„A kam byste tady prosím vás chtěli jet?“ smál se domorodec po Jiřího otázce na půjčovnu aut. „Tahle silnice končí támhle za tím kopcem a dál už je prales. Pojízdných aut tu máme jen pět. A dnes je navíc neděle, a to smí řídit jenom náš biskup.“ Tak takové je Vanuatu, jmenovitě městečko Sola na ostrově Vanua Lava. V tomhle ostrovním ministátě prý žijí nejšťastnější lidé na světě.
Zhruba 83 ostrůvků vzdálených asi 1750 kilometrů severovýchodně od Austrálie obývá necelých 250 tisíc spokojených ostrovanů, kteří se v jednom kuse téměř bez výjimky usmívají. Snad i proto, že masový turistický ruch se jim zatím vyhýbá. Turisté z Austrálie povětšinou končí své putování v Nové Kaledonii a ti, kteří za dobrodružstvím a tichomořskou romantikou vzlétají z Nového Zélandu, směřují na Tongu a dál nanejvýš na Fidži. Vanuatu je pro ně už zbytečně daleko.
Vanuatu je po krátké zastávce na Fidži dalším cílem plachetnice Altego a jejího kapitána Jiřího Denka při druhé etapě cesty kolem světa. Ta první skončila v Království Tonga, kde zůstala loď necelé dva měsíce bezpečně zakotvená, zatímco kapitán Jirka se musel věnovat povinnostem doma. První seznámení s Vanuatu pak absolvoval v městečku Luganville na ostrově Espiritu Santo, největším z celého souostroví.
Luganville je kromě hlavního města Vila jediným místem na Vanuatu, kam se dá doletět letadlem. Při výletu po ostrově prý nelze vynechat všemi dostupnými průvodci doporučovanou Champagne Beach, nejkrásnější písečnou pláž na ostrově s bílým pískem a neodolatelně tyrkysovou barvou moře. Bohužel se na ní musí platit vstupné, a to v nemalé výši zdejších tisíc vatu (asi 250 Kč).
Prezidentský kandidát
Na noc Altego odplouvá směrem k ostrovu Vanua Lava a brzy ráno kotví v zátoce před městečkem Sola, které je místním správním střediskem. Spolu s Altegem tu stojí jen jediná rybářská loď. Všude je neuvěřitelný klid. Svět kolem jako by ztichl a neuvěřitelně se zpomalil. Po údajných osmi stech obyvatelích městečka není ani památky, až na pár postav ploužících se do kostela na nedělní mši. Rodí se tedy myšlenka podívat se půjčeným autem po ostrově, než se místní probudí. Tenhle dobrý nápad ale rychle hatí usměvavý domorodec objasněním situace s místní dopravní infrastrukturou. Ještě upřesňuje, že silnic je tu na celém ostrově asi jen osm kilometrů, což na velký výlet opravdu nevydá.
Špatnou zprávu ale vyvažuje upozorněním na místní jachtařský klub, a tak následuje změna plánu, byť existence klubu s ohledem na počet jachet aktuálně kotvících v zátoce před městečkem vzbuzuje oprávněnou nedůvěru. Honosný nápis Yacht Club ručně vyvedený na plechové tabuli přibité na dřevěných kůlech před malým domečkem z palmového listí ale nenechává nikoho na pochybách. Uvnitř čtyři skromné stolky, po zdech rozvěšeno pár vlajek států celého světa a několik vybledlých fotografií. Jiří Denk vzpomíná: „Dostali jsme výborný kokosový koktejl a obsluhující slečna nás požádala o zápis do knihy hostů, kam se údajně zapisuje posádka každé plachetnice, která na ostrov připluje. Napočítal jsem jich tu od začátku roku rovných deset, což vzhledem k tomu, že byl červenec, v nás definitivně rozptýlilo obavy, že bychom si tady při nějaké další návštěvě neměli kam sednout.“
Jirka s Jitkou s povděkem přijímají pozvání na večerní koncert místní tradiční lidové hudby. Vzácnou návštěvu do Yacht Clubu přišel přivítat osobně i tchán majitele, starší seriózní pán. Představil se jako Dini a dal se do vyprávění. Pro pivo se ale muselo vedle do obchodu, protože na jeho zařazení do nápojového lístku klubu se údajně teprve pracuje. Dini špičkovou angličtinou vypráví, že studoval v Austrálii, kde pak pár let i pracoval jako lékař. Na obdiv, jaký má přehled o historii a politických poměrech na Vanuatu, reaguje suchým konstatováním, že pracoval rok jako osobní sekretář prezidenta Vanuatu. „Nakonec mě nejvíc překvapil oznámením, že se sám chystá kandidovat na prezidenta v dalších volbách. Měly se konat v roce 2008, takže pokud se na Vanuatu ještě někdy podívám, kdoví kde všude budu mít známosti,“ vesele vypráví Jiří. Věří, že vše, co jim Dini vyprávěl, byla stoprocentní pravda, protože mu všichni místní bez výjimky projevovali opravdu hlubokou a neskrývanou úctu.
Večerní koncert byl nezapomenutelným zážitkem. Skupina String Band Boys vyrazila na „turné“ po místních vesnicích a ostrůvcích. Parta asi patnácti kluků, které hraní evidentně náramně baví. Dobrovolné příspěvky diváků měly být použity na stavbu nového kostela na nedalekém ostrůvku Ra. „Vedle tradičních kytar měli i nástroje na první pohled domácí výroby. Jeden trochu tvarem i zvukem připomínal banjo, ale přitom to bylo jen jakési ze dřeva vyříznuté ploché prkénko s pár nataženými strunami. Dřevěná bedna s jedním silnějším provázkem v kapele plnila úlohu basy a vyšší plechovka na dřevěné konstrukci zase nahrazovala buben.“ Dohromady to ale znělo naprosto neuvěřitelně a všichni se parádně bavili. Dokonce i otec Dini udělal k pobavení svých spoluobčanů pár tanečních kroků, což vyprovokovalo k tanci většinu posluchačů.
O pár století zpět
Od milých lidí se moc nechce, ale cesta Altega musí pokračovat. Kapitán se však rozhodl před definitivním odplutím z Vanuatu navštívit ještě místními doporučované vodopády. Najít je sice není jednoduché, ale nakonec se nedaleko od břehu objevuje asi třicet metrů vysoká hřmící masa vody. Větší překvapení než dokonalá přírodní scenerie však způsobuje skutečnost, že v blízké zátoce kotví ještě jedna jachta. Je to jedinečná příležitost seznámit se s Angličany Henrym a Kiki, kteří se spolu už pět let plaví po mořích celého světa. Ti Jiřímu důrazně doporučují neopouštět Vanuatu bez návštěvy ostrova Gaua. Není to velká zajížďka, a tak Jirka po příjemně osvěžující koupeli pod vodopádem ještě jednou mění plánovaný kurz.
„Chvíli jsme pluli kolem pobřeží a ostrov vypadal zcela neobydlený. Pak jsme ale zahlédli pár střech z palmového listí a stoupající kouř nad nimi. Jen jsme zakotvili, připlul k nám náčelník vesnice, abychom se mu podepsali do ,kroniky‘, což byl sešit, který dával podepsat všem návštěvníkům. Těch ovšem letos moc nebylo. Byli jsme třetí.“
V těchto končinách je většinou slušností požádat místního náčelníka nebo jeho zástupce o povolení k návštěvě. Povolení je uděleno, přestože pojem vesnice je tady asi trochu přehnaný. Několik slaměných chatrčí, kde žije údajně celkem pět rodin, byť početných. Všude neuvěřitelné bláto a kolem domků pobíhající prasata a psi. Uvnitř jen hliněná podlaha a rohože na spaní. „Měl jsem pocit, že jsme se dostali o několik století zpět.“ Lidé jsou přesto - nebo možná právě proto - mimořádně příjemní a ochotní. Po krátké prohlídce následuje za ochotného doprovodu náčelníka cesta do sousední vesnice přes několik brodů a po úzké stezce hustou džunglí.
V další, o něco větší vesnici je dokonce škola, do které prý chodí padesát osm dětí. „Na zpáteční cestě jsme koupili pár náhrdelníků z mušliček a jednu velkou mušli, abychom tu nechali nějaké peníze. Chudoba je tam neuvěřitelná. Ti lidé nemají v podstatě skoro nic. Přesto jsou vyrovnaní, velmi příjemní a vypadají opravdu šťastně,“ vypráví Jiří a zamýšlí se: „Přemýšlel jsem o tom, co to vlastně je ,ráj na zemi‘. Je to místo bez civilizace? Nebo místo, kde se nemusí pracovat? Je to tam, kde jsou stromy obalené exotickým ovocem a stačí jen natáhnout ruku a zahnat hlad? Místo s nádhernými plážemi na koupání? Nebo k tomu stačí jen příjemní lidé?
Každý má samozřejmě jinou představu. Ale tady, tady je všechno na jednom místě. Nějak jsem odtud nemohl pochopit tu věčnou nespokojenost a nenasytnost světa, odkud jsme přicestovali.“ Přesto pro člověka zvyklého na civilizaci není úplně jednoduché představit si, že by tu prožil celý život. „Ale tajně si přeju, abych se sem mohl kdykoli vrátit a nenašel tu své nové přátele, jak uklízejí na pláži papírky od zmrzliny a plechovky od piva, zatímco jejich ženy stelou vyžehlená prostěradla v hotelu s úžasným výhledem na moře.“
Jiří Denk
Lektor manažerského vzdělávání, cestovatel a dobrodruh procestoval několik desítek zemí celého světa, létal na rogalu i paraglidu, skákal s padákem, potápěl se, zkoušel i létání s balonem. Pořád to ale nebylo ono, dokud se nesvezl na plachetnici. Udělal si kapitánské zkoušky a začal přesvědčovat známé i neznámé lidi kolem sebe, aby se s ním vydali na moře. Podařilo se mu dát dohromady akci s názvem Manažerská jachta, která za osm let pravidelného pořádání vyrostla z přátelského setkání několika přátel do nejčastěji pořádané jachtařské regaty v ČR. Už při Denkových plavbách podél pobřeží Řecka, Itálie, Kuby a Norska bylo jasné, že jeho jachtařské kroky neskončí na Jadranu. Rozhodl se koupit si na Novém Zélandu starší plachetnici a vydat se s ní zpátky do Evropy nebo zkusit rovnou obeplout celou zeměkouli. Trvalo to něco přes tři roky a Jirka si mohl dojít pro významné ocenění od ČANY (České asociace námořního yachtingu) za Plavbu roku 2010.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:
