Průzkumná hlídka Cizinecké legie v první vietnamské válce.

Průzkumná hlídka Cizinecké legie v první vietnamské válce. Zdroj: repro z knihy Vojenské dějiny Československa

Přísaha roty „Nazdar“ v Bayonne 12. října 1914.
Českoslovenští dobrovolníci ve francouzské Cizinecké legii v roce 1939
3
Fotogalerie

Legio patria nostra aneb Česká kapitola dějin Cizinecké legie

„Při jedné takové patrole v noci, kterou provádělo jedno družstvo, byla na nás vystřelena z křoví dávka z automatu. Byl zasažen seržant čtyřmi zásahy a já dvěma do pravého boku. Byl jsem odvezen do nemocnice v Hanoji a léčen po dobu asi čtrnácti dnů. Ke kompanii jsem se vrátil 23. prosince 1948.“ Lakonické sdělení, jež je vzpomínkou příslušníka Cizinecké legie Otakara Haška, ovšem skrývá dramatický osud jednoho velmi mladého muže, který měl to štěstí, že peklo první vietnamské války přežil. Stovky legionářů z Československa toto štěstí neměly. Po „Vítězném únoru“ 1948 se jich v Legion étrangére, elitní jednotce francouzské armády, objevil dosud nevídaný počet. Češi ovšem v Cizinecké legii bojovali už mnohem dříve.

Cizineckou legii založil francouzský král Ludvík Filip 9. března 1831. Členy nové vojenské jednotky neměli být, kromě důstojníků, Francouzi a legie neměla být využívána k boji na území mateřské země. Tato zásada byla poprvé porušena během prusko-francouzské války v letech 1870-1871 a podruhé za první světové války. Legendární „bitva“ cizineckých legionářů, na níž je postavena tradice této elitní jednotky francouzské armády, se odehrála během tažení v Mexiku v roce 1863. Kolona dvaašedesáti legionářů, mezi nimiž byli i dva Češi, Horský a Kunášek, byla na farmě Camerone zaskočena přesilou 2000 mexických vojáků. Legionáři vzdorovali až do doby, než jim došla munice. V té chvíli jich bylo již jen pět proti čtrnácti stovkám přeživších Mexičanů, přesto však proti nim vyrazili na bodákový útok. Mexický velitel prý zvolal: „To nejsou lidé, ale ďábli,“ a nařídil nechat pětici legionářů naživu.

První významnou českou kapitolu dějin Cizinecké legie napsali příslušníci roty Nazdar na počátku první světové války. Již 25. července 1914, kdy Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku Srbsku, se před budovou rakousko-uherského velvyslanectví v Paříži shromáždili příslušníci zdejší československé kolonie, spálili na protest vlajku svého domovského státu a poté se zástupci českých a slovenských spolků v Paříži rozhodli, že všichni jejich bojeschopní členové vstoupí do francouzské armády. Byli však cizinci, a mohli proto na straně Dohody bojovat jen jako příslušníci Cizinecké legie. Odebrali se do Bayonne, kde složili přísahu a přijali prapor s českým lvem od místních obyvatel. Naši krajané neměli status klasických „cizineckých legionářů“ z předválečné doby, ale dobrovolníků přijatých „na dobu trvání války a do boje proti Německu a jeho spojencům“. Výcvik ovšem prodělali stejný jako všichni cizinečtí legionáři. Brzy si rota u francouzských důstojníků vysloužila přezdívku „compagnie Nazdar“, podle pozdravu, kterým se její příslušníci častovali.

Legie sebevrahů

Dne 23. října 1914 zaujali postavení na frontě v Champagne jako součást Marocké divize 5. francouzské armády, jež tvořila samostatnou vyšší jednotku Cizinecké legie. Legionáři sice měli své první ztráty, ale jinak prožili zimu na poměrně klidném úseku fronty. Dne 26. dubna však Marocká divize dostala rozkaz opustit postavení a přesunout se do oblasti Artois, kde maršál Foch připravoval velkou ofenzivu. Prapor „C“ s rotou Nazdar útočil v čele cizineckého pluku. Na počátku války ještě Francouzi nosili barevné, zdálky viditelné uniformy; khaki stejnokroje byly v Cizinecké legii zavedeny až koncem roku 1915.

Vojáci v nejprudší palbě útočili vzpřímeně, bez přískoků, s důstojníky v čele, nevyhledávali terénní úkryty. Podle toho také vypadaly ztráty. Později byl tento masakr nazván bitva u Arrasu. Rota Nazdar jako celek přestala existovat. Dvaačtyřicet mužů padlo a sto jich bylo zraněno tak vážně, že se k pluku již nemohli vrátit. Padl i předseda pařížského Sokola Pultr a předseda spolku Rovnost Šibal. Rota také přišla o červený prapor s vyšitým stříbrným českým lvem. I když do cizineckého pluku bylo později přiveleno ještě dalších několik desítek Čechů, nikdy již nevytvořili samostatnou jednotku. Situace se zcela změnila 16. prosince 1917, kdy francouzský prezident povolil vytvoření samostatného československého vojska ve Francii. Cizinecká legie se tak stala „matkou“ francouzské části legendárních československých legií.

Za druhé světové války už byla situace jiná, ale v krátkém období mezi 15. březnem a vypuknutím války 1. září 1939 neměli Češi, jimž se podařilo dostat do Francie, jinou možnost než vstupovat do Cizinecké legie. Mnozí z nich pak s obtížemi přešli do budovaného pravidelného československého vojska, ale někteří také zůstali. Ve 20. století se v Cizinecké legii „proslavila“ řada Čechů. K nejvýznamnějším patřil plukovník Josef Šnejdárek, jenž vstoupil do legie již v roce 1899. Jan Landa zanechal o svém působení v legii písemné svědectví a český cestovatel Ladislav Mikeš Pařízek dokonce knihu Legie sebevrahů. Kapitán Otto Wagner velel rotě Cizinecké legie v bitvě u Bir Hakeimu, o čemž napsal knihu S Cizineckou legií proti Rommelovi. Patrně nejznámějším českým cizineckým legionářem byl Karel Hora (1908-1989), jehož francouzsky psané paměti pod názvem Moje matka Cizinecká legie vyšly česky nejprve u Škvoreckých v Torontu v roce 1977 a pak také roku 1993 v České republice.

Tvrdý výcvik

Major Hora po komunistickém puči v roce 1948 znovu opustil republiku a stal se opět příslušníkem Cizinecké legie, s níž prodělal tažení v Indočíně, Koreji a Alžírsku. Právě Vietnam se stal za první vietnamské války v letech 1946-1954 doslova peklem na zemi pro mnohé Čechy a Slováky, kteří se po útěku na Západ rozhodli vstoupit do řad Cizinecké legie. V Indočíně byly v rámci legie nasazeny přibližně dva tisíce československých občanů, z nichž asi pět set padlo a mnoho se dostalo do zajetí. Bylo to největší bojové vystoupení občanů Československa po druhé světové válce, jež dodnes nebylo překonáno.

Proč se často ještě nezletilí mladíci nechávali najmout jako žoldnéři? Často to byla jednoduše mladická nerozvážnost. Jen málokteří skutečně chtěli bojovat proti komunistickému režimu a těch, kteří odcházeli za hranice s jasným cílem vstoupit do Cizinecké legie, bylo ještě méně. Někteří útěkem řešili své osobní problémy, například se chtěli vyhnout sňatku či vojenské službě v československé armádě, jindy je za hranice táhla obyčejná touha po dobrodružství. Jiným nevyhovovaly podmínky v utečeneckých táborech a neodolali nabídkám agentů, kteří zde do legie prováděli nábor. Ti často slibovali nemožné, neboť za získání nových „duší“ dostávali odměnu.

Adepti putovali do sběrného střediska legie v západoněmeckém Khelu, kde byli podrobeni důkladné lékařské prohlídce, po níž následoval transport do pevnosti St. Jean v Marseille, kde podepsali závazek odsloužit v Cizinecké legii pět let. Poté je dopravili do Sidi-bel-Abbés v severozápadním Alžírsku, kde se v té době nacházela hlavní posádka. Zde prošli tvrdým výcvikem, jenž byl spojen také s obyčejnou šikanou ze strany nadřízených. Kdo se protivil nebo neprováděl povely dostatečně rychle, skončil ve vězení, v lepším případě dostával facky a kopance. Byly to chvíle, kdy všichni pomýšleli na útěk, někteří se o něj i pokusili, naděje na úspěch však byla v severoafrických podmínkách nulová. Heslo „Legio patria nostra“, tedy „Naší vlastí je legie“, jim v těchto chvílích neznělo příliš sympaticky.

Proti Viet Minhu

Francie potřebovala legionáře především pro bojiště v Indočíně. V listopadu 1946, kdy byla vyhlášena Vietnamská demokratická republika v čele s prezidentem Ho Či Minem, napadly partyzánské jednotky Viet Minhu francouzskou koloniální armádu. Až do roku 1950 však byly slabším protivníkem nastalého konfliktu, přestože Francouzi měli jen omezené síly, které mohli k obraně kolonie použít. Karta se obrátila po roce 1949, kdy v Číně v občanské válce zvítězili komunisté a Viet Minh začal dostávat od Číňanů výraznou materiální i lidskou pomoc. Po pádu pevnosti Dien Bien Phu 7. května 1954 Francie své jednotky z Indočíny stáhla.

Řada legionářů včetně Čechů a Slováků se dostala do Indočíny v rámci vzdušně výsadkových jednotek. Byli vycvičeni jako elitní vojáci, mezi nimiž se však našli jedinci, kteří se dopouštěli nesmyslných krutostí na místním obyvatelstvu. Otakar Hašek vzpomínal na svého bojového kamaráda Ferdinanda Benedikta: „Šli jsme po vesnici, kterou jsme dobyli, a slyšíme střelbu. Bam, bam, bam. ,Do prdele, kdo tady střílí?‘ Benedikt si našel babu, postavil ji do chlívku a zdálky se do ní trefoval. Bezbrannou ženskou. To byl Čech, zahynul tam.“

Na nepřátelském území měli legionáři povoleno beztrestně dělat, co se jim zlíbí. Znásilňování žen bylo na denním pořádku. Legionáři vypalovali vesnice, vraždili civilisty podporující Viet Minh. Vietnamci se zajatými legionáři nakládali rovněž otřesně, nevyjímaje mučení, kastraci či ukřižování. Situace se poněkud změnila po roce 1950, kdy Ho Či Minův režim navázal kontakty s lidově demokratickými státy střední a východní Evropy. Relativně slušné zacházení vedlo nejen k tomu, že se legionáři častěji vzdávali, ale občas také sami přebíhali na druhou stranu. A poté bylo možné je propagandisticky využít.

Nedobrovolná cesta domů

Po kruté bitvě u Dong Khe a následných ústupových bojích v říjnu 1950 padlo do zajetí asi 80 Čechů a Slováků. V důsledku špatných zdravotních a hygienických podmínek jich přežilo jen 28 a na jaře 1952 se jich 21 přes Čínu a Sovětský svaz vrátilo do Československa. Byl mezi nimi i Otakar Hašek. V Indočíně legionáře ujišťovali, že jejich činy budou amnestovány, ale doma putovali do vězení a před soud. Tresty však byly překvapivě mírné. Obhajoba také zdůrazňovala, že se většinou jedná o hochy „dělnického původu“. Po započítání vazby byli až na jednoho, který utekl přes hranice jako voják se zbraní, propuštěni na svobodu. Na některé se dokonce vztahovala prezidentská amnestie z května 1953. V následujících letech se postupně domů vrátily další desítky zajatých legionářů. Režim je propagandisticky využil a museli absolvovat službu v lidově demokratické armádě. Po zkušenostech z Cizinecké legie jim připadala jako selanka.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: