Mnozí Tuaregové dnes hledají způsob, jak si tvrdý život v poušti ulehčit, a usazují se v okolí vesnic a městeček, která vyrostla v místech bohatých na vodu a pastviny. Kočovníci tak kombinují tradiční život s městským pohodlím.
Sarid je vysoký, štíhlý postarší muž v tradičním bubu a šátek mu zakrývá téměř celý obličej. Jako vystřižený ze staré pohlednice, přitom neudělá ani krok bez auta a mobilního telefonu. Chová ovce a kozy a k tomu si přilepšuje jako turistický průvodce. Jeho tábořiště se nachází šest kilometrů od městečka Aguelhoku a skládá se ze tří kožených stanů, dvou chýší z větví a minidomečku z cihel o jediné místnosti. Jeden stan vlastní Saridova matka, druhý jeho žena a třetí snacha, manželka nejstaršího syna. V táboře bylo ještě pět Saridových dětí, jedna vnučka a několik synovců. Neustále přicházel na návštěvu i některý ze sousedů nebo pár dětí z okolí, takže tu bývalo opravdu živo.
Civilizace v poušti
Sarid je velmi vitální a laskavý, ostatně jako celá jeho rodina. Když jsem přijela, postavil na čaj, usadil mě na kobereček a zahrnul otázkami. Uprostřed rozhovoru zazvonil telefon zavěšený na stromě. Sarid vyskočil a začal halekat do telefonu, že to musely slyšet i kozy za kopcem. Jeho dcera Tamoye, která mě zpovzdálí zvědavě pozorovala, toho využila, přiskočila a ujala se přípravy čaje místo Sarida. Zpočátku s plachým úsměvem, ale po pár minutách bezstarostně šveholila, jako bychom se znaly léta.
Vtom se strhla bouře. Všichni jsme se namačkali do cihlového domku a pozorovali, jak nebesa chrlí přívaly vody. Děti to ale dlouho nevydržely, vybíhaly do deště a s divokou radostí pak cákaly na ostatní. Déšť ustal stejně náhle, jako začal, a prostředkem tábořiště se valily proudy vody. Tamoye mě bez okolků chytla za ruku, z druhé strany popadla malého Barahima, vykasala si sukni a vlekla nás radostně vodou proti proudu. Barahimovi se to velice líbilo a rozřehtal se na celé kolo. Což mu vydrželo i další dny.
Druhý den bylo tábořiště opět zcela suché. Sarid vyměnil velbloudy za auto, a tak neodchází ráno na pastvu, ale jede do města na nákupy a k obecní studni pro vodu, kterou přiváží v plastových kanystrech. Vždycky říkal, že bude za hodinku zpátky, ale pravidelně se vracel až odpoledne. Zvykla jsem si brzy na to, že pár minut znamená několik hodin a „hodinka“ půl dne. Pochopitelně, když člověk potká známé nebo se staví u příbuzných, je třeba prohodit pár slov, poptat se na zdraví, na rodinu, na práci, na další známé… To chvilku zabere, obzvlášť u Tuaregů s jejich výřečností.
Tamoye tedy nemusí chodit pro vodu. Ani by nemohla, chodí totiž v Aguelhoku do školy. To je také jeden z důvodů, proč se tolik Tuaregů usazuje v poslední době v okolí měst. Kočovníci těžko mohou posílat děti do školy, když se stále stěhují z místa na místo, navíc škola stojí hodně peněz. I když Sarid jako průvodce nějaké peníze vydělá, stejně to nestačí na to, aby do školy mohlo chodit všech jeho šest dětí. Kromě dvanáctileté Tamoye má tuto možnost jen její starší bratr Kadaka. Teď jsou ovšem prázdniny a Tamoye má spoustu volného času. Ráno pomáhá s úklidem, který je tu náročnější než ve volné poušti. Větší pohodlí vyžaduje více domácích prací. Deky a koberce se rovnají do chýší z větví, kam se ukládá mnoho dalších věcí, pak se musí zamést prostor před domkem, kde se mísí kozí bobky s nedopalky od cigaret a papírky od bonbonů, umýt nádobí a také přeprat nějaké šatstvo. Kočovníci vystačí s několika kusy, které se perou velmi zřídka, spíš se nosí do roztrhání a pak se nahradí novými. Modernější Tuaregové mají oblečení více a často ho střídají. Móda proniká i do pouště a lze tu vidět různobarevné kreace. Kdeže jsou „modří páni pouště“! Mládež, hlavně kluci, se zhlédla v „západním“ stylu a přes den chodí často v tričku a džínách, ale když vyráží na návštěvu či do společnosti, tradiční oděv přichází opět ke slovu.
Když je tábor uklizený, Tamoye mi s nadšením dělá průvodkyni. Chodí se mnou na procházky do okolí a ukazuje mi další a další žirafy vyryté do kamenů, vodí mě na návštěvy k sousedům a představuje kamarádky, vysvětluje, jak se dojí kozy či jak se připravuje tuarežský čaj. A všechno je pro ni „úúúžasné“. Občas se k nám přidá její patnáctiletý bratr Abdallah, který má na starosti ovce a kozy. Ráno je odvede na pastvu, ale protože je to blízko a zvířata jsou dost samostatná, během dne se vrací do tábora anebo se staví u kamarádů. Ač nechodí do školy, je zvídavý a leccos se sám naučí. Když jsem ukazovala Tamoyi na mapě svou cestu po Mali, Abdallaha přemohla zvědavost a přišel se podívat. Mapa ho nadchla a brzy se v ní začal orientovat a číst názvy měst. Napsala jsem mu na kus papíru abecedu a on v dalších dnech chodil po táboře s papírkem v ruce a stále si ji nahlas opakoval.
Umění odpočívat
O Tuarezích se říká, že jim práce moc nevoní. Asi jak která, záleží na tom, jestli má pro ně smysl. Mně připadali aktivní až moc. Život v poušti je však naučil silami šetřit. Kdykoli může přijít bouře nebo jiná událost, která si žádá okamžité a rozhodné jednání, bez ohledu na horko, únavu, hlad, žízeň či bolest. V umění odpočívat připomínají kočkovité šelmy – dokážou nabírat síly dlouho a s rozkoší, ale pak, když je třeba, vyvinou udivující energii a vytrvalost.
Jednoho dne odjel Sarid jako obvykle do města, Abdallah odvedl své stádečko a v táboře zůstali bratranci Ahmed a Mohamed, urostlí mladíci ve věku dvaceti let. Uvelebili se ve stínu akácie, pokuřovali a diskutovali. Tamoye mě vzala na procházku po okolí, a když jsme se vrátily, chlapci stále leželi pod stromem. Po obědě byla siesta a všichni podřimovali. Děti si šly hrát k sousedům a v táboře se rozhostilo ticho. Talla, Saridova žena, natírala kůži stanu lojem, aby mu navrátila barvu a vláčnost. Zkusila jsem to také, ale ukázalo se, že je to úmorná práce a po hodině jsem odpadla. Talla pokračovala bez oddechu dál. Chlapci si mezitím nalili hrnek mléka a uložili se opět do stínu. Vtom se objevilo Saridovo auto s dřevěnými prkny na střeše a pěti mladíky uvnitř. Tábor ožil, děti se seběhly, Ahmed s Mohamedem vyskočili a prostor se naplnil halasnými pozdravy. Sarid přivezl stavební materiál a pomocníky na stavbu druhého cihlového domku, protože jeden prý už nestačí. Energicky udílel pokyny a všichni se pustili do práce. Děti, které ukořistily kolečko, vozily cihly sušící se na kraji tábora, ostatní je nosily v náručí nebo na hlavě a nadšeně soutěžily, kdo bude rychlejší. Talla odložila stan a postavila na čaj. Mladí muži přikládali cihlu k cihle a míchali maltu, pokřikovali na sebe a ještě si k tomu zpívali.
Nejusilovněji se činili právě Ahmed s Mohamedem. Slunce bylo stále vysoko a horko vražedné. Polomrtvá jsem ve stínu nevěřícně pozorovala ten mumraj a vděčně přijala od Tally sklenku napěněného čaje. Práce trvala až do soumraku. Po večeři se mládenci nastrojili do barevných bubu, uvázali si pečlivě šátky a s rozzářenýma očima a baterkou v ruce vyrazili pěšky do „města“, vzdáleného šest kilometrů. Na diskotéku.
Tuarežský šátek je multifunkční součást tradičního pánského oděvu. Kromě ochrany proti slunci, větru a písku má i význam společenský, vyjadřuje totiž úctu vůči druhé osobě. Dnes jsou mravy uvolněnější a každý ho nosí, jak uzná za vhodné. Sarid je přes svou modernost značně konzervativní, šátek nikdy neodkládá a stále ho nosí uvázaný tradičním způsobem, tedy přes nos a ústa. Většina se řídí podle situace: doma ho zcela odkládají, v běžné společnosti ho nosí volně uvázaný a při setkání s váženou osobou si jím zahalí i tvář. I když je nošení šátku znakem dospělého muže, tedy až od osmnácti let, chlapci ho s oblibou nosí mnohem dřív, spíš pro parádu.
Moderní vymoženosti
Když se blížil můj odjezd ze Saridova tábora, zeptala jsem se Tamoye, jaký dárek by chtěla za starostlivou péči poslat. Bez váhání vyhrkla: „Mobilní telefon.“ Vysvětlila jsem jí, že telefon je příliš drahý. Chápavě pokývala hlavou a jako alternativu zvolila pastelky. Přání vlastnit mobilní telefon jsem docela chápala, protože ho v jejím okolí měli snad všichni. Za ty tři roky, co je Aguelhok pokryt signálem mobilního operátora, se telefon stal pro místní obyvatele samozřejmostí. Vezmeme-li v úvahu vzdálenosti, pohyblivost i upovídanost Tuaregů, je jasné, že si telefon přímo zamilovali. Navíc ho používají i jako fotoaparát a fotoalbum, hudební přehrávač, herní konzoli, a dokonce i jako baterku. Nejednou si při večeři svítili na jídlo rozsvíceným displejem telefonu.
Tuaregové velmi lpí na svých tradicích a zakládají si na své výjimečnosti, na druhé straně dychtí po „světovosti“. Nadšeně přijímají vše, co se jim může hodit, a bez rozpaků to začlení do svého pouštního světa. Mossa, jeden z bratranců Saridových dětí, přijížděl každý den dopoledne na návštěvu. Na motorce, v dlouhém světlém bubu a s černým šátkem na hlavě, na očích sluneční brýle a s výrazem velkého světáka. Důležitě slezl s motorky, rozvázal si šátek, usadil se na kobereček, pohlédl na své digitální hodinky (jestli je po cestě neztratil) a vytáhl z kapsy mobil. Den co den stejný scénář. Saridova čtyřletá vnučka Bakata už věděla, že když bude chvilku kňourat, Mossa se rozněžní a půjčí jí mobil na hraní. Tuarežčata hračky nemají, místo toho si hrají s telefonem.
Hudba je v poušti velmi oblíbená, a to nejen tradiční tendé. Hudební skupina Tinariwen proslavila moderní tuarežské blues po celém světě a mládež ji tu miluje mimo jiné i proto, že členové skupiny pocházejí z tohoto kraje. Místní lidé nevnímají, že Tinariwen je hvězda světové world music, pro ně je to jejich místní skupina. Ze stařičkého magnetofonu v autě se často rozléhají otevřeným prostorem elektrické kytary a nejen mládež, ale i důstojné dámy se vlní táborem v rytmu hudby. Tuaregové poslouchají i rozhlas, hlavně místní stanici. Jednou hlásili, že se někomu ztratila koza. Mossa vyskočil, že přesně takovou ráno viděl, vzal Bakatě telefon a volal do studia.
Finanční zázemí většiny Tuaregů je velmi skromné, proto se musí často spokojit se staršími výrobky, které mají svá nejlepší léta dávno za sebou. Autíčko jednoho ze Saridových sousedů vypadá, jako by se po něm prošlo stádo velbloudů, kola drží silou vůle, pravé přední dveře nejdou zavřít a musí se za jízdy držet, kličky na otevírání oken jsou utržené, takže za deště do auta prší. Ale jede a slouží se ctí. Obstálo slušně i v závodě se Saridovým téměř zánovním terénním autem. Potkali jsme se při jednom výletu a pánové dostali chuť si zazávodit. Očka zpod šátků jim zazářila a už jsme se řítili zelenou pastvinou, že kozy tak tak stačily uskakovat. Seděla jsem v historickém autíčku a se mnou dalších patnáct lidí, vzali jsme prostě všechny, kteří potřebovali svézt. Všichni jsme se pevně drželi, auto se třáslo, ale vydrželo. Kdybychom nenarazili na skupinku tvrdohlavých oslů, kteří odmítli uhnout, možná bychom i vyhráli.
Krokodýl v poušti
Aguelhok, původně studna a zastávka na transsaharské cestě ke Středozemnímu moři, je dnes malé městečko uprostřed pouště. Má asi tisíc obyvatel, ale v jeho okolí táboří na tři tisíce polokočovníků – na poušť nebývale vysoká koncentrace obyvatel. Díky jeho příznivé poloze si ho oblíbily také zahraniční humanitární organizace, a tak se stal jedním z nejlépe vybavených pouštních měst v zemi. Nabízí moderní studny, rozvod vody i elektřiny, školy, zdravotní i kulturní středisko, hřiště a pokrytí signálem mobilního telefonu. Elektřina funguje pomocí dvou generátorů na naftu, školy jsou vybaveny solárními panely.
Město barevně ladí s okolní přírodou, neboť domy jsou postavené „z písku“ neboli z nepálených cihel, vyrobených ze směsi písečné hlíny a sušených na slunci. Písek je i na ulicích a na dvoře u domu. Postavit dům tu není příliš složité ani nákladné, stavebního materiálu i prostoru je všude dost, stačí vybrat si místo a vykopat trochu písku. Dům tvoří dvorek lemovaný kolem dokola nízkými budovami a zdí. Na dvorku bývá strom, pár keříků, vodovodní kohoutek a satelitní talíř zabetonovaný v sudu. Uvnitř je „salon“ s televizí a koberci, několik místností na spaní, kuchyně a také záchod (zdí oddělený prostor s dírou v zemi). Kromě zimního období se spí venku na dvoře nebo na rovné střeše, uvnitř bývá horko a dusno.
Mnozí obyvatelé městečka vlastní stáda, která jsou v péči příbuzných žijících za městem. Za to jim vozí vodu a shánějí, co je třeba. Jednou za rok se vydávají se svými zvířaty na pár měsíců za pastvinami do pouště. Během dne se věnují obchodu, který v různé formě a míře provozuje skoro každý, anebo se jen tak procházejí po ulicích, s bohorovným úsměvem zdraví kolemjdoucí a sem tam se zastaví na kus řeči. Zdraví se tu úplně všichni, a tak i mně co chvíli někdo srdečně žmoulá ruku a ptá se po zdraví mé rodiny, ač mě v životě neviděl. Návštěvy jsou též ve velké oblibě a jsou přijímány podobně jako v tábořišti: buď se jim nabídne koberec na dvorku, nebo v salonu. Posedět u někoho doma znamená téměř bez ustání zdravit nové a nové návštěvníky. Branka zůstává otevřená, aby pořád nevrzala.
Večer se konala taneční zábava. Hrála místní kapela složená ze tří mladičkých kytaristů a dvou zpěvaček, s repertoárem od Tinariwen. Těsně u pódia je taneční parket a kolem rozprostřené koberce, na nichž sedělo mladé publikum. Všichni nastrojení, chlapci v bubu a s šátkem na hlavě, dívky ve světlých tunikách se stejnobarevným závojem. Mládež se chová spořádaně, vsedě poslouchá hudbu a tleská do rytmu. Pokud přece jen někdo jásá příliš hlasitě nebo překáží ve výhledu ostatním, pořadatelé ho okamžitě uvedou do patřičných mezí. I tanec má svá pevná pravidla. Na začátku každé skladby nastoupí na parket tři chlapci, srovnají se do řady a čekají, až se najdou děvčata, která se k nim přidají. Někdy to chvilku trvá, dívek je méně než chlapců, a navíc dělají často drahoty. Tanec samotný je velmi decentní, chlapci a dívky se vlní v rytmu hudby metr od sebe, občas si pouze vymění místo, případně významné pohledy.
Větší města se od těch malých výrazně neliší, jen se rozkládají do větší šířky a mají víc obyvatel. Kidal, hlavní město celého kraje, má zhruba deset tisíc obyvatel, široké ulice a nabízí i pár institucí, jako je banka či pošta. Je tu velké tržiště, hodně obchodů a také stopy po koloniální nadvládě Francouzů, kteří zde postavili vojenskou pevnost využívanou hlavně jako vězení. Sváželi sem vězně z celé západní Afriky a nemuseli je ani příliš bedlivě hlídat, každý pokus o útěk se tady, uprostřed pouště, rovnal sebevraždě. Zřídili také zoologickou zahradu s africkými zvířaty. Zoo tu už není, zbyl jen stařičký krokodýl, kterého si město ponechalo jako místního maskota a atrakci. Chudák padesátiletý krokodýl tráví celý život v malém bazénku nedaleko pevnosti a dává zřetelně najevo, že ho to moc nebaví. Být osamělým krokodýlem na poušti není asi žádný med.
Umar se zabývá jakýmsi obchodem a žije už léta v prostorném domě v prestižní čvrti Kidalu nedaleko centra. Jeho žena Aminata je trošku zakulacená, energická a značně upovídaná dáma, která se stále tváří spokojeně a tvrdí, že by už zpátky do volné pouště nechtěla. Zvykla si na městské pohodlí, tekoucí vodu a televizi. Televize je v provozu neustále a střídají se nejrůznější satelitní programy, od Toma a Jerryho přes mexickou telenovelu po zprávy CNN, včetně reklam na parfémy, prací prostředky a hotely u Karibského moře. Před televizí vysedávají hlavně děti a soustředěně zírají úplně na všechno. Těžko odhadnout, co asi vytváří tento zdeformovaný obraz západního světa v hlavičkách malých Tuaregů. Chovatelé velbloudů z nich asi nebudou. Otázkou je, čím jiným se dá v tomto kraji uživit. Obchody tu nejdou, průmysl žádný, zemědělství nerentabilní a turistů málo.
Zatím si Tuaregové vypomáhají různě a přežívají především díky rodinné soudržnosti. Když se jednomu v rodině aspoň trochu daří, musí se s ostatními podělit. V Umarově domě bydlel jeho bratr, toho času nezaměstnaný: „Bratr dostal dobrou práci a začal slušně vydělávat, tak jsem za ním přišel, že u něj budu bydlet. A bratranec si mohl konečně koupit novou motorku. To se tak u nás dělá, když se ti daří, má z toho prospěch celá rodina. A když se nedaří, rodina se o tebe postará. V tom je naše síla.“ Představila jsem si nálet příbuzných, buď rovnou s kufrem, aby se mohli hned nastěhovat, nebo alespoň se seznamem věcí, které nutně potřebují. Tradiční rodinná pojišťovna vzhledem k nepřítomnosti státu v kraji stále funguje.
Síla pouště
Zpáteční cestu přes celé Mali, Bamako a Paříž vnímám jako ve snu, s pouští v duši. S pouští, kde prostor i čas nabývají jiných rozměrů a náš zamrzlý systém představ a hodnot taje pod slunečním žárem jako kostka ledu a vítr ho odnáší kamsi za obzor. Cítím, že mám v hlavě všechno zpřeházené a že už se nikdy nebudu dívat na svět jako dřív. Smích dětí uprostřed kamenité pustiny, planoucí pohled Tamoye, s nímž mi nosila čerstvě nadojené mléko, závod v polorozpadlém autě mezi uskakujícími kozami, spokojený výraz vetché stařenky podupávající si nožkou do rytmu hudby vyřvávající z auta do širého prostoru, Aghali vztyčený na střeše auta za svitu měsíce, aby zachytil signál mobilního telefonu, to jsou obrazy, které zůstanou navždy vryty do paměti. Obrazy světa, kde vládne prostor, slunce a vítr a kde nabídnutý hrnek vody a vlídný úsměv je nade všechny poklady země. Kde člověk zjistí, že ke štěstí a naplněnému životu toho není až tak moc třeba.
Tuaregové to vědí a uhrančivou sílu pouště by neprodali za nic na světě. Nehledají lepší život ve vyspělých zemích. Neuzavírají se ani do svých tradic a nechtějí být živořící památkou na kdysi slavné pány pouště. Snaží se jít dál a stát se součástí moderního světa. S nezdolnou energií pokračují v životě svých předků a bez mrknutí oka do něj začleňují prvky dnešní civilizace. Bojují o právo žít ve své úžasné poušti naplno a důstojně.
Tuaregové: Lidé jazyka Tamašek
Tuaregové jsou Berbeři a dříve obývali severní Afriku. V 11. století byli zatlačeni Araby na jih, do saharské oblasti. Jejich počet se odhaduje na 1,5 milionu osob, které obývají rozsáhlé území (asi 2 miliony km2) zahrnující většinu centrální Sahary, hlavně horské masivy s přítomností spodních vod, a přiléhající část Sahelu. Jejich území je rozděleno mezi pět států. V Nigeru žije na 750 000 Tuaregů na severu země v pohoří Air a v údolí Azawagh s centrem ve městě Agadez. Na severu Mali žije asi 500 000 Tuaregů v pohoří Adrar des Ifôghas (Kidal), v oblasti Azawad (Timbuktu) a v údolí Azawakh (Ménaka, Gao). V jižním Alžírsku žije na 50 000 Tuaregů v horách Hoggar (Tamanrasset) a Tassili n’Ajjer (Djanet). Malou skupinku tvoří Tuaregové v Libyi (15 000 na západě – kraj Fezzán, město Ghât) a v Burkině Faso (15 000). Tuaregové tvoří etnickou skupinu se společným jazykem (tamašek) a společnou kulturou, kterou tvoří systém hodnot, uspořádání společnosti, způsob života a tradice. Vzhledem k rozsáhlému území, které obývají, existují mezi jednotlivými oblastmi výrazné odlišnosti.
Berberský původ je řadí k bílé rase, ale vlivem asimilací se sousedními etniky, arabskými a černošskými, má většina Tuaregů vzhled míšenců. Lze se setkat i s „černými“ Tuaregy, často bývalými otroky, kteří přijali tuarežskou identitu. Název Tuaregové převzali Francouzi z arabštiny. Je zřejmě odvozen od plurálu slova Targi, což znamená obyvatel oblasti Targa (tuarežský název pro kraj Fezzán v Libyi, odkud údajně Tuaregové na jih Sahary přišli). Sami Tuaregové se nazývají Kel Tamašek čili lidé, kteří mluví jazykem tamašek, případně používají výrazy Imuhar, Imušar či Imužaren (svobodný), podle regionální varianty.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:
