Fascinující fauna filipínského souostroví: Expedice do džungle na ostrově Palawan | Reflex.cz
nahoru
Lidé a Země | Řecko 365 dní

Fascinující fauna filipínského souostroví: Expedice do džungle na ostrově Palawan

Tomáš Jůnek13. července 2019 • 08:30
Fascinující fauna filipínského souostroví: Expedice do džungle na ostrově Palawan
foto: Tomáš Jůnek

Letadlo dosedlo na ranvej jen pár metrů od posledního korálu a s houpnutím zastavilo před jakousi tělocvičnou, z níž se vyklubalo letiště Puerto Princesa. Vítá nás Palawan, nejméně filipínský ostrov Filipín. Už při pohledu z výšky musí učarovat každému. Ostrá pohoří porůstá sytě zelený prales končící mnohdy přímo v mořském příboji a jen v zaříznutých zálivech přenechává trochu místa bělostným plážím.

Ještě člověk neopustí terminál a už je mu jasné, co je na Palawanu turistická atrakce číslo 1. Všude na vás útočí letáky, plakáty, samozvaní průvodci a řidiči taxíků a k proslulé Podzemní řece vás odvezou, i kdybyste nechtěli. My se vydali do centra na domluvené rande s informátorem. Bez lidí, jako je Rainier (ochranář, stopař a nadšený zoolog v jedné osobě), se totiž fotografování zvířat neobejde. Nemluvě tedy o takových „maličkostech“, jako je štěstí a vlastní výdrž. „Bažant a zoborožec by mohli být v lesích kolem Sabangu, zde je číslo na průvodce, určitě vám je najde. A na jezevce se zeptejte lovců v Aborlanu. Nechci vás zklamat, ale toho asi nenajdete, je to přece jen noční savec, a navíc ho místní loví a jedí,“ radil nám Rainier a za chvíli po něm zbyl jen oblak kouře z mopedu.

Cestu do 90 kilometrů vzdáleného Sabangu jsme, nejspíš jako první v dějinách, absolvovali v tricyklu. Za dvanáct hodin začne nový rok, a žádný jeepney ani autobus tím směrem už nejede. Nakoupili jsme tedy banány, batohy přivázali za boudičku a se zařváním motoru odstartovali. Highway, obyčejná silnice spojující jako asfaltová stuha celý ostrov, se zvolna vyplazila od zálivu Honda serpentinami vzhůru, překonala kopeček a my se ocitli v krajině podobné mělké pánvi ohraničené vrcholy tvaru báboviček. Na těch nejvyšších se shluklo tmavé mračno a zalévalo lesy i všechno živé v nich.

Expedice do hluboké džungle filipínského ostrova Palawan aneb S koncovkou za lidmi…

Pak následovala odbočka doleva na panelovou silnici, která se jako horská dráha vrhala střemhlav dolů a pak zas nahoru, to vše v tunelu tvořeném klenbou z nádherných stromů s bohatě zpeřenými listy. Silnice v širokých zatáčkách sjela k pobřeží s bílým pískem, kokosovými palmami a několika katamarány houpajícími se na vlnách. Pak zas kopeček a tricykl z pralesa zamířil mezi svěže zelená rýžoviště, nad nimiž bděly strmé, desítky metrů vysoké monolity vápencových skal porostlé čupřinami vegetace. Za tři hodiny jsme byli v Sabangu.

Nečekané setkání s tabonem

Bylo časné modravé ráno. Slunce pomalinku přelézalo kopec se siluetou ležící tváře a zlatými paprsky pohladilo všechny spáče. Dva řetízky stop se za námi prodlužovaly po vlhkém písku pláže a nakonec vpluly do voňavého přítmí pralesa. V nezvyklém tichu jsme po úzké, vyšlapané stezičce přešli vrch podobný velikému krtinci. Ani list se nepohnul, ptáci mlčeli a jediné, co rušilo tu lesní rozespalost, byl nedaleký příboj a náš dech.

Cestou k Podzemní řece minete stanici správců parku a za ní pár dřevěných domků. Průvodce Erickson nám tady slíbil vypátrat zvíře, o kterém jsem si ani ve snu nemyslel, že ho mohu v přírodě vidět - tabona filipínského (Megapodius cumingii). Tito na první pohled nikterak atraktivní, jakoby primitivní ptáci z řádu hrabavých jsou typičtí pro australskou oblast, dva druhy se vyskytují ale i v jihovýchodní Asii. Tabon filipínský kromě Filipín žije i na Kalimantanu a Celebesu. Zavalitý, šedozelenohnědý tvor velikosti koroptve prolézá na mohutných nohou lesní podrost a z růžových tváří svět obdivují dva černé korálky očí. V malých skupinkách nenápadně šmejdí v listí po potravě, a když už se vám náhodou povede hejnko vyplašit, ptáci téměř jistě neodletí, ale nahrbeně utečou jako banda kubánských partyzánů.

Po stopách Dian Fosseyové aneb Nezapomenutelná hodina s gorilou horskou
Martin Danišík, Zuzana Obertová 10. srpna 2018 • 13:29

Po stopách Dian Fosseyové aneb Nezapomenutelná hodina s gorilou horskou

Nadšený průvodce nám v lese odhalil tu nejzajímavější část taboní etologie. Prodírali jsme se hustou džunglí na dohled od pobřeží a zdálo se mi, že začínáme bloudit. Přelezli jsme tlející silný kmen a klučina ukázal před sebe na půl metru vysokou a dobré čtyři metry dlouhou hromadu písku, hlíny a hrabanky. „Jsme tady, tohle je hnízdo. Nemohl jsem ho najít,“ omlouval se. „Hromadu navrší několik ptáků, nakladou do ní vajíčka a teplo tlejícího kompostu se o vývoj zárodků postará. Dospělí kontrolují teplotu v hromadě a nanejvýš jen odhrabou nebo naopak přihrnou hlínu na snůšku.“

Samo sebou jsem o taboních hnízdech slyšel, přesvědčit se na vlastní oči ale nic nenahradí. Fascinovaně jsem obcházel haldu a nevěřícně kroutil hlavou nad tím, jak jen ti opeřenci, kteří se ve frontě na chytrou kaši nechali mnohokrát předběhnout, mohli vymyslet tak důmyslný inkubátor. To nejúžasnější se ale děje v okamžiku líhnutí. Hnědou skořápku velikého vejce proklovne malý taboník a ještě celý mokrý, bez jakékoli pomoci rodičů, se sám vyhrabe z hnízda ven. Od této chvíle je dokonale samostatný, postará se sám o sebe, a umí dokonce už i popoletět. To je důvod, proč vědci označují tabony jako „extrémní nidifugy“ čili jako ty, jež o potomky nepečují.

Modrooký tandikan

Už jsem přestal cítit obě nohy. Dřepěl jsem půl hodiny v metr vysokém tunelu z křoví skrčený za foťákem a bál se i nadechnout, abych ho nevyplašil. Šest metrů ode mě obezřetně našlapoval, prohlížel si mě střídavě jedním, pak druhým okem a nakonec naštěstí usoudil, že ta obrovská skleněná čočka objektivu do palawanského pralesa patří. Otočil se a já si konečně klekl. V tu chvíli se mi do nohou nahrnula krev a začaly mě úděsně pálit. On si zatím našel důlek v zemi a začal z něj vyhrabovat listí. Sklonil hlavu, odborně si prohlížel podestýlku, pak něco vykopl a něco zas urovnal. K tomu v pravidelném intervalu vystřelil hlavu vzhůru, vzduchem se mihly dva bílé pruhy a ozvalo se vykvoknutí. Nejspíš by rád samičce ukázal, jak pěkně umí stavět hnízdo. Žádná ale bohužel nepřišla.

Mlžné lesy pod Kamerunskou horou: Ráj pro ornitology a všechny milovníky ptáků

Palawánci mu říkají tandikan, věda trochu suše bažant palavánský (Polyplectron napoleonis). Řekl bych, že považujeme bažanta za něco obyčejného, za zvíře, které u nás žije někde za humny a které občas zahlédneme cestou z města. Teď v pralese jsem sledoval bažanta palavánského a uchváceně žasl nad tím, čeho je příroda schopna. Z houští si mě totiž prohlížely desítky modrých očí uspořádaných ve dvou řadách na hnědě vzorovaných ocasních perech toho krasavce. Křídla pokrývá tmavě azurové peří a nad tou nádherou ční černobílá hlava zakončená zeleně opaleskující chocholkou. Vlastně se ani nedivím domorodým lovcům, že je pro ně tento nádherný pták tak vyhledávanou kořistí. Krása přitahuje, ale i ničí.

Roztomilý stinky badger

Na Palawanu číhají zajímavá zvířata na každém kroku, stačí mít jen smysly připravené. Naše setkání s tím nejtajemnějším tvorem začalo nečekaně důrazně. Byl tichý večer, z vychlazených láhví piva San Miguel pravidelně sjížděly kapičky rosy a v plamenech petrolejek umírala jedna můra za druhou. Spokojeně jsme trávili večeři v baru hotýlku Sunbird a hledali zatoulané nitě rozhovorů. Vtom se za kuchyní z palmových listů rozštěkali psi a ozvalo se hysterické zaskučení. Pak se dostavil neskutečný smrad. Jako vlna nás málem spláchl z barových stoliček a my nevěděli, zda si dříve zacpávat nos, otírat uslzené oči, nebo utíkat. „Fuj! Co to tam ti psi chytli?“ vyhrkl jsem a dávil se puchem zkažených vajec. „To byl takový místní skunk, vypadá jako malé prase a hrozně páchne,“ vysvětlovala hospodská. „Takový malý skunk podobný praseti“ byl jediný popis onoho zvířete, který jsem ten večer dostal.

O tři dny později nás minibus vysadil v Aborlanu. Náhodou si totiž Honza vzpomněl na Rainierova slova o tom, že by zde mohli vědět něco o jezevcích. Celý Aborlan je vlastně jen veliké tržiště, nezbytný pneuservis a několik hlinitých uliček kolem. Vydal jsem se tedy hledat někoho, kdo ví o jezevci. „Stinky badger?!“ vyhrkla nevěřícně majitelka malé čínské restaurace, jako by o tom zvířeti nikdy neslyšela. „Jo jezevec…“ zasnila se pak mlsně, „toho nám občas nosí lovec z kopců. Ten tady ale nebydlí, musíte za ním dojet, tak hodina jeepney do vnitrozemí.“ Podobně jsem dopadl všude a vracel se smutně za kamarádem.

Nevinné bestie aneb Výprava za psem hyenovitým do africké Botswany
Václav Šilha a Olga Šilhová 13. prosince 2017 • 13:32

Nevinné bestie aneb Výprava za psem hyenovitým do africké Botswany

Naštěstí jsem koutkem oka zahlédl billboard a na něm stálo University of Puerto Princesa, Campus Aborlan. Ptám se kolemjdoucího, kudy do kempusu, prý za marketem doleva asi dva kilometry. Za chvíli už v bráně velkolepého parku přemlouváme hlídače, že opravdu jdeme jen na návštěvu. O půlhodinky později zavrčí moped a v ústrety nám jde dobrosrdečně baculatý učitel zoologie Alejandro Bernardo. Nejenže nás bez okolků v areálu univerzity ubytoval v domku pro hosty, v okolí nám ukázal všechny možné i nemožné přírodní zajímavosti, seznámil nás se svou sbírkou fotografií místních korálových ryb, k dovršení všeho hned po setmění stál ve dveřích ověšen svítilnami za jediným účelem - najít nám jezevce krátkoocasého (Mydaus marchei).

Úspěšný lov

Hvězdy visely z nebe jako zářící plody, zralé, co nevidět spadnout. Tři kužely světel našich lamp pročesávaly svižně temnotu kempusu. Za dvě hodiny jsme byli skoro všude, na hřišti, za tělocvičnou, v lesíku za knihovnou, v haldách suchých větví za chemickou fakultou, nakoukli jsme do každého hlubšího pangejtu i prostornějšího kanálu. Kromě jednoho zvědavého lelka dlouhoocasého a armády hlučných kaloňů jsme ale neviděli nic. V parčíku s altány také ani chlup. Sešli jsme tedy dolů k vyschlému jezírku a v tu chvíli zpod krytu betonového mostku zafunělo nějaké zvíře. A už ho měl Alejandro v záři své baterky.

Jezevec! Tmavý nosatý tvor velikosti teriéra se loupežnickým obličejíkem začal rozhlížet kolem s tak milou roztržitostí, že ji musel okoukat ve filmu Woodyho Allena. Na světlých tlapkách procházel trávou a ve vlhké hlíně hledal něco do žaludku. Po půlminutě mu náhle došlo, že ho sledujeme. Zastavil se a za chvíli už byl pod mostkem v noře. Zřetelně jsme viděli, jak se mu při tom prozření na konci těla postavil ocásek a štětec bílých chlupů kolem. Konvenci o zákazu chemických zbraní ale jezevec protentokrát dodržel, a nás tak smradlavý osud psů z podvečerní hospůdky nepotkal.

Cestování mě naučilo od mých destinací a oněch vysněných zvířat moc neočekávat. Ať jsem se snažil sebevíc tuto zásadu dodržet, od Palawanu jsem přesto ve skrytu duše chtěl něco víc. I tak jsem dostal tolik, že se to na povánoční čas ani neslušelo. Doslova plnou paměť úžasných zážitků s úžasnými tvory. Ještěže nás při dalším jezevčím fotolovu zloděj v našem domě zbavil vší hotovosti a jiných praktických propriet. To by pak byl Palawan rájem dokonalým a já v něm opravdu zůstal nadobro.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:

Thajský National Elephant Institute: Domov sloních umělců
Anna Schlindenbuch 12. února 2019 • 12:21

Thajský National Elephant Institute: Domov sloních umělců

Lion House v Jihoafrické republice: Bydlení šelmám na dotek
Zuzana Šprinclová 13. května 2019 • 12:13

Lion House v Jihoafrické republice: Bydlení šelmám na dotek

Tomáš Jůnek




Diskuse ke článku

 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země