Laguna La Isla v národním parku El Cocuy

Laguna La Isla v národním parku El Cocuy Zdroj: Peter Hupka

Kolumbie Cocuy
V uličkách Santa Marty, sympatického městečka na pobřeží Karibiku
Linka „K“ medellínskeho systému Metrocable
Pracovník kávových plantáží Hacienda Venecia v blízkosti Manizales čistí kávové boby
Medellin
9
Fotogalerie

Kolumbie, nádherná země se špatnou pověstí: Zelené štíty hor a koloniální města

„To, co se o Kolumbii říká, už dávno není pravda. Naše země je bezpečná a tak krásná! Zasněžené hory, teplé moře, vstřícní a milí lidé,“ nešetřila před pár lety optimismem dvojice Kolumbijců, s nimiž jsem se potkal na cestách. Chuť přesvědčit se o jejich příběhu postupně rostla, až se stala skutečností.

Kolumbijská republika je domovem padesáti milionů lidí a dominují jí tři horské hřebeny, táhnoucí se severo-jižním směrem. Velká část jejího území tak leží ve značné nadmořské výšce, výjimkou není ani metropole Bogotá, postavená na pláních ve více než 2600 metrech. Vychutnat si rozlohu hlavního města můžete z třítisícového vrcholu Montserrate, ležícího na východním okraji osmimilionového města. Pohled, lákající zejména v podvečer, přímo vyzývá objevovat všechno, co se dá na horizontu jen matně tušit. My začínáme cestou do Manizales, centra oblasti Caldas.

Při cestování po Kolumbii je potřeba počítat nejen s její rozlohou, která je přibližně dvojnásobkem Francie, ale i s pomalými přesuny a různorodou nadmořskou výškou. Nehledě na relativní blízkost rovníku tak v tentýž den můžete nejdřív takřka zmrznout a o pár desítek kilometrů dále se naopak potit ve vlhkém horkém vzduchu.

V kraji kávy a lanovek

Po dni stráveném v nekonečných serpentinách strmých, vegetací hustě porostlých hor se nakonec na oblém hřebeni zjeví světla většího města. Ačkoli dělí Manizales od Bogoty jen tři sta kilometrů, autobusem tato cesta zabere deset hodin. „Pojďte, ať ještě stihnete lanovku!“ popohánějí nás na autobusovém nádraží místní.

„Zatím máme dvě linky, ale doufám, že brzy přibudou další,“ tvrdí kolemjdoucí, s nímž sdílíme kabinku směřující do centra půlmilionového horského města. José je upovídaný stejně jako policisté v horní stanici lanovky. „To vám špatně napsali! Nejedete do Mariquity, ale na stanici lanovky, ze které do něj kdysi vedla!“ vysvětlují nedorozumění, při němž jsme nechtěně zaměnili jméno této vesnice, ležící v údolí Río Magdalena, s památníkem „El Cable“, který je připomínkou dnes již nefunkční dráhy.

Ta překonávala vzdálenost neuvěřitelných 73 km a na základě koncese od kolumbijské vlády ji postavila anglická společnost The Ropeway Extention. Fungovala v letech 1922 až 1967 a dopravovala lidi i kávu z oblasti Manizales do Mariquity, odkud už si zboží našlo cestu po veletoku Río Magdalena až do karibských přístavů a dále do Evropy.

Blíž k bohu?

Manizales není jedinečné jen způsobem místní dopravy, ale i katedrálou – nejvyšší v celé Kolumbii. Sto šest metrů vysoký neogotický chrám Catedral Basílica Metropolitana de Nuestra Señora del Rosario je zasvěcený Růžencové Panně Marii. Dílo francouzského architekta Juliena Poltiho realizoval italský stavitel Papio Bonarda před sedmdesáti lety.

Chrám, který dokáže pojmout až pět tisíc lidí, je zajímavý především z dálky. Při detailnějším pohledu totiž působí povrch stavby ze surového železobetonu trochu rušivě. První dojem ale rychle napraví interiér: vejít dovnitř a vyvézt se do nejvyššího možného podlaží je zážitek. V hloubce pod námi se ozývá zpěv a varhanní hudba, světlo sem proniká zejména obrovskou kopulí a vitrážovými okny s biblickými motivy, která tu dohromady vytvářejí plochu přesahující tisíc metrů čtverečních.

Těžko říct, zda se místní inspirovali chrámem svatého Petra v Římě, ale i na střeše katedrály v Manizales sídlí malá kavárna. Výhledy na město z ní jsou snad ještě poutavější než ty vatikánské, zatímco ceny jsou nižší než v Evropě a číšníci podstatně přátelštější.

Všechno s vášní

Oblast Caldas leží na „Eje Cafetero“ – „Kávové ose“. Eje Cafetero zasahuje do čtyř oblastí regionu Paisa a v roce 2011 byla zapsaná i na seznam UNESCO.

Vydat se přímo za pěstiteli není složité. Na jednu z farem nás nasměrovala mladičká Jane, jež se s malým synkem vypravila navštívit svou matku do nedaleké obce Palestina. Z Manizales míříme k mostu Svatého poutníka (Puento San Peregrino) a odtud dále po štěrkové cestě hlouběji do údolí. Vzduch je prodchnutý vůní květin a štěbetáním mnoha ptačích druhů, z nichž na první pohled poznáváme jen kolibříky. Na kávové plantáži Hacienda Venecia se právě schyluje k exkurzi. Dozvíme se o třídění kávy podle kvality (lehčí a méně kvalitní zrna plavou na vodní hladině), loupání, sušení i o péči o výsadbu a mladé rostliny. Přívětiví jsou i sběrači, kteří většinou pocházejí z Venezuely, i ostatní zaměstnanci farmy.

„A tohle už jste ochutnali?“ vybízí nás k ochutnávce manizelského rumu z více než stoleté likérky Licorera de Caldas David. Mladík zasvětil svůj život pěstování kávy a s rumem relaxuje večer po práci. Osmiletý destilát z melasy z cukrové třtiny si snadno získává naše chuťové pohárky.

V Manizales, v jedné z oblíbených kloboučnických dílen „Sombreros Don Samuel“, nás vítá sympatická Gloria. „Pojďte se podívat do dílny,“ zve nás její kolega James a ukazuje nám, jak z jemně propletených suchých listů palem vzniká při správné teplotě, množství vodní páry a tlaku v lisu hotový klobouk. Zbývá jen prošít okraje a doplnit kožené prvky. „Klobouky vyrábíme od roku 1958 a cena jednotlivých modelů se podle hustoty tkaní a kvality zpracování pohybuje od 50 do 200 tisíc pesos,“ říká James.

V kraji kmene U’Wa

„Nejkrásnějšími horami v Kolumbii jsou Sierra Nevada del Cocuy,“ svěřuje se náš bogotský kamarád, kapitán dopravních letadel Francisco José. I jeho tip se ukázal jako skvělá volba, a to i navzdory tomu, že část národního parku na podnět místního kmene U’Wa před pár lety pro veřejnost uzavřeli.

Den na svazích Sierry Nevady del Cocuy mezi městečky El Cocuy a Guicán vždy začíná svozem mléka od místních farmářů posádkami malých nákladních aut nazývaných „lecheros“ – mlékaři. Na svou každodenní pouť vyrážejí už o šesté ráno z hlavního náměstí třítisícového městečka El Cocuy. Posádky ve složení řidič a nákupčí nezřídka doplňují obyvatelé vesniček v podhůří nebo občas i turisté, pro něž lecheros slouží i jako náhrada autobusové dopravy.

U prašné cesty už od úsvitu postávají obyvatelé zemědělských usedlostí, aby muži na korbě lechera podali čerstvě nadojené mléko. Někdo ve vědru, jiný v kanystru a další mají nadojeny i desítky litrů. Veškeré mléko putuje do velké nerezové cisterny na kryté korbě a k dalšímu zpracování v údolí.

Bílé vrcholy

Hory národního parku El Cocuy odedávna lákaly turisty i horolezce. Mezi nejkrásnější túry patřil stokilometrový okruh parkem nebo lezecký výstup na nejvyšší vrchol oblasti, 5410 metrů vysoký Ritak’uwa Blanco, ve španělštině Ritacuba Blanco. Pravděpodobně nadměrný počet návštěvníků vedl zástupce místního etnika U’Wa k vydání zákazu vstupu na jejich území, a tak ve čtyřtisícových sedlech Cardenillo a Cusiri dnes svítí tabulka s nápisem „No paso“ – „Nevstupovat“, s dodatkem, že jde o území patřící domorodcům. Oficiálně tak zůstaly otevřené pouze jednodenní túry na západní straně parku.

Návštěvník oblasti má tak dnes dvě možnosti: brouzdat se pěšky nebo na koni romantickými loukami v oblastech mimo území národního parku anebo se přímo v El Cocuy domluvit s některým z průvodců (stanoviště mají blízko náměstí) a s ním se vydat na jednodenní túru třeba pod skalní útvar Ďáblův oltář – Pulpito de Diablo.

A kdo jsou ti U’Wa? Příslušníci domorodého kmene, jenž obývá lesy na pomezí Kolumbie a Venezuely, v současnosti jich v oblasti žije kolem osmi tisíc. U’Wa mají velmi blízký vztah ke své půdě, kterou uctívají jako rodiště a místo pro život, nepovažují ji za surový materiál, jenž se dá pouze využívat. Harmonii s přírodou jsou zasvěcené i jejich rituály oslavující zem, vodu, hory a oblohu. V čele jejich panteonu stojí Jagšowa – stvořitel.

Linka pro pět

V zemi strmých zelených pohoří, jakou většina Kolumbie je, se nedá spěchat. Jednak proto, aby vám neunikly krásné scenérie, a také proto, že to zdejší silnice neumožňují. Rozhodnutí zůstat někde aspoň jeden večer dokáže odkrýt řadu kouzelných míst. Jako například v horském městečku Málaga cestou z parku El Cocuy do Bucaramangy a dále na sever.

„Po silnici to do Bucaramangy trvá šest hodin, ale dá se tam i letět!“ prozrazuje nám se šibalským úsměvem majitel malé kavárničky Luis Andrés. Skutečně – mladý prodejce nám vypsal formuláře k ranní lince a zavelel: „Buďte tu zítra o půl osmé!“

Náměstíčko v centru Málagy žije a je radost pozorovat srdečně se bavící místní a jejich děti, které si tu hrají. Dejte si sklenici vynikajícího mléčně-ovocného nápoje nebo se usaďte do blízké kavárny na skvělé kakao.

Následující ráno probíhá všechno hladce. Všech pět cestujících, kteří se do letadla vejdou, pohodlně sedí. Po startu se na okamžik objeví centrum, obletíme strmý horský masiv a směřujeme nejdřív na jih, posléze zase na sever krajem políček na strmých zelených hřebenech. Po dvaceti minutách ve vzduchu jsme v jiném světě. Ale i tady voní květiny, štěbetají ptáci a lidé se baví. Nicméně večer pokračujeme dále do Santa Marty a už teď máme chuť zakřičet, že cestovat po Kolumbii je úžasné.

Vysoké vlny, magické kopce

Večer nás vítá parné vlhko na karibském pobřeží městečka Santa Marta. Do centra jsme dojeli v laciném autobuse. Nevelký přístav a živé uličky centra „Svaté Marty“, jak se dá název města přeložit, lákají především pulzujícím nočním životem restaurací a barů se živou hudbou a ještě živelnějšími místními, kteří nezapřou svou karibskou krev. Snad ještě krásnější je přímořská příroda v místech ležících jen pár desítek minut jízdy odsud.

Na pláži Los Ángeles, ležící na východním okraji národního parku Tayrona, si příliš nezaplavete, vlny a proudy jsou tu nebezpečné. Možnost projít se palmovými háji, pozorovat ptáky, motýly, jejich housenky nebo drobné kraby na pobřeží to však bohatě vyvažuje.

Milovníci hustých lesů a slané vody se můžou vypravit o něco výš, do nevelké vesnice Minca. Zdejší ubytování silně připomíná období hippies nebo jižní svahy indického Himálaje – většinou jsou to skromné bambusové a dřevěné chýše umístěné na pozemcích rozkládajících se na strmém svahu, které připomínají spíš divokou džungli než zahrady.

Okolí Mince je navíc předurčené k pomalým požitkářským toulkám: plné horských toků, jezírek nabízejících příjemné osvěžení a nebojácných papoušků, jež lze přilákat vydáváním skřeků. Nakonec na koncertě v jedné z haciend protancujeme celý večer.

Jen jednou nestačí

V Kolumbii plynou i týdny jako voda. Klidně bychom si tu užívali dál: každý večer opékat kukuřici v ohni, popíjet rum, hrát na kytaru, povídat si s ostatními cestovateli a radovat se ze zdejší čisté sladké vody. Čeká nás ale cesta zpět. Maličká dodávka směřující dolů je do posledního místečka zaplněná lidmi. Zatáčky mezi městečkem Mince a Santa Martou ubíhají jakoby ve zrychleném režimu. Jako záblesky, které si pamatujeme z okamžiků, kdy je život doopravdy krásný. Pár dní v Medellíně a poté letecký pohled na 5700 metrů vysoký Pico Cristóbal Colón, nejvyšší horu Kolumbie, jsou tečkou za příjemným jihoamerickým překvapením. Překvapením, jež někde v podvědomí vyvolává závislost. Sem se člověk musí vrátit…

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: