Na skok v Kuvajtu: Z poklidného Zrcadlového domu na hlučný rybí trh | Reflex.cz
nahoru
Lidé a Země | Řecko 365 dní

Na skok v Kuvajtu: Z poklidného Zrcadlového domu na hlučný rybí trh

Honza Čermák8. července 2019 • 06:50
Na skok v Kuvajtu: Z poklidného Zrcadlového domu na hlučný rybí trh
foto: Honza Čermák

Zajet si na výlet do Kuvajtu člověka asi jen tak nenapadne. Nicméně pokud bude váš letový itinerář někdy zahrnovat let společnosti Kuwait Airways přes jejich domovské letiště, určitě stojí za úvahu zajistit si v hlavním městě malé arabské monarchie u Perského zálivu stop-over a strávit v něm třeba i celý den. Nudit se nebudete.

Ve spoustě ohledů se Kuvajt nemůže srovnávat s pouštními velkoměsty typu Dubaj nebo Dauhá. Ani bych si netroufal toto město označit za malebné. Nemůže se chlubit žádnou skvostnou dominantou, jakou je například Velká mešita šejcha Zájida v Abú Dhabi. A přesto jsem se v něm cítil příjemně a čas v něm strávený rozhodně nepovažuji za promarněný. Největší zásluhu na tom mají dva zážitky, které byly sice naprosto odlišné svým charakterem, ale velmi podobné svou intenzitou.

Rozbité zrcadlo jako umělecká inspirace

Když jsem k němu mířil, zmocnily se mě drobné pochybnosti o tom, že kráčím správným směrem. „Zrcadlový dům“ totiž stojí v běžné zástavbě stranou centra města. On to také původně úplně obyčejný dům byl. Jenomže dnes už na první pohled zvenčí poznáte, že jste opravdu na správné adrese. Utvrdila mě v tom fasáda polepená střepy ze zrcadel do různých tvarů a motivů. To ale není nic proti tomu, co mě čekalo uvnitř. Nejdřív jsem se bál, že mi interiér zůstane utajen, protože cedule u dveří hlásala, že prohlídky jsou možné jen po předchozí domluvě. Přesto jsem zkusil zazvonit a po několika psích pohledech jsem byl vpuštěn s tím, že prohlídka už probíhá, a než se ke skupině připojím, dcera majitelky mi nejdříve (perfektní angličtinou) shrne příběh domu. Cítil jsem se jako na návštěvě, dokonce jsem si mohl pochutnat na domácím moučníku a limonádě. Obojí vlastnoručně připravila samotná umělkyně, která za jedinečnou výzdobu stojí.

Nomádi pod Araratem aneb Těžký život kurdských pastevců ve stínu nejvyšší hory Turecka

Všechno začalo naprostou náhodou, drobnou příhodou v domě kuvajtského malíře Chalífy Kattana a jeho manželky Lidie. Je původem Italka a do Kuvajtu se přistěhovala za svým manželem. Jednoho dne roku 1966 odmítla Lidia lamentovat nad rozbitým zrcadlem a místo toho ji napadlo, že by mohla svého umělecky zaměřeného muže překvapit. A tak střepy oblepila komodu v přijímacím pokoji. Našla v tom zalíbení a postupně se pod nánosem třpytivých sklíček ocitly další kusy nábytku, stěny, dveře, podlahy i stropy. Lidii tenhle netradiční umělecký směr plně pohltil a věnovala se mu dalších třináct let, kdy dokončila první fázi zrcadlového projektu. O dva roky později však celou rodinu zasáhl nečekaný nález. „V téhle hlavní místnosti, kde teď sedíme, jsme objevili útočiště termitů,“ vzpomíná dcera Džalíla. „Pochutnávali si na dřevěných deskách, na něž maminka střepy lepila.“ Bohužel to znamenalo všechno strhnout a začít znovu od začátku, tentokrát přímo na stěny. Nebylo jednoduché vymyslet a vyzkoušet techniku, jež to bezpečně umožní. Projekt se jim podařilo dokončit až v roce 2006.

Kýč, nebo fantazie?

Po vyslechnutí fascinujícího příběhu jsem měl možnost navštívit většinu místností. Střepy jsou oblepeny i koupelna, toaleta nebo kuchyně. Motivy jsou převážně zvířecí, především z mořského prostředí. Některé z pokojů jsou zahaleny do tmy, již v nestřeženou chvíli protne hra světelných efektů a esoterické hudby. V některých případech se mi do hlavy vloudily výrazy typu kýč nebo lunapark, ale musím se přiznat, že když jsem se v jednom z takto upravených prostor ocitl sám, duše se zachvěla. Snad proto, že ve mně hnízdila určitá nejistota před třítýdenním putováním po Filipínách zcela na vlastní pěst.

Pán domu, malíř Chalífa Kattan, už nežije, ale jeho dílo připomíná výstava obrazů v prvním patře. Jsou to díla veskrze alegorická, vztahující se především ke kuvajtské historii a společenským problémům země, takže neznalému návštěvníku ze střední Evropy se význam metafor vyjeví až po zaníceném vysvětlení umělcovy dcery Džalíly, která před více než čtyřiceti lety rozbila zrcadlo a nevědomky tak zásadně ovlivnila osud své rodiny. Po jejím výkladu mi z některých výjevů až zamrazilo a vybavil jsem si i dnes již takřka zapomenutou válku v Perském zálivu, jež tu samozřejmě také zanechala svou stopu.

Libanon: Starobylá země plná kontrastů, kde se žije tady a teď

Umělecké výtvory zde vystavuje i stále čiperná Lidia, která nezůstala jen u střepů. Nejvíce mě zaujala díla vytvořená použitím dost netradičních materiálů, jako například vzduchového filtru z auta nebo ovčí lebky. Paní domu už je sice v dosti pokročilém věku, ale stále z ní čiší radost, elán a hravost.

Živé divadlo na rybím trhu

Ryby jím pouze v omezené míře a zápach rybiny patří k těm, jež opravdu nevyhledávám. Nicméně trhy bývají především v mimoevropských zemích zajímavou podívanou, a tak jsem v sobě překonal vrozený odpor suchozemce a vydal se ke žluté budově. Zvenku připomíná nádraží nebo nákupní centrum. Poklidná atmosféra v jejím okolí ve mně vzbudila podezření, že jsem dorazil pozdě. Jakmile jsem ale vkročil dovnitř, jako by se můj mozek zmobilizoval a přemýšlel, který smysl má zapojit dřív.

Hala je obrovská, prosvětlená, v řadách tu jsou vyrovnány pulty obložené nesčetným počtem rybích druhů a dalších mořských tvorů. Na podlaze z bílých dlaždic stojí barevné koše plné dalších ryb. Oči z toho všeho přecházejí, ještě víc ale dostává zabrat sluch. Měl jsem pocit, že se sem přišla pohádat polovina města, navíc tu kromě běžného pultového prodeje probíhají také aukce. Muži v pláštích procházejí halou a v rukou třímají desky, do nichž cosi důležitě zapisují. Většinou mlčky, což neplatí o ostatních, kteří se překřikují jako o život. Sluchový vjem byl tak silný, že jsem úplně zapomněl na všudypřítomný pach rybiny. Odehrávalo se tam jedno velké živé divadlo.

Jarca günbu: Parazitující houba jak vystřižená z hororu se stala ekonomickým zázrakem …

Když jsem halou vyšel na jejím druhém konci ven, ocitl jsem se v části přístavu, v níž se to hemží rybářskými čluny a rybáři. Jsou to muži ošlehaní větrem, budící respekt. Sice jsem se od nich nedočkal tak milých úsměvů jako od prodavačů uvnitř, ale strach nebyl rozhodně na místě. Kuvajt je velmi bezpečné město. Ačkoli jsem od něj neměl před dosednutím na ranvej žádná očekávání, nakonec ho můžu ke krátké návštěvě doporučit.


Co ještě vidět

  • Kuvajtské věže. Skupina tří vodojemů se stala symbolem Kuvajtu. Nejvyšší z nich měří 187 metrů a nese na sobě dvě koule. Spodní slouží částečně jako zásobník vody, částečně jako restaurace a kavárna. Horní pak jako vyhlídková kavárna, jež se každých třicet minut otočí kolem své osy.
  • Marína. Sama o sobě ničím nevybočuje z podobných míst v jiných městech, ale pokud se vydáte pár desítek metrů po mostě, který poznáte podle velkého množství vlajek, naskytne se vám hezký pohled na centrum Kuvajtu, a to především v pozdních odpoledních hodinách.
  • Procházka po pobřeží. Ke Kuvajtským věžím, maríně i rybímu trhu se můžete dostat pěšky kolem pobřeží, na němž najdete na městské poměry příjemné pláže, kde si místní dopřávají chvíle odpočinku, užívají si pikniky nebo rybaří.

Dobré vědět

  • Pokud chcete opustit prostor kuvajtského letiště, musíte si zajistit víza. Žádost vyplňte on-line už před příletem, na letišti vám pak po zaplacení tří dinárů (pouze hotově, bankomat je hned vedle přepážky) víza potvrdí.
  • Do města se dostanete buď taxíkem (7–10 dinárů), nebo za zlomek ceny autobusem, ideálně jedním z expresů majících podstatně méně zastávek než běžné linkové.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:

Vyčerpávající pouť na vrchol posvátné hory Girnár aneb 9999 schodů ke spáse
V uličkách indického města Džajpur aneb Návštěva tradiční tiskárny textilu
David Lacina a Markéta Špinková 20. května 2019 • 14:15

V uličkách indického města Džajpur aneb Návštěva tradiční tiskárny textilu

Honza Čermák




Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země