Márqueze.
  • Ve spletitých a barevných uličkách visí z balkonů tropické květy, pouliční prodejci nabízejí čerstvé ovoce a všude nás zvou do stylových kavárniček. To už se pomalu rozsvěcují pouliční lampy. Rytmy salsy zdejšího kytaristy nás provázejí při večerní procházce historickým centrem. O dobrou restauraci s tradiční přímořskou či sofistikovanější, peruánskou kuchyní tu není nouze. Na rušném náměstí Aut (Plaza de las Coches) to žije a my pokračujeme do přilehlé bohémské čtvrti Getsenámi. V Café Havana, baru vyhledávaném pro vynikající koktejly, pulzuje živá hudba, salsa a my zažíváme tu pravou karibskou atmosféru.
  • Celý den pálilo rovníkové slunce a my byli vděční za stín, který vrhala katedrála Cartagena. Její majestátní věž nás večer okouzlila tajemným nasvícením. Už jsme prošli butiky s módou, smaragdy a uměleckými předměty a teď se chystáme zdolat pevnost Castillo San Felipe de Barajas. Námořní pevnost ze 17. století je propojená podzemními tunely. Z jejích hradeb si nakonec vychutnáme panoramatický pohled na toto charizmatické město, jež si získalo naše srdce.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: