Lucie Nováková

Lucie Nováková Zdroj: Petr Florián

Lucie Nováková v uniformě letušky aerolinek Emirates
Lucka na Velké čínské zdi
Lucie má teď čas cestovat: „Byla jsem měsíc v Kambodži jako dobrovolník, ušla jsem 250 km na svatojakubské cestě, na skútru jsem projela Madeiru a chystám se na Šrí Lanku a do Nepálu.“
O své bývalé práci letušky Lucie říká: „Tři čtvrtiny cestujících jsou v pohodě, ten zbytek dá ale zabrat.“ Teď relaxuje na vlastních cestách.
„Při setkání v pražském Atelier Restaurantu na mě Lucka působila příjemným a uklidňujícím dojmem, což jsou přesně ty vlastnosti, které člověk od letušky očekává,“ říká Honza Čermák.
5
Fotogalerie

Cestování není droga, je to část mé duše, říká bývalá letuška a cestovatelka Lucie Nováková

Určitě bychom našli spoustu zkušenějších letušek. Ale nevím o žádné, která sepsala o konci své kariéry u aerolinky tak poutavé vyznání, jímž si na Facebooku vysloužila přes 1300 lajků a 130 sdílení. Vylíčila v něm úskalí, která ji přiměla profesi obalenou pozlátkem opustit.

Byl to ten hlavní důvod, proč ses stala letuškou? Odkdy jsi o téhle profesi začala přemýšlet?

Vždycky jsem snila o tom, že budu cestovat po celém světě. Jsem srdcem dobrodruh a duší snílek. Myšlenka stát se letuškou mi bleskla poprvé hlavou někdy na gymnáziu. Byl to způsob, jak dosáhnout svého snu bez velkých peněz. Nakonec jsem se k téhle profesi dostala až po vysoké.

Stala ses letuškou Emirates, jedné z nejvyhlášenějších aerolinek. Byl to tvůj záměr, nebo náhoda?

Řekla bych, že to byl osud. Nejsem natolik ambiciózní, abych sama od sebe přemýšlela o jedné z nejlepších leteckých společností. Spíš jsem pokukovala po low-cost aerolinkách. Když se ale moje spolužačka na vysoké dostala právě k Emirates a ukázala mi tak ten fascinující život letušky v Dubaji, nebylo už cesty zpátky.

Je těžké projít jejich výběrovým řízením?

Je to hodně náročné, uspějí jenom tři procenta uchazečů z celého světa. Já na prvním konkurzu v Brně neuspěla. Některá děvčata to zkoušejí opakovaně. Měli jsme tam například slečnu, pro kterou to byl její desátý pokus. Dokonce jedna dívka přiletěla na Open Day do Brna až z Jižní Koreje, aby zvýšila své šance. (V Koreji je obrovská konkurence, jednoho konkurzu se účastní třeba i tisíc lidí a všichni mají víceméně stejný profil.) Výběrové řízení se skládá z pěti kol a jen hrstka se dostane k finálnímu pohovoru. Musíte projít několika skupinovými aktivitami a zvládnout anglický a psychometrický test. U pohovoru vás čeká palba otázek, u nichž se hodně zapotíte. Mně osobně daly asi nejvíc zabrat skupinové aktivity. Povahou jsem spíše introvert, ale tady jsem musela svoji plachost přemoct.

Dříve platilo, že letušky musí být mladé, krásné a štíhlé. Tohle se asi dost změnilo, že?

Zpočátku mě překvapilo, že u Emirates nepracují jen slečny s vizáží modelky (i když i takových tam bylo dost). Navíc je to multikulturní společnost a každá kultura má jiná měřítka krásy. Emirates ale v první řadě hledají dívky i chlapce, kteří jsou empatičtí a neváhají jít nad rámec svých povinností. Nehledají jen hezké tváře, ale osobnosti.

V čem ses překonávala?

Při téhle práci je toho hodně. Pasažéři jsou často hrubí, vulgární, nevychovaní. Luskají na vás prsty, prskají do obličeje, křičí na vás za věci, jež nemůžete nijak ovlivnit. Vy se ale musíte ovládnout, udržet emoce na uzdě a vše přijmout s úsměvem. Páru pak letušky vypouštějí v galley a někdy si i popláčou na toaletách. A ne, letušky nemají vlastní toalety, používají tytéž jako pasažéři, pokud je na nich někdy volno.

Jak mohou takové situace vygradovat?

Vše má své hranice, jsou chvíle, kdy musí být letuška naopak asertivní a nekompromisní, zejména pokud jde o bezpečnost. Je vycvičená, aby uhasila požár, evakuovala letadlo do 90 sekund, poskytla první pomoc například při zástavě srdce, ale také odbornou asistenci při porodu. Také  zvládne skolit i stokilového chlapa na zem, dřív než si uvědomí, která bije. A to vše je jen zlomek toho, co vše se letuška dnem i nocí učí během intenzivního dvouměsíčního výcviku.

Co následovalo po šichtách?

Když pak po náročném nočním letu dorazíme na hotel, nepřejeme si nic víc než postel. Kolikrát jsme totiž na nohou i více než 20 hodin. Na odpočinek však není vždycky čas. Na prozkoumání daného místa máme většinou jen 24 hodin. Často jsem tak obětovala spánek i jídlo a rovnou se vrhla za dobrodružstvím. Jednou jsem se takhle rozhodla po dvanáctihodinovém nočním letu vyrazit zdolávat Lví hlavu v Kapském Městě. Naneštěstí to bylo v pravé poledne a já si s sebou nevzala ani vodu. Nakonec to byl jeden z mých nejkrásnějších zážitků.

Jak často během měsíce jsi létala?

Když jsem začínala, fungovalo to v Emirates trochu jinak než dneska. Tehdy jsem za měsíc nalétala asi osmdesát hodin. V Dubaji jsem trávila třeba deset dní v měsíci, což pro mě bylo až moc. Tohle město totiž moc ráda nemám. Teď už se létá kolem sto dvaceti hodin, vyloženě přebíháte z letu na let a obvykle nemáte ani možnosti se zregenerovat.

Co ti ta práce dala?

Dospěla jsem a uspořádala si hodnoty. Život v Dubaji není zrovna jednoduchý, je to takové umělé město plné přetvářky a povrchních vztahů. Bydlela jsem v podstatě v poušti, daleko od centra. Chyběla mi příroda, rodina a časem i obyčejný rutinní život, kdy člověk ráno nepřemýšlí nad tím, kde je a co je za den. Hodně času trávíte o samotě a máte možnost přemýšlet a v hlavě si srovnat spoustu věcí. Když jsem vyrůstala, měla jsem za to, že je mi Česko malé, že se chci odsud dostat co nejdál. Měla jsem možnost procestovat kus světa a poznala jsem, jaké máme štěstí, že žijeme v tak krásné a bezpečné zemi. Začala jsem si vážit základních hodnot, jako je rodina, a věci, jež jsem dříve považovala za samozřejmost, pro mě získaly mnohem větší cenu.

Předpokládám, že ti to kompenzovala možnost cestovat a také finanční ohodnocení. Ještě něco vidíš jako pozitivum práce letušky?

Získáte ohromné zkušenosti a kulturní rozhled. Může vám to otevřít nové dveře a možnosti. Víc než práce je to životní styl. Víceméně je to bezstarostný život. Máte pocit, že nic pro vás není nedostupné. Navíc je tato práce spojená s určitou prestiží, která je taky tak trochu návyková. Na druhou stranu žijete v bublině, jež vás odděluje od reality.

Ve svém příspěvku jsi vypsala spoustu míst a zážitků, které jsi za ty necelé dva roky zvládla. Na co vzpomínáš nejraději?

Viděla jsem čtyři ze sedmi divů světa, navštívila 36 zemí a splnila si řadu snů, třeba jordánskou Petru. Vždycky jsem se strašně ráda vracela na Bali, protože mi přijde tamní atmosféra jedinečná. Krásné vzpomínky mám i na Kapské Město.

Popsala jsi psychická, fyzická a sociální úskalí své práce. Která z nich jsi snášela nejhůř?

Ze začátku jsem nejvíc bojovala s odloučením od rodiny. Přátelství se sice při létání navázat dají, ale spíš během dvouměsíčního tréninku. Jakmile začnete létat, kolegové se neustále mění a není šance se s někým víc sblížit. Hodně času tak trávíte sami se sebou. Ačkoli se považuju za člověka, který má samotu rád, tohle bylo moc už i na mě.

Dá se na něco z toho zvyknout?

Nakonec jsem si samotu začala užívat. Byla to pro mě určitá terapie nebo meditace. Když jsem se po dvou letech vrátila domů, naopak jsem si musela chvíli zvykat na to, že nemám tolik prostoru pro sebe. Po fyzické stránce člověk musí přijmout zvláštní režim. Je častěji nemocný, od banalit typu nachlazení po závažnější potíže. Nepříjemné pro mě byly zvlášť Vánoce strávené na pokoji v karanténě kvůli pásovému oparu. Často jste strašně unavení a nemůžete ani vylézt z postele. Firemní doktoři vám nanejvýš předepíšou univerzální léky.

Jak je na tom palubní personál s možností spánku?

V letadlech jsou kabinky, do nichž v pyžamu zalezeš a snažíš se usnout. Což není vůbec legrace, protože tělo nechce spát na povel, do toho máš stres, aby ses včas vzbudil. Já osobně se opravdu vyspala jenom jednou.

Jedly jste totéž co pasažéři?

Jídlo je u letušek hned vedle spánku téma číslo jedna. První, po čem se letušky vrhají, hned jak přijdou na palubu, je tzv. crew cart, kde je uložené jídlo pro posádku. Jsou tam sendviče, ovoce i laskominy. Je na výběr z několika druhů teplých jídel, ale ta se časem přejedí, takže letušky občas vděčně sáhnou i po jídle pro pasažéry. Samozřejmě posádka v business třídě má mnohem lepší výběr a o první třídě ani nemluvím. Mezi má nejoblíbenější jídla patřily dezerty, kvůli nimž některé letušky vyrostou za rok i o dvě velikosti a musí pak podstoupit měření a následný hubnoucí plán. Při každém letu do Prahy jsem se těšila na vepřo knedlo zelo a pivo. České jídlo mi hodně chybělo.

Bála ses někdy na palubě?

Zažila jsem vážnější turbulence, ale nikdy jsem se vyloženě nebála. Spíš jsem měla obavu z toho, že nastane situace, kterou nebudu umět zvládnout. Nicméně vždycky jsem spoléhala na naše piloty, měla jsem v ně absolutní důvěru.

Musí být člověk extrovert a flegmatik, aby práci palubního personálu dlouhodobě zvládal?

Vždy jsem si myslela, že letuška musí být společenská a upovídaná. Teď už vím, že v této práci je stejně důležité i umění naslouchat, v němž my introverti vynikáme. Pravda je, že pro mě bylo někdy hodně vyčerpávající být tolik hodin v uzavřeném prostoru se stovkami lidí, kteří se neustále něčeho dožadují. Flegmatičnost se ale rozhodně hodí. Já některé věci až příliš prožívám a neumím je jen tak hodit za hlavu.

Vypozorovala jsi rozdíly u cestujících různých národností?

Nechci, aby to vyznělo špatně, ale existují země, kam se palubní personál moc nehrne. Můj první let pro mě byl doslova kulturní šok. Letěla jsem do Džiddy v Saúdské Arábii, odkud cestující míří do nedaleké Mekky. Nikdo z cestujících nemluvil anglicky. Vysvětlit jim, že si nemohou sedat jen tak, jak je napadne, byl nadlidský výkon. Navíc pro ženu z arabské kultury je nepřípustné, aby seděla vedle cizího muže, takže jsme na palubě hráli doslova škatulata. Není divu, že nástup pasažérů trvá někdy déle než samotný let. Muži jsou oblečeni do tradičních oděvů, mají je jen tak ležérně ovázané kolem boků a převázané přes rameno. Nevěděla jsem moc kam s očima, abych nezahlédla víc, než bych chtěla.

A jakou pověst mají Češi?

Jako milí, ale otravní (směje se). Nemačkají tlačítka na přivolání personálu, ale klidně si sami zajdou do galley, a to opakovaně. Hlavně pro alkohol.

Vnímala jsi rozdíly i mezi kolegy?

Například Španělé, Portugalci nebo Jihoameričané jsou hlučnější, družnější, rádi se objímají. Naopak asijské národnosti jsou rezervovanější, tišší a nemluví nahlas o zbytečnostech. Proto jsem právě mezi nimi měla víc kamarádek. Libanonci nebo Egypťané mají pověst proutníků. Musím říct, že oprávněně (směje se). Už během hodinového brífinku před letem odhadneš, kdo ti sedne víc nebo míň. Každopádně pro mě bylo zajímavé ty odlišnosti pozorovat a poznávat.

Co byl u tebe ten poslední impulz k tomu, pustit se téhle lákavé návnady?

Od začátku jsem měla svůj seznam míst, jež jsem chtěla navštívit. Ten se sice postupně trochu rozrůstal, ale jednoho dne na něm nic nezbylo. Už bych se jenom vracela na stejná místa. Zůstala by tedy jenom práce samotná, kterou jsem ale zase tolik neprožívala a také měla dopad na vztah s přítelem. Uvědomila jsem si, že jedinou motivací už je jenom strach. Strach z návratu zpátky.

Plánovala jsi na začátku, jak dlouho zůstaneš?

Partnerovi jsem tvrdila, že se vrátím nejpozději za rok. Tušila jsem, že to nejspíš bude o trochu později, přece jen v prvním roce těch destinací ze seznamu moc neubylo. Samotný výcvik trvá dva měsíce a je docela náročný, takže jsem si řekla, že to vydržím ještě další rok, abych měla pocit, že se investovaný čas a úsilí vyplatily.

Dostavil se příliv a údolí?

Dostavil. Vlastně už při posledním letu domů, kdy jsem cestovala jako obyčejný pasažér, zatímco posádka v hezkých uniformách putovala na hotel. Byl to takový kopanec, jako by se člověk najednou stal neviditelným. Doma jsem si pak užívala to, co mi chybělo – blízkost rodiny a svobodu. Ale to trvalo jenom nějakou dobu, než jsem se začala ptát sama sebe, co dál. Chvíli mě vůbec nic nenapadalo, takže jsem i pochybovala, jestli jsem udělala dobře.

Kam jsi nakonec zamířila?

Pracuji v cestovní agentuře, ale uvidím, jestli se někde neotevřou ještě nějaké další dveře...

Vydala jsi e-book „Poletucha vypráví“. Co tě k tomu vedlo?

Napsala jsem ho proto, aby si holky, jež o práci letušky přemýšlejí, uvědomily, do čeho jdou. Jedna holčina z Islandu absolvovala výcvik, ale létat nezačala, protože celé ty dva měsíce probrečela. Chyběla jí rodina, nezvykla si na pouštní prostředí. Z instagramových profilů letušek to vypadá jako práce snů, ale je za tím hodně dřiny, odříkání a probrečených nocí. Chtěla jsem se podělit o svoji zkušenost a zároveň si tak vytvořit hmotnou vzpomínku na tohle období svého života.


Sedmero cestujícího

Chcete-li, aby se na vás letuška smála upřímně, zkuste jí třeba hned při nástupu odpovědět na pozdrav. A řiďte se následujícím sedmerem, které pro vás Lucie sestavila.

1. Nenechávejte mozek u odletové brány. Cestující se chovají nelogicky, například hledají toaletu v miniaturní šatní skříni nebo se snaží nacpat kufr do úložného prostoru, aniž by je napadlo ho otočit nebo položit. Nechtějte vypnout motory, protože kvůli jejich hluku nemůžete usnout.

2. Buďte připraveni. Řada cestujících nastoupí, po dlouhých přípravách si konečně sednou, připoutají se, ale pak si vzpomenou, že musí ještě něco najít v přihrádce nad sedadly. Menu dostáváte s předstihem proto, abyste si z něj vybrali a letuška ho nemusela každému přeříkávat. Taky určitě víte, jestli pijete kávu s mlékem a cukrem, tak si ji takhle rovnou vyžádejte.

3. Buďte poslušní. Připoutejte se. Nechoďte na toaletu, když vám to letušky zakážou. Jsou zodpovědné za vaši bezpečnost. Nechtějí vás buzerovat, ale na rozdíl od vás si uvědomují všechna možná rizika.

4. Buďte pozorní. Například před přistáním mají letušky plné ruce práce (sebrat odpadky, deky, sluchátka, zabezpečit kabinu) a je potřeba respektovat, co od vás v danou chvíli chtějí. Když už sedí těsně před přistáním i ony připoutány, odpadky od vás opravdu neodnesou.

5. Buďte pořádní. Na tácku s jídlem nestavte z odpadků Eiffelovku, letuška musí všechno co nejrychleji uklidit a tohle jí nepomůže.

6. Buďte soudní. Pokud má některý z cestujících záchvat a je potřeba mu poskytnout první pomoc, nenatáčejte situaci na mobil a nespílejte letuškám za to, že jste nedostali včas najíst.

7. Buďte slušní. Neprskejte palubnímu personálu do obličeje, nekřičte na něj, nebuďte vulgární. Letušky jsou na palubě hlavně proto, aby vám v případě nouze zachránily život.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: