Na Dálném východě, v nehostinné krajině sibiřské tajgy a zrádných močálů, se vine silnice Kolyma. Pro Stalina měla být vstupenkou k nerostnému bohatství Sibiře – místo toho se stala hrobem tisíců lidí, kteří ji proti své vůli budovali. Pro nás byla příležitostí ke skvělé jízdě úchvatnou krajinou.
Postavit 1826 kilometrů dlouhou silnici napříč neobydlenou pustinou je šílený nápad. Jako pracovní síla byli proto využiti vězni z tamějších gulagů, které v oblasti Kolymy v 30. letech 20. století začaly vyrůstat jako houby po dešti a jsou dodnes symbolem krutosti a utrpení. Vězni pracovali bez ohledu na počasí i 16 hodin denně, bez dostatku jídla, oblečení a vhodného nářadí. Ti, kteří zemřeli při práci, byli „pohřbeni“ přímo do základů silnice, jíž se začalo říkat „Doroga na kosťach“ — Cesta kostí, pravděpodobně nejdelší pohřebiště na světě.
V kraji šamanů a tisíců jezer
Kolymská silnice začíná v městečku jménem Nižnij Běstjach na břehu řeky Leny a končí v přístavním městě Magadan na břehu Ochotského moře. Asfalt leží jen na posledních pár kilometrech před Magadanem. Jinak silnici tvoří pouze na sebe systematicky navršené kameny, štěrk a hlína. Projet Cestu kostí pro nás bylo závěrečnou výzvou a završením celé naší půlroční cesty z České republiky přes Turecko, státy Kavkazu, Írán, Střední Asii, Mongolsko a Rusko.
Prvních zhruba 350 kilometrů cesty vede úchvatnou krajinou tisíců jezer, klikatících se řek, březových hájů a luk. Až teprve při pohledu z výšky nám naplno dochází, kolik nás tady na Sibiři ve skutečnosti obklopuje vody! Tuto oblast obývají Jakuti, etnikum turkického původu. Žijí v dřevěných domcích a chovají malé, statné a velmi odolné koně. Právě zde Sibiř působí jako docela mírumilovné místo, kde ožívají prastaré šamanské tradice a život běží v souladu s přírodou.
Přes řeku Aldan
Kousek za vesnicí Ytyk-Kjujoľ silnice končí. Před námi leží mohutná řeka Aldan. Dál už se musí pokračovat tlačnou lodí. Aldan se v těchto místech navíc větví na více ramen, takže řeku nejde ani jednoduše přeplout nejkratší cestou na druhý břeh. Kromě nás na tlačnou loď najíždí jen několik nákladních kamazů vezoucích klády. Silnice Kolyma se totiž k osobní dopravě téměř nevyužívá. Kapitán lodi se diví, že se teď, před zimou, chystáme na Magadan, a varuje nás, že brzy začnou zamrzat řeky. Přívoz na řece Aldan bude prý v provozu už jen 18 dní. Pak se měsíc bude čekat, než řeka zamrzne úplně, aby se mohlo začít jezdit po ledu. Musíme si pospíšit. Tím pro nás výčet špatných zpráv pro tento den bohužel nekončí. Už cestou k řece nás trochu trápily potíže s převodovkou. Na lodi se naše obavy naplno potvrzují. Z převodovky uniká olej!
Chmurná Chandyga
S rozbitou převodovkou jsme dojeli ještě do nejbližšího města Chandygy a rázem se ocitli v jiném světě. Uniformní omšelá paneláková zástavba, obří hromady černého uhlí a všudypřítomné mohutné potrubí, jímž se tu rozvádí teplá voda. Už teď, na konci září, teplárny pracují na plné obrátky a z očouzených komínů chrlí tmavý kouř. V zimě tu teploty klesají až na padesát stupňů pod nulou!
Chandyga byla založena v roce 1938 na „zelené louce“ jako základna pro výstavbu silnice Kolyma. V roce 1941 sem dorazily první čluny s vězni. Ti pak postavili 735 kilometrů dlouhý úsek silnice směrem na východ až do města Kadykčan a vybudovali samotnou Chandygu. Město vzniklo přímo na permafrostu. Prakticky ze všech stran ho obklopují močály. Mnoho domů stojí na betonových pilotách. Místo klasických chodníků kolem silnice se používají lávky ze dřeva. Chandyga je cokoliv, jen ne příjemné místo pro život. Jako by tu někde ve vzduchu stále visela atmosféra smrti a lidského utrpení. Mnoho domů chátrá a rozpadá se. Počet obyvatel v posledních letech klesá, v roce 2017 tu žilo už jen šest tisíc lidí.
V pasti
Chandyga je snad tím nejhorším místem na světě, kde se nám mohla porouchat převodovka na autě. Od nejbližšího velkého města, Jakutsku, nás dělí více než 400 kilometrů a dvě velké řeky, Aldan a Lena. Přes obě se jezdí přívozem a zrovna Lena má v téhle oblasti šířku 17 kilometrů! Naštěstí objevíme v jedné garáži dílnu, kde opravují auta. Mechanici Stěpan a Ivan se pustí do práce. Sundají převodovku a zjistí, že máme rozbitý hydroměnič. Nastává očekávaný scénář. Hydroměnič v Chandyze samozřejmě koupit nejde. Stěpan obvolává své známé v Jakutsku a snaží se sehnat nějaký použitý a současně zajistit jeho dopravu do Chandygy.
Sibiřská pohostinnost
Mezitím se nás ujali místní lidé, Pjotr s Alisou. Dokud se naše auto neopraví, můžeme prý zůstat u nich doma. A tak najednou bydlíme u rodiny Rusů v ulici, která se zcela symbolicky jmenuje „Magadanská“. Spát můžeme v pokoji u jejich syna, jenž pracuje v Jakutsku. Alisa s Pjotrem nám dokonce s důvěrou půjčí i klíče od bytu.
Vodka v Chandyze teče proudem. Jak jinak by bylo možné žít v těchto kulisách hrůzné historie? Minulost je všudypřítomná, nikdo se k ní nevrací, ale sálá tu z každé stavby, z každého zákoutí. Jen jednou se Pjotr mezi řečí zmíní, že na druhém břehu řeky Aldan stála ženská věznice. Vězeňkyně tam prý vozili na loďce přímo z Chandygy. Z jeho slov mrazí. Při pohledu z výšky na zdejší krajinu močálů a klikatících se říčních ramen nám naplno dochází, jak moc záludné bylo budovat gulagy právě zde. Představa útěku odtud se zdá být naprosto nereálná. Naplno nás pohlcuje depresivní nálada a netoužíme po ničem jiném než opustit toto upadající město, neochotné pamatovat si svoji minulost.
Znovu na cestě
Téměř po týdnu čekání konečně odjíždíme z Chandygy. Převodovka ale pořád nefunguje správně, a tak nemůžeme jet větší rychlostí než sedmdesátkou. My jsme však šťastní, že jsme znovu na cestě. Začíná sněžit a my jedeme na Magadan!
Benzinové pumpy na silnici Kolyma by se snad daly spočítat na prstech jedné ruky. Jedna z nich se nachází u vysídlené osady Kjubeme. Právě tady se silnice rozděluje na starou a novou. Stará silnice vede jižněji přes horské pláně a prochází přes oblast tzv. pólu chladu, kde byly naměřeny historicky nejnižší teploty na severní polokouli (minus 71 °C ve vesnici Ojmjakon). My odbočujeme na silnici severní a novější, kopírující trasu původního „zimniku“, tzn. cesty, po níž se jezdilo jen v zimě, kdy jsou zamrzlé řeky a močály.
Krajinou kontrastů a prokletého zlata
Na jednu stranu je tento kout Sibiře úchvatným místem, kde obdivujeme úžasnou divočinu bez lidí, hřebeny hor, nekonečnou tajgu, tajuplné močály i křišťálově čisté potoky. Sledujeme, jak vše pomalu mizí pod sněhem, jak řeky a jezera postupně zamrzají a příroda se ukládá k odpočinku. Na druhou stranu ale na nás naplno doléhá temná minulost v podobě téměř opuštěných měst, která pozvolna upadají v zapomnění.
Vše jen umocňují venkovní teploty, jež už teď, na začátku října, padají hluboko pod nulu. Nedokážeme z hlavy vyhnat myšlenky na osud vězňů v pracovních táborech rozesetých kolem Kolymy. Kromě panenské přírody na mnoha místech vidíme také krajinu naprosto zdevastovanou těžbou. I dnes jsou Rusové ve slepé vidině bohatství v podobě zlata a dalších nerostných surovin schopni zemi doslova obrátit vzhůru nohama.
Město duchů
Jako památka na dobývání černého uhlí vysoké kvality tady stojí sevřené mezi okolními horami dokonce celé město. Město Kadykčan vyrostlo pod rukama vězňů z okolních gulagů v roce 1943. V době jeho největšího rozkvětu tady žilo přibližně 12 tisíc lidí. Zdejší důl patřil svého času k těm největším v zemi. Po rozpadu SSSR ruku v ruce s útlumem těžby začal i exodus obyvatel města. Nakonec nezůstal nikdo. Od roku 2010 by podle oficiálních statistik mělo být město zcela neobydlené.
Magadan
Po cestě krajem bývalých gulagů na nás na zdejší poměry moderní Magadan působí trochu jako ráj na Zemi. Lidé se usmívají, obchody a restaurace mají bohatý sortiment jídla všeho druhu, ve vzduchu je cítit svěží mořský vzduch a na každém rohu se prodává zlato. Ani tady se ale o minulosti příliš nemluví. Na rozdíl od Chandygy však v Magadanu stojí alespoň památník obětem vězněným v kolymských táborech nucených prací.
Magadan je jedno z těch míst, o nichž by se dalo říci, že leží na samém konci světa. Nic moc tady k vidění není. Stojíme na útesech nad Ochotským mořem a pomalu nám dochází, že je nejvyšší čas vydat se na zpáteční cestu, abychom se odtud stihli dostat dřív, než zamrznou řeky. Domů do Čech to máme ještě něco přes dvanáct tisíc kilometrů.
Dobré vědět
Délka a čas: Nejkratší cesta z České republiky do Magadanu má zhruba 12 tisíc kilometrů, vede přes Polsko, Ukrajinu a Rusko. Bez delších zastávek zabere zhruba měsíc. Po této trase jsme jeli z Magadanu domů.
Víza: Pokud se člověk v Rusku zdrží déle než 30 dní, nestačí už turistické vízum, je nezbytné vízum obchodní.
Náročnost: K jezeru Bajkal se jede po poměrně dobrých silnicích, podobné je to na silnicích Bajkal a Amur, jimiž se pokračuje od jezera dál na východ. Projíždí se ale méně obydlenou krajinou (pozor na dostupnost pohonných hmot a potravin). Ze silnice Amur se nedaleko vesnice Skorovodino odbočuje přímo na sever na silnici Lena, nyní v rekonstrukci. Úsek mezi vesnicí Něver a městem Tynda dodnes asfalt postrádá. Kromě velkých výmolů zde při špatném počasí průjezd komplikuje především vrstva prachu, která se za mokra promění v řídké kluzké bahno. Auta bez náhonu na všechna čtyři kola čekají potíže. Silnicí Kolyma by za příznivého počasí mělo být možné projet i obyčejným autem bez náhonu na všechna čtyři kola. Za deště ale opět na silnici leží na mnoha místech vrstva bahna, jež výrazně snižuje šanci na úspěch cesty.
Lodě a letadla: Z Vladivostoku do Magadanu pluje trajekt. Kromě velkých letišť v Jakutsku a Magadanu je tu i řada malých regionálních letišť (například u osady Ťoplyj Ključ a Usť-Něra).
Potraviny: Nakoupíte v každém větším městě. Ceny jídla (i pohonných hmot) bývají v odlehlých koutech Sibiře vyšší než v centrálním Rusku. Konkrétně v Chandyze byla velmi drahá čerstvá zelenina, levně šly zase naopak sehnat ryby z místního rybolovu.
Ubytování: Spali jsme v autě, ale v každém městě a větší vesnici je hotel, v méně obydlených regionech méně. To může suplovat vstřícnost a pohostinnost místních. Za samozřejmost považuji za tuto laskavost zaplatit. V případě, že hostitelé nabídnutou hotovost nechtějí přijmout, doporučuji koupit nějaké drobné pohoštění a třeba láhev vodky.
Doporučení: Vzhledem k průjezdu přes odlehlé oblasti doporučuji s sebou mít menší zásobu potravin, vody a nádoby s náhradním palivem pro případ nouze.
Pozor: Popis průjezdu přes silnici Kolymu se týká trasy přes tzv. severní část cesty, nezahrnuje starší a původní silnici procházející jižněji přes obec Tomtor. Tato silnice je velmi obtížně průjezdná kvůli množství hlubokých brodů a spadlých mostů.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:
