Uličky starého Dillí

Uličky starého Dillí Zdroj: Zdeněk Macháček

Uličky starého Dillí
Uličky starého Dillí
Uličky starého Dillí
Uličky starého Dillí
Uličky starého Dillí
6
Fotogalerie

Uličky starého Dillí jsou vstupem do zcela jiného světa

Lidé, kteří navštívili Indii, ji buď milují, anebo se tam už nikdy nechtějí vrátit. Já tam byl na týdenní služební cestě na konci minulého roku. Udělala na mě velký dojem, i když jsem zpočátku nevěděl, jestli je ten dojem příjemný, nebo ne. Určitě ji ale chci znova navštívit, jeden týden tu nestačí.

Šok a překvapení začnou hned po příjezdu, kdy se dostaneš do ulic. Nikdy jsem nic podobného nezažil. Nepředstavitelný chaos na silnicích. Náklaďáky jak opancéřovaná monstra mají přednost prostým zákonem práva silnějšího. Na „dálnici“ (několikaproudá silnice v obou směrech) potkáváš auta, kamiony v protisměru, krávy se válejí na silnici, lidi přelézají ostnaté dráty, které předělují silnici, na nadjezdech pro pěší jezdí motorky...

Na křižovatkách jde o centimetry a stále se troubí. Někde jsem četl, že evropské automobilky vyrábějící auta pro Indii musí vybavovat auta silnějšími klaksony, které vydrží větší počet hodin troubení. Nejhorší na dopravě je, že se nedá předvídat, co udělají ostatní řidiči. Jezdil jsem na motorce po jiných asijských metropolích se stejnou a možná i větší hustotou dopravy, ale vždy se dalo předvídat. V Indii tomu tak není. Všichni se na tebe tlačí s auty, rikši hbitě kličkují a ty jen stojíš a nechápeš.

Nechal jsem se Uberem odvézt do starého Dillí, kde jsem chtěl vidět pouliční tržiště. Řidič mě vysadil zhruba tři kilometry od místa, kam jsem chtěl. Když zastavil, řekl, že dál se do uliček nedostane. Poprvé v životě jsem váhal, jestli mám vůbec vystoupit z auta, nebo se nechat odvézt zpět do hotelu. Koukal jsem do off-line mapy a přemýšlel, jak se z téhle spleti a divočiny vůbec dostanu zpět. V ten moment jsem si to nedokázal představit.

Vystoupil jsem a ještě chvilku čekal u auta, než řidič odjel. Otevřelo se mi malé náměstí, kde pouliční kuchaři vařili jídlo na dřevěných trakařích, vedle nich polonahý člověk na zemi pil vodu z hliníkové misky, opodál se skupina chlapů mydlila a koupala u pouličních vodáren. Asfalt pokrývala hlína, zbytky jídla a další odpad. Vnořil jsem se do úzkých uliček a začal fotit. Nikde žádný bílý turista, spousta špinavých lidí, kteří se povalovali na zemi nebo trakařích, žádné úsměvy... Pak se to ale zlomilo a místní mě začali zvát k sobě domů, prodavači se se mnou chtěli fotit a začali se smát.

V každé malé čtvrti se na ulicích prodávalo něco specifického. Díly na auta, šperky nebo oblečení. Všude ale byla zvířata: kozy, ovce, slepice nebo krávy. V krámcích se porcovala zvěř, na podlaze se válely zbytky těl a krev. Nepořádek má tady v Indii úplně jiný rozměr. Když jsem šel na pouliční záchod, musel jsem dvakrát odejít z místnosti, protože se tam nedalo dýchat. Záchody byly turecké, ale otevřené, takže když někdo vykonával potřebu, byl všem na očích.

Když jsem se vrátil do hotelu, rázem jsem byl v jiném světě. Ve světě, který je mi známý, kde panuje čistota, pořádek a kde je všeho dostatek. Tohle běžní Indové neznají. Každá cesta mi ukáže, co všechno máme.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: