...a pašovat taky ne. Jedné bouřlivé noci se o tom na vlastní kůži přesvědčil kapitán pašerácké lodi, která ztroskotala u břehů ostrova Zákynthos. Opravdu nevím, jestli by ho potěšila zpráva, že tím ze svého plavidla udělal atrakci první velikosti. Vrak v nádherné zátoce se možná ocitl na více fotografiích než samotná athénská Akropole.
Píše se rok 1980 a na vlnách Jónského moře se odehrává drama, za které by se nemuseli stydět ani piráti z Karibiku. Honička, která připomíná dávné časy, kdy zdejší vody brázdily galeony benátských kupců. Jediný rozdíl je v tom, že tentokrát tepají vodu lodní šrouby a místo nadouvajících se plachet běží na plné obrátky spalovací motory ocelových lodí. Menší nákladní loď Panagiotis měla tentokrát smůlu. Poprvé spočinula na vlnách v dalekém skotském Glasgow už před válkou. Přesněji v lednu roku 1937. Se svým ponorem necelých tří metrů, délkou padesáti metrů a výtlakem přes čtyři sta padesát tun se skvěle hodila k převážení zboží mezi různými evropskými přístavy. Díky malému ponoru se mohla dostat i do míst, která jsou pro velké zaoceánské trajekty nepřístupná.
Při její stavbě však nikdo nepředpokládal, že by kapitán za své zboží jaksi zapomněl zaplatit clo. Díky malému ponoru se Panagiotis mohla skrývat i v mělkých vodách členitého západního pobřeží Zákynthu. Onoho osudného dne odtud vyplouvala na širé moře s nelegálním nákladem tureckých cigaret, vína a možná i „bílého masa“. Podle jedné z verzí kapitán pašoval ve službách italské mafie. Nedaleko od pobřeží však jeho loď zaskočilo plavidlo řeckého námořnictva. Vojáci posádku Panagiotise už nějakou dobu podezírali a nyní se rozhodli zakročit. Zoufalý pašerácký kapitán loď otočil a prchal k ostrovu, ale najel na útes. Posádka opustila palubu, aby unikla zákonu a moře zaneslo opuštěný vrak do malebné zátoky, kde spočívá dodnes.
Vápencový amfiteátr
Dnes nikdo na Zákynthu neřekne pláži obklopené dvěstěmetrovými útesy jinak než „Navágio“. V překladu to znamená lodní vrak. Díky celé historii ztroskotání má záliv ještě jednu přezdívku - pašerácká zátoka. Najdou se však i skeptici, kteří příběhu o pašerácích a pronásledování nevěří. Podle nich nechal kapitán loď potopit záměrně kvůli pojišťovacímu podvodu. Pár místních lidí dokonce tvrdí, že sem vrak nechalo přitáhnout řecké ministerstvo cestovního ruchu, aby zvýšilo zájem o zdejší skalnaté pobřeží. Jestli ano, pak se záměr více než povedl.
Na původní název zátoky se už dneska rozpomene jen málokdo. Ještě před třiceti lety se pláž jmenovala Ágios Geórgios podle stejnojmenného kláštera, který stojí na skalách asi o dva a půl kilometru dál. Právě odtud také vychází stezka, na jejímž konci se otevírá vskutku letecký pohled z pevné země. Tedy spíše z malé vyhlídky, která je přilepena na téměř dvousetmetrovém strmém srázu. Padesátimetrový vrak z té výšky připomíná odhozenou krabičku od sušenek.
Jeho skutečná velikost vynikne, až když se dostanete přímo k němu. Suchou nohou to však nejde. Do zátoky ztroskotání vede cesta jenom lodí. Nejkratší plavbu nabízejí rybáři či nájemní čluny z osady Pórto Vromi. Její jméno znamená „smradlavý přístav“, a když si uvědomíme, že tu místní rybáři zpracovávali všechny své úlovky, není ani třeba vysvětlovat, kde se ten název vzal. Slaná mořská voda si na ocelových plátech vraku pozvolna začíná vybírat svou daň. Loď se malebně rozpadá a její jméno na boku už je sotva čitelné. Rozpadlým trupem je možné vlézt i dovnitř. Ale pozor - všude ční ostré zrezavělé kusy železa, a protože plavidlo už něco pamatuje, může být strojovna obložená škodlivým azbestem. Před válkou se používal zcela běžně.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:
