Křížem krážem po ostrově Cejlon: Nedotčený, ale nešťastný kousek ráje jménem Pasekudah | Reflex.cz
nahoru
Lidé a země | Magická zima v Rakousku

Křížem krážem po ostrově Cejlon: Nedotčený, ale nešťastný kousek ráje jménem Pasekudah

Irena Páleníčková30. června 2019 • 08:00
Křížem krážem po ostrově Cejlon: Nedotčený, ale nešťastný kousek ráje jménem Pasekudah
foto: Jiří Páleníček

Trvalo sedmatřicet dní, než jsme ho u jedné opuštěné pláže našli. „Své“ místo. U malé, spíš neexistující vesnice Pasekudah.

Dřív ji tvořilo 152 domů. Z většiny zůstaly jen betonové základové desky. Po tsunami roku 2004, které je všechny smetlo, na některých narychlo postavili tradiční minidomky se stěnami a střechou z palmových ratolestí, tj. z materiálu, který se tehdy válel všude kolem. Dnes jsou opuštěné. Pod palmami vypadají idylicky. V 19. století by sem určitě patřily. Na počátku 21. století je za romantické považuje jen pár náhodných turistů.

Nový Pasekudah vyrostl ve vnitrozemí u stávající větší vesnice Kalkudah. Pozemky u jeho pláže zabrala vláda. Lidé povídají různé věci, třeba i to, že vláda prodala jeden velký pozemek Ukrajincům, kteří zde postaví podmořský hotel. Povídá se také, že v malých lagunkách nedaleko pláže žijí krokodýli. Ani v jedné jsme je neviděli.

Na křižovatce silnic vyrostl v době konfliktu mezi Tamilskými tygry a vládou malý vojenský tábor. V polovině února 2010 splnili vojáci nový úkol: odstranit stříšky z palmového listí nad zákopy okolo tábora a zákopy zasypat. Na jejich místě udělali záhonky a do nich zasadili kytky. Lepší mírový obrázek si těžko představit.

Na sousední pláž Kalkudah se ale stále musí chodit po jiné, delší cestě. Na několika místech jsou vidět zbytky ostnatých drátů a na nich úlomky tabulek s lebkami, zkříženými hnáty a nápisem „Pozor, zaminováno!“ Jsme na východě ostrova v oblastech po mnoho staletí obývaných převážně Tamily. Policejní hlídky a vojáci si nás ale všímají jen proto, aby nám zamávali. Je tady klid.

Jedna rána nestačila

Jeden z posledních kousků relativně nedotčeného ráje. Nešťastného ráje. Zastavuje nás špinavý žebrák. „Měl jsem obchod, ženu, děti, teď nemám nic, všechno vzalo tsunami,“ směje se a odchází. Neunesl životní rány. Jako blahoslavený chudý duchem už nemusí plakat. Tangamalah, u které bydlíme, musela vyplakat hodně slz. Při tsunami se držela palmy, a tak zachránila i dvě své malé vnučky. Její starší dcera jako mnoho ostatních utíkala a přitom se jí zamotaly dlouhé vlasy a sárí do ostnatých drátů. Utonula stejně jako její otec a dalších více než pět set obyvatel Pasekudah. Ve svých 46 letech se Tangamalah stala vdovou a její dvě vnučky napůl sirotky. Usmívá se jen málokdy, ale obdivuji její sílu – znovu postavila dům a dva pokoje pro turisty. Guest house její rodiny byl jeden z nejstarších v oblasti, založil ho její dědeček.

Dokázala přijmout za svou i novou ženu, kterou si do domu přivedl její zeť. Divím se, že zůstal. „U zdejších Tamilů se manželé stěhují do domu svých žen,“ vysvětluje. Nejen tady je obtížné vyznat se v tom, kdo patří do rodiny a kdo ne. Vždy jsou poblíž vzdálení chudší příbuzní, přátelé, kamarádi, v podstatě sluhové. Skrytá nezaměstnanost je nesmírně vysoká a přežívající zbytky kastovnictví navíc nedovolují lidem dělat určité práce. Zeť Tangamalah pracuje v místním vládním úřadě, ale na vládní strunu nehraje. Jeho úřad má pomáhat chudým: „Je to problém, když je celá vesnice chudá. Má-li čtyři sta lidí, jak mám vybrat padesát, kteří dostanou peníze? Je to hrozně těžká práce.“ A nespokojeně pokračuje: „Šrí Lanka dostala od světa tolik peněz, že by se celý ostrov mohl mít dobře. A kde jsou?“ Postupně se dovídáme i ostatní.

U pláže Pasekudah stály tři velké hotely, celkem na 400 pokojů. Nejprve je poničily výbuchy bomb Tamilských tygrů, aby se v nich nemohla usadit vládní armáda. Jen vysoká vodárenská věž zůstala celá. Její bytelná betonová konstrukce dokázala přežít tsunami, kterému odolaly i zbylé železobetonové kostry hotelů. Pak přijely armádní buldozery a vše srovnaly se zemí. Prý aby se zde nemohli skrývat Tamilští tygři.

Vegetace brzy zakryla stopy buldozerů. Dnes je pobřeží opuštěné a nabízí nádherné procházky pod kokosovými palmami a kolem fotogenických skal. Pláž Pasekudah mají rádi místní, moře u pláže je sice poněkud špinavé, ale je stovky metrů od břehu mělké a voda má určitě přes 30 °C. Lidé z vnitrozemí většinou plavat neumějí a tady mohou chodit ve vodě mimo dosah nebezpečných vysokých vln, které se lámou na vzdáleném korálovém prahu. Bílí turisté dávají přednost pláži Kalkudah. Dno u ní prudce klesá a za bezvětří čeká za vlnami hladina ideální pro plavání. Pod palmami začínají vyrůstat první malé hotýlky, určené spíš individuálním návštěvníkům. „Příští rok otevřu hotel s pěti bungalovy a deseti pokoji. Před dvaceti lety tady bylo živo, že byste to ani nepoznali,“ říká sympatický chlápek a posílá svého přítele-sluhu, aby nám přinesl na pití dva kokosy.

Nástup nové doby

Od konce válečného konfliktu jezdí na Pasekudah pronajaté autobusy plné místních turistů a školáků, převážně Sinhálců. Jedou sem z Mahanuvary nebo až z Jápané na třídenní výlet. „Třicet let jsme sem nesměli, všude se bojovalo, konečně to tady uvidíme,“ vysvětlují a usmívají se: „Máme dobrého prezidenta, konečně je mír.“ V sobotu přijelo šest autobusů a u parkoviště se objevilo několik malých stánků s občerstvením.

Do moře vchází muslimská dívčí třída zahalená od hlavy k patě do černého. Sinhálské středoškolačky se koupají v kalhotách a tričkách, zatímco jejich polonazí chlapečtí spolužáci jsou stranou a samozřejmě o něco dál v moři. Většina děvčat má v ruce mobily a fotografuje se. Místní operátoři rozjeli tvrdou reklamní kampaň a Šrílančana bez mobilu dohledáte ještě obtížněji než šrílanského levharta, kterému hrozí vyhynutí. Telefonní firma Dialog láká i zahraniční návštěvníky a po příletu na ostrov jim zašle SMS s heslem umožňujícím bezplatné třítýdenní WiFi připojení.

Smysl cesty

Hinduistický chrám v Pasekudah je téměř rodinným chrámem rodiny Tangamalah a nerušeně zde mohou viset portréty jejího otce a dědečka, kteří oba žili přes osmdesát let. V chrámovém stromě, podle místních starém pět set let, žije velká posvátná kobra. Když jí věřící nalévají mléko s rozmačkanými banány do nádoby umístěné vysoko v koruně stromu, dávají si přes ústa šátek, aby je necítila. I my jí přineseme misku mléka. Pokládáme ji na zem ke kořenům stromu, sedáme si na schody chrámu a čekáme. Kluk, který nás sem doprovodil, vypráví, že zabije-li někdo kobru, jeho obraz zůstane v mrtvých očích hada. Pak přijdou živé kobry, obraz člověka uvidí a přijdou ho potrestat.

Kolem tiše šumí palmy. Je všední den a žádné autobusy plné místních turistů neruší. Tušíme, že asi budeme čekat marně. Kobra prý slézá na zem jen někdy v noci a pak po ní zůstávají na písku zřetelné stopy. Neslezla. Čekáme i druhý den. Marně. Nevadí. Vždyť možnost čekat na chrámovou kobru v džungli na pobřeží Indického oceánu je dostatečný důvod pro to, aby člověk letěl deset hodin přes čtyři a půl časových pásem a pak jel na motorce stovky kilometrů do vesnice, která vlastně ani neexistuje.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:

Irena Páleníčková




Diskuse ke článku

 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země